Článek
Na vytištěné recenzi měla Leona žlutě označenou první větu: Oprava měla trvat týden, telefon jsem dostala za tři. Pod ní už nezvýraznila nic. Ani tvrzení, že Simona kopíruje zákazníkům fotografie a posílá je dál.
„To první je pravda,“ řekla.
Soudkyně Lucie se podívala na list před sebou. „Budeme se zabývat oběma částmi. Žalobkyně žádá odstranění celého příspěvku včetně hodnocení a zveřejnění omluvy za obvinění z kopírování a předávání fotografií.“
Simona seděla naproti v tmavomodré halence. Leona ji znala za pultem v tričku a s lupou nad pracovním stolem. Takhle vypadala jako někdo, komu by sama uvěřila.
„Já jsem chtěla varovat ostatní,“ řekla Leona.
„Před čím konkrétně?“
„Že se jim může stát to samé.“
„Tak nám nejdřív popište, co se stalo vám.“
Telefon odevzdala kvůli rozbitému displeji. Simona slíbila dokončení do pátku, potom oznámila, že dodaný díl nesedí. Následovala další zpráva o zdržení. Leona si přehazovala pracovní schůzky, aby mohla přístroj vyzvednout. Nakonec pro něj přišla o dva týdny později, než čekala.
Večer jí bývalý partner Radek poslal fotografii. Stála na ní u okna v pronajatém bytě, v dlouhém svetru, s mokrými vlasy. Za ní byl obraz opřený o parapet. Po rozchodu si ho odvezla. Radek připsal: Ten obraz jsi mi taky nemusela brát.
Leona si pamatovala, že ten snímek v telefonu měla. Nepamatovala si, že by mu ho posílala. A telefon právě strávil tři týdny mimo její dohled.
„Proč jste usoudila, že mu fotografii dala žalobkyně?“ zeptala se Lucie.
„Radek tam taky chodil. Doporučil mi ji.“
„Máte zprávu, ve které píše, že ji dostal od ní?“
„To by přece nenapsal.“
Leona uslyšela, jak její odpověď zní. Přitiskla si dlaně ke kolenům. Simona se nepohnula, jen její zástupkyně udělala poznámku.
Recenzi zveřejnila hned další ráno. Nejdřív napsala o opravě. Pak přidala fotografii provozovny a obvinění. Když někdo v komentářích položil otázku, zda má důkaz, odpověděla, že jí přišel přímo do telefonu.
Simona ji požádala, aby se zastavila a ukázala jí zprávu. Leona odmítla. Po dalším týdnu přišla výzva k odstranění recenze. Tu už četla jako pokus umlčet zákaznici.
„Zpoždění opravy jsem uznala,“ řekla Simona. „Ale tohle se začalo sdílet jako varování před krádeží dat. Lidé mi volali, jestli se u mě mají bát nechat telefon.“
Leona chtěla znovu připomenout slíbený pátek. Lucie ji však požádala, aby vysvětlila původ fotografie.
Kopii Radkovy starší konverzace dostala už před jednáním. Datum viděla: únor, několik měsíců před opravou. Na malém náhledu ale rozeznala hlavně obraz a světlou zeď. Přesvědčila se, že jde o jiný záběr ze stejného odpoledne. Dál přílohu neotevřela.
Radek přišel jako svědek v košili, kterou mu kdysi koupila. Leona si přála, aby si vzal jinou.
Lucie se ho zeptala, odkud měl fotografii.
„Poslala mi ji Leona, ještě když jsme byli spolu.“
„Kdy?“
„V únoru. Ptala se, jestli máme ten obraz pověsit nad parapet. V té konverzaci je to celé.“
Oprava proběhla v září. Leona se naklonila dopředu.
„To je jiná fotka. Já ti tehdy posílala hlavně tu zeď.“
Svědek ukázal na přílohu. Lucie nechala porovnat snímek z únorové zprávy s tím, který Radek odeslal v září. Stejný přehnutý rukáv, stejné mokré vlasy, stejný roh obrazu na parapetu. Radek ukázal původní konverzaci také na svém telefonu. Pod obrázkem odpovídal, že by obraz raději pověsil na protější stěnu.
„Mohl sis ji vzít odjinud,“ řekla Leona.
„Vždyť je tady tvoje otázka.“
Lucie se obrátila k ní. „Zpochybňujete, že jste mu tuto zprávu tehdy poslala?“
Leona hleděla na žlutou čáru pod první větou své recenze. Na snímku už nenašla žádný rozdíl, kterého by se mohla držet. Vzpomněla si i na to odpoledne: telefon tehdy opřela o hrnek a zapnula samospoušť, aby Radek viděl velikost obrazu vedle ní.
„Ne. Poslala jsem mu ji.“
Soudkyně se zeptala Radka, zda fotografii získal ještě z jiného zdroje. Odpověděl, že ne. Znovu ji našel ve staré konverzaci, když po Leoně chtěl zpátky obraz. Se Simonou o ní nemluvil.
„Proč jsi mi to nenapsal rovnou?“ vyhrkla Leona.
„Napsal. Když ses ptala, odkud ji mám, odpověděl jsem ti, ať se podíváš do našich starých zpráv.“
Tu odpověď měla Leona také. Přečetla si ji jako výsměch. V recenzi už pak nechtěla nic měnit, protože pod ní několik lidí psalo, že konečně někdo promluvil.
Lucie se zeptala na další podklady k obvinění opravářky. Leona žádné neměla. Jen souslednost událostí, která jí v září připadala tak přesvědčivá.
„Kdybyste ten telefon vrátila včas, nenapadlo by mě to,“ řekla Simoně.
„Ale napsala jste to vy,“ odpověděla opravářka.
Leona čekala další výčitku. Nepřišla. Simona se obrátila k soudkyni a trvala na odstranění všeho. I první věty, i jedné hvězdičky. Recenze podle ní po takovém obvinění nemohla zůstat na stránce vůbec.
Lucie se vrátila k zakázkovému listu a zprávám. Slíbený termín i den skutečného vydání telefonu souhlasily s Leoniným popisem. Simona zpoždění potvrdila.
Rozsudek Leoně uložil odstranit obvinění z kopírování a předávání fotografií a zveřejnit omluvu. Lucie vysvětlila, že doložená konverzace zachycuje předání snímku Radkovi před opravou; pro veřejné tvrzení o Simonině jednání nezůstal žádný podklad. Požadavku odstranit také pravdivý popis zpoždění a hvězdičkové hodnocení nevyhověla.
Leona cítila krátkou úlevu, že neprohrála všechno. Pak si uvědomila, že se právě drží dvou týdnů čekání, aby nemusela myslet na to ostatní.
Když později recenzi upravila a zveřejnila omluvu, otevřela si komentáře. Jedna žena se ptala, zda jí servis vyhrožoval, aby původní varování stáhla. Leona odpověděla, že obvinění nebylo pravdivé. Za chvíli přišla odpověď: Takové věci se přece nedějí jen tak.
Leona začala psát vysvětlení o Radkovi a obrazu. Pak ho smazala a stručně zopakovala, že fotografii poslala sama ještě před opravou. Žena už neodpověděla. Původní sdílení recenze však zůstávalo na jejím profilu.
Po čase šla Leona stejnou ulicí. Za výlohou servisu seděla Simona skloněná nad rozebraným telefonem. Leona zpomalila, ale dovnitř nevstoupila. Poprvé jí připadalo možné, že ji Simona už nechce ani přesvědčovat.
