Článek
Na fotografii stáli všichni tři u zábradlí nad oceánem. Nina měla hlavu opřenou o otcovo rameno, jeho partnerka Radka držela kelímek s kávou. Otec si nechal snímek vytisknout na celou stránku. Vedle bankovních výpisů vypadal jako pozvánka na jiný život.
„Tady vidíte, jak byla nešťastná,“ řekl.
Nina se na fotografii nepodívala. Znala ji. Dva roky ji měla nastavenou u otcova čísla v telefonu.
Soudkyně Lucie přisunula snímek k ostatním listinám.
„Žalobkyně netvrdí, že se jí dovolená nelíbila. Tvrdí, že neměla platit vaši část a část vaší partnerky. Zůstaneme u toho.“
„Ale chtěla tam jet ona.“
„To může být pravda současně.“
Nině se ulevilo tak prudce, až musela sevřít ruce mezi koleny. Přesně tuhle větu se pokoušela říct od března. Pokaždé skončila u toho, že jí otec připomínal velryby, půjčené auto a večer, kdy mu sama řekla, že to byla nejlepší dovolená v životě.
Bylo jí dvaadvacet. Reklamy už netočila, pracovala v zákaznickém oddělení menší firmy a s kamarádkou hledala byt. Když požádala o zbytek peněz z dětských natáčení, otec jí poslal konečné vyúčtování. U poslední položky stálo jen: společná cesta, dvě stě čtyřicet tisíc.
Právě těch dvě stě čtyřicet po něm teď požadovala. Při psaní žaloby jí ta částka připadala spravedlivá: když otec odmítá vrátit cokoli, ať vysvětlí všechno. Dnes jí pod deskami ležela také vlastní zpráva o osmdesáti tisících za její cestu. Věděla, že ji soudkyně přečte. Od rána měla chuť přesunout ji dospod, přestože ve spise už byla další kopie.
Účet, který byl pořád jeho
Pavel si upravil manžetu košile. Kvůli soudu si vzal volno a při představě, že jeho dcera sedí naproti jako někdo cizí, se mu od rána svíral žaludek. U vstupu se jí zeptal, jestli nechce kávu. Odpověděla, že už měla. Ani se na něj neusmála.
Přitom s ní po natáčeních jezdil on. Vstával ve čtyři, čekal v chodbách, sháněl potvrzení, vracel kostýmy, když je omylem přivezli domů. Její matka nemohla pokaždé uvolnit směnu. Pavel si práci zařizoval tak, aby ji mohl vozit. Tehdy ho těšilo, když ho Nina zahlédla za kamerou a přestala být nervózní. Teď si místo toho vybavoval hlavně čekání.
„Nikdy jsem si z těch peněz nevzal korunu pro sebe,“ řekl.
Lucie zvedla oči.
„To je poměrně zásadní tvrzení. Za chvíli se dostaneme k platbě za vaši letenku.“
„Myslím předtím.“
„Pak prosím říkejte předtím.“
Z listin vyplynulo, že po Nininých osmnáctých narozeninách spolu udělali pořádek v penězích, které z reklam zbývaly. Podepsali jednoduchou dohodu. Částku tři sta třicet tisíc korun měl Pavel dál držet na odděleném účtu vedeném na své jméno, platit z ní pouze výdaje, které Nina schválí, a při ukončení správy předložit vyúčtování a zbytek jí převést.
Dohodu sepsal Pavel podle toho, co si spolu řekli u kuchyňského stolu. Nina tehdy začínala studovat, bydlela na koleji a byla ráda, že na peníze nemusí myslet. Účet sledoval otec, potvrzení měl otec, přístup do banky měl otec. Ona měla kopii dohody založenou mezi maturitním vysvědčením a smlouvou o koleji.
„Proč jste peníze nepřevedl rovnou dceři?“ zeptala se Lucie.
„Chtěla, abych se o ně staral. Měla strach, že je utratí.“
„To je pravda,“ ozvala se Nina. „Bylo mi osmnáct a poprvé jsem nebydlela doma. Nechtěla jsem je mít na kartě, kterou platím v menze.“
„Tak vidíte,“ řekl Pavel.
„Vidím, proč vznikla dohoda,“ odpověděla soudkyně. „Zatím nevidím, proč měla přestat platit.“
Třicet tisíc z účtu šlo na řidičský kurz a související platby. Dalších šedesát na jazykový pobyt. Obě položky Nina uznávala, byly doložené a nikdy nebyly předmětem žaloby. Po nich mělo zbývat dvě stě čtyřicet tisíc. Jenže stejná částka odešla na společnou cestu do Spojených států.
Pavel měl potvrzení od cestovní kanceláře, účtenky za ubytování i závěrečný soupis. Nebyl to člověk, který by peníze neuměl dohledat. Všechny doklady pečlivě očísloval.
„Zpochybňujete některou z těch plateb?“ obrátila se Lucie k Nině.
„Že by se nezaplatila nebo byla levnější? Ne.“
„Takže spor je o souhlas s jejich úhradou z vašich peněz.“
Pavel se opřel. Vadilo mu, jak málo z jejich společného plánování se do takové věty vešlo. Celé měsíce si posílali odkazy, Nina vybírala výlety a Radka hledala hotely. Nebyl to nákup, který by před nimi tajil. Kdyby tenkrát někdo řekl, že jednou budou sedět tady, vysmál by se mu.
Co znamenalo „jedeme“
Nina poznala první vytištěnou zprávu ještě dřív, než ji soudkyně přečetla.
„Tati, tohle bych fakt chtěla. Jestli to dáme všichni, bude to skvělý.“
Pod ní bylo otcovo: „Tak já to vezmu přes ten účet, ať to nehoníme ze tří stran.“ A její odpověď: „Jo, zařiď to.“
Pavel ukázal na papír.
„Co víc jsem měl chtít?“
„Přečíst i pokračování,“ řekla Nina.
Mrzelo ji, jak ostře to vyšlo. Nechtěla sem přijít jako dcera, která otce poučuje o čtení. Jenže tenhle úryvek poslal už její matce i babičce. Babička jí pak volala, že táta není žádný zloděj. Nina to slovo před ní nikdy nepoužila.
Lucie měla ve spise i úplnou korespondenci, kterou Nina předložila a Pavel dostal před jednáním. Vzala další list.
„K pokračování se dostaneme. Nejdřív potřebuji, abyste oba popsali, co se tehdy domlouvalo. Bez toho, co jste si o druhém začali myslet později.“
Nina vysvětlila, že první odkaz poslala ona. Chtěla cestovat s otcem a byla ráda, že pojede i Radka. Nešlo o jejich první společný výlet. S otcovou partnerkou vycházela dobře, občas spolu zašly na večeři bez něj.
„Tak proč to teď stavíš tak, že jsi platila cizí ženskou?“ vyjel Pavel.
Nina pootevřela ústa.
„Tohle jsem neřekla.“
„Psala jsi mi, že Radku živit nebudeš.“
„Až když jsi mi řekl, že je účet prázdný!“
„Pane žalovaný,“ přerušila je Lucie, „pořadí událostí dnes potřebujeme přesnější než při rodinné hádce. Vaše partnerka není předmětem žaloby. Platby za ni ano.“
Pavel sklopil oči k vyúčtování. Nina viděla jeho prošedivělou pěšinku a najednou si vybavila, jak jí před prvním natáčením zapínal vzadu šaty, protože zip šel ztuha. Vzpomínka ji rozčílila víc než jeho poznámka. I tady musela bojovat s pocitem, že chtít vlastní peníze znamená odmítnout všechno ostatní, co pro ni udělal.
Soudkyně se zeptala na konečnou cenu. Tři osoby, celkem dvě stě čtyřicet tisíc, v jejich tehdejším rozpočtu rozdělených na tři stejné podíly. Pavel potvrdil, že právě takový soupis Nině před cestou poslal. Osmdesát tisíc za každého.
„A teď ta zpráva po zaslání rozpočtu,“ řekla Lucie.
Nina ji uměla zpaměti. Přesto byla ráda, že ji čte někdo jiný.
„Moje osmdesátka může jít z reklam. Tvoje a Radčina část jde z vašich peněz, jo? Celé to platit nechci.“
Následovala otcova odpověď: „Jasně. Pošlu to najednou a pak to srovnáme.“
V síni chvíli šustily jen papíry.
Pavel si přitáhl svoji kopii, přestože nemusel nic hledat. Věděl, že to napsal. Když mu přišly podklady k jednání, četl tu výměnu několikrát a pokaždé se vracel k dřívějším nadšeným zprávám. Teď měl před sebou jen dva krátké odstavce a pod nimi prázdný zbytek stránky.
„Já to tehdy myslel tak, že se srovnáme celkově,“ řekl. „V rodině.“
„Co konkrétně znamenalo celkově?“
„Nebylo to přece poprvé, co jsem kolem ní všechno zařizoval. Tohle byla jednou cesta i pro mě.“
„Tak proč jsi mi to nenapsal?“ zeptala se Nina.
„Protože jsem nečekal, že se budeme takhle počítat.“
„Ale rozpočet jsi mi poslal ty. Já jsem ti odpověděla podle něj.“
Lucie ukázala na svou kopii.
„Tady slibujete, že peníze dorovnáte. Stalo se to?“
„Ne.“
„Dohodli jste se potom jinak?“
Pavel zaváhal. Soudkyně počkala.
„Ne takhle písemně.“
„Pak nám popište ten rozhovor.“
Než odpověděl, vrátila mu Lucie na jeho žádost fotografii. Pavel ji položil před sebe. Chvíli přejížděl prstem po bílém okraji, pak ji otočil lícem dolů.
Radčina polovina rozhovoru
Radka čekala na chodbě a před soudkyni přišla v dlouhém šedém svetru. Posadila se na kraj židle. Když dostala otázku, kdo měl cestu platit, nejprve se podívala na Pavla.
„Mně řekl, že je to zařízené.“
„Co jste tím rozuměla?“
„Že moji část zaplatí on. Zval mě. Já mu nabízela, že přispěju, ale řekl, ať si nechám peníze na opravu auta.“
Pavel si promnul čelo. Tohle věděl také. Jen doufal, že se to před Ninou nebude rozebírat do posledního slova. Nikdy se před Radkou nechtěl tvářit jako muž, který partnerku někam zve za peníze své dcery.
„Věděla jste, že celá platba odešla z účtu s penězi žalobkyně?“ zeptala se Lucie.
„Až letos.“
„Řekla vám někdy Nina, že vám chce cestu zaplatit?“
„Ne.“
Radka odpověděla tiše, ale bez zaváhání. Nina povolila ramena. Bávala se, že uslyší nějakou větu od večeře, žert nebo přípitek, ze kterého bude najednou dar v hodnotě osmdesáti tisíc.
Soudkyně se zeptala i na společný večer po návratu, o kterém mezitím mluvil Pavel. Seděli tehdy doma, prohlíželi si fotografie na televizi a Nina přinesla pizzu.
„Pavel říkal, že ty peníze aspoň byly k něčemu,“ vybavila si Radka. „Nina řekla, že rozhodně.“
„Mluvilo se o tom, čí část cesty z nich byla zaplacená?“
„To ne.“
„O doplnění účtu?“
„Ne. Spíš jsme vybírali fotky, které si necháme vytisknout.“
Pavel si ten večer pamatoval. Měl je obě vedle sebe, Nina přeskakovala rozmazané snímky a Radka chtěla vracet ty, na kterých se jí líbil výhled. V jednu chvíli si říkal, že takhle by to mohlo zůstat. Nenapadlo ho kazit večer vysvětlováním, že peníze dosud nevrátil. A když se Nina sama nezeptala, příště už mu připadalo snazší mlčet.
Zpočátku doplnění účtu odsunul kvůli výdajům za auto. Později si začal opakovat, že přece také mohl jednou něco dostat. Nina nic nežádala. Teprve když letos chtěla ukončit správu a převést zůstatek, musel jí poslat soupis, na jehož konci byla nula.
„Řekl jste dceři někdy výslovně, že dohodnuté dorovnání neprovedete?“ zeptala se Lucie.
„Až když chtěla ty peníze.“
Nina na okamžik zavřela oči.
„Kdybys mi to řekl před cestou, mohla jsem říct ne. Nebo jsme mohli vybrat něco jiného.“
„A jela bys beze mě?“
„To nevím. Tu možnost jsi mi nedal.“
Pavel se nadechl, ale další otázku nepoložil. Díval se na ni a poprvé za celé dopoledne ho napadlo, že by tehdy možná opravdu nikam nejeli. Neměl připravené peníze na dvě části cesty. Radce už přitom řekl, že ji zve, a Nině, že všechno zařídí.
Soudkyně se vrátila k bankovním pohybům. Celá částka za cestu odešla z odděleného účtu. Žádný odpovídající vklad od Pavla ani Radky na něm poté nebyl. Doklady potvrzovaly skutečnou cenu, ne však širší souhlas Niny. Ani v dalších zprávách se neobjevilo, že by původní rozdělení změnila.
Pak se Lucie obrátila k Nině.
„Vaše vlastní účast byla schválená výslovně. Přesto požadujete celých dvě stě čtyřicet tisíc. Proč?“
Nina si přitáhla rukávy přes zápěstí. Na tu otázku se připravovala od rána a stejně se jí odpovídalo obtížně.
„Když mi odmítl dát cokoli, nechtěla jsem mu uznat nic.“
Pavel se krátce, trpce zasmál.
„Takže trest.“
Nina se podívala na svou kopii zprávy.
„Byla jsem naštvaná. Ale těch osmdesát jsem schválila.“
Lucie přikývla a vrátila se k vyúčtování. Nina cítila horko ve tvářích. Cestu si sama vybrala místo levnější varianty a věděla, kolik ji bude stát. Otcovo odmítání ji přimělo požadovat víc, než by předtím sama považovala za svoje. Teď to řekla před ním a neměla kam tu větu schovat.
Pavel čekal, že dcera přidá ještě něco, třeba že už toho bylo dost a mohou jít. Místo toho zavřela desky a poslouchala další otázku soudkyně.
Po dokončení jednání a přestávce Lucie rozhodla, že Pavel má Nině vrátit sto šedesát tisíc korun. Ve zbývajících osmdesáti tisících žalobě nevyhověla. V odůvodnění zůstala u dohody, doložených plateb a úplné korespondence. Nina schválila svůj podíl. Souhlas s úhradou dalších dvou účastníků doložen nebyl; naopak před platbou výslovně stanovila, že jejich části mají být hrazeny zvlášť. Společné prohlížení fotografií tuto domluvu nezměnilo.
Pavel poslouchal se sklopenou hlavou. Když pak skládal listiny, zůstal mu v ruce snímek od oceánu. Zasunul ho mezi dvě prázdné zadní strany výpisů, aby se nepomačkal.
Na chodbě Radka oznámila, že počká venku. Neobjala ho, ale vzala jeho kabát. Nina zůstala u okna a zapínala si bundu.
„Budu to muset vybrat ze spoření,“ řekl jí Pavel.
Nina přikývla.
Chtěl dodat, na co to spoření měl. Pak se podíval na desky v její ruce a nechal to být.
„Můžeš v neděli přijít na oběd,“ řekla. „Udělám lasagne. Klidně i s Radkou.“
„Dobře.“ Chvíli si rovnal papíry pod paží. „A ten účet teda zruším? Už na něm nic není. Myslel jsem, že bych ti ho nechal, kdybys chtěla zase něco dávat stranou.“
Nina přestala rovnat zip.
„Zruš ho. Peníze už si budu spravovat sama.“
Pavel přikývl. Vytáhl telefon, ale ještě ho nerozsvítil.
„V kolik ten oběd?“
„V jednu.“
Zapsal si čas. U dveří se ohlédl na Ninu, která hledala v tašce rukavice, a potom vyšel za Radkou.
„Nina nás zve v neděli,“ řekl. „Na jednu. Můžeš?“
