Článek
Leták ležel na stole. Měla jsem na něm modrou halenku a pod obličejem stálo, že na nový začátek není nikdy pozdě. Když jsem ho našla ve schránce, přitiskla jsem na svou tvář palec. U soudu jsem ho nechala ležet.
„Paní žalobkyně, čeho se domáháte?“ zeptala se Lucie. Chtěla jsem odstranit portrét z internetové reklamy i výlohy, stáhnout zbývající letáky a dál jej v reklamě nepoužívat. Peníze jsem nežádala. Klára si odkašlala. „Já bych to sundala. Ale ona chce, abych uznala, že jsem ji nějak zneužila.“
„Je fotografie stále ve výloze?“ Klára přikývla. Prý už měla zaplacenou celou kampaň a připadalo jí nesmyslné ji předčasně ukončit. Na mě se nepodívala.
Fotografování mi nabídla k šestašedesátinám. Od manželovy smrti jsem měla nové snímky jen s vnoučaty, obvykle někde na kraji. Klára mě pozvala do bytu, nalíčila a postavila k oknu. Řekla, že uděláme pár fotek do rodinného alba. Připravovala tehdy otevření studia a já jí přála, aby se jí dařilo.
„A výsledek se vám líbil?“ zeptala se Lucie. Přiznala jsem, že ano. Poslala jsem portrét sestře a dvěma kamarádkám. Klára zvedla výtisk zpráv. „Tady píše: To jsem opravdu já? Jsi šikovná, klidně se pochlub.“ Soudkyně si list prohlédla. „Komu a čím se měla pochlubit?“
„Já to pochopila jako souhlas,“ řekla Klára. Vysvětlila jsem, že jsme se bavily o ukázání snímků její matce, mojí sestře. „To se teď hodí,“ namítla neteř. „Dokud tě lidi chválili, nevadilo ti to.“ Pochvala mě těšila. Sousedce jsem ale musela vysvětlovat, že nejsem klientka studia a že mi Klára nenašla partnera.
Lucie otevřela celý přepis komunikace. Nad mou větou byla Klářina otázka, jestli může fotku poslat mamince. O čtyři dny později už posílala návrh letáku. Potřebovala prý skutečnou ženu místo anonymní modelky a můj obličej budil důvěru.
„Jak jste odpověděla?“ Přečetla jsem svou zprávu: „Fotku si nechám, ale na seznamku mě nedávej. Ani na papír, ani na internet.“ Klára si založila ruce. „Jenže pak mi volala. Říkala jsem jí, že nejde o její hledání chlapa. A ona řekla, že mi do podnikání mluvit nebude.“
Ten telefonát jsem si pamatovala. Styděla jsem se po něm, jako bych jí odmítla půjčit na nájem. „Řekla jsem, že ti nebudu radit, jak máš studio vést. Ne že můžeš použít mě.“ Lucie se zeptala, čím Klára dokládá změnu mého rozhodnutí. „Je to moje teta,“ odpověděla. „Nečekala jsem, že si budeme všechno podepisovat.“
Soudkyně položila výtisky vedle sebe. „Neptám se jen na podpis. Máte nějaký další podklad pro svou verzi hovoru?“ Klára zavrtěla hlavou. Pak ukázala na mou pochvalu fotografie. „Přece bych vlastní tetu nechtěla poškodit. Myslela jsem, že mi trochu pomůže.“
„A co její odmítnutí?“
Klára si přitáhla výtisk zpátky. Začala vysvětlovat, kolik ji stálo vybavení. Lucie ji vrátila k otázce, ale jinou odpověď nedostala.
Ve spise bylo i potvrzení tiskárny. Klára výrobu schválila dva dny po mé odmítavé zprávě. Předtím mi tvrdila, že když jsem reklamu odmítla, tisk už nešel zastavit. Teď řekla, že podklady byly připravené dřív. „Výrobu jste ale potvrdila později,“ připomněla Lucie. Klára přejela rukou přes leták a otočila jej rubem nahoru.
„Ty ses za mě začala stydět,“ řekla mi. „Za tu práci. Kdybych otevřela květinářství, nevadilo by ti to.“ Otočila jsem se k ní. „Vadilo. Ani květinářství bych ti svou tváří dělat nechtěla.“ Klára zavrtěla hlavou. Na další vysvětlování už jsem neměla sílu.
Lucie mému požadavku vyhověla. Výslovné odmítnutí bylo doložené, údajná pozdější změna souhlasu se neprokázala. Potvrzení tiskárny navíc vyvracelo Klářino tvrzení, že při odmítnutí už výrobu nešlo zastavit; obsah telefonátu ovšem nedokládalo. Klára měla odstranit portrét z výlohy i internetové reklamy, stáhnout dosud nerozdané letáky a zdržet se dalšího reklamního použití. Rozdané výtisky už mi soudkyně z cizích schránek vrátit nemohla.
O několik týdnů později byla ve výloze jiná tvář. Klára mi poslala původní portrét v plném rozlišení, bez pozdravu. Nechala jsem si ho vytisknout a zarámovat. Doma jsem jej postavila na komodu vedle fotografie manžela. Potom jsem ho posunula dál, aby nestál napůl za jeho rámem. Sestře jsem na otázku, jestli ho před Klářinou návštěvou schovám, odpověděla, že ne. Zatím jsem ovšem nevěděla, kdy Klára zase přijde.
