Článek
„Takže sobotní oběd jsi mi taky započítal?“ zeptal se Václav přes uličku.
„Oběd ne. Těch šest hodin před ním.“
Soudkyně Lucie nechala Michala položit papír na stůl. Měl ho přeložený napůl a jednotlivé řádky zvýrazněné žlutě. Václavův výtisk smlouvy zůstal rovný, zasunutý v průhledném obalu.
„Nejdřív si vyjasníme, co zpochybňujete,“ řekla. „Přijal jste od otce šedesát tisíc korun?“
„Ano.“
„Jako půjčku?“
„Ano. Ale splatil jsem ji prací.“
Václav se krátce zasmál. „Přišel mi pomoct jako syn. Teď z toho udělal živnost.“
Peníze dostal Michal po zrušení skladu, kde pracoval jedenáct let. Zaplatil z nich rekvalifikační kurz a část nájmu během doby bez zaměstnání. Sepsali s otcem jednoduchou dohodu: šedesát tisíc vrátí do konce následujícího září. Ten termín uplynul před několika měsíci. Žádná peněžní splátka nepřišla, což Michal nepopíral.
„Táta mi tehdy řekl, že přece nebudu někde brát drahý úvěr,“ vysvětloval. „Byl jsem mu vděčný. Pořád jsem.“
„To je vidět,“ řekl Václav.
Lucie k němu obrátila hlavu. „Dostanete prostor. Teď necháte syna dokončit odpověď.“
Michal se díval na svůj seznam. Začínal třemi červnovými víkendy, kdy opravoval střechu nad otcovou verandou. Potom následovalo vyklízení sklepa, odvoz starého uhlí, sekání zahrady a řezání dřeva. Ke každému dni připsal hodiny a částku.
„Za tu střechu jsme měli domluvených třicet tisíc,“ řekl. „Zbytek jsem dodělal potom.“
„Jakou dohodu jste měli o těch dalších pracích?“
„Že mu pomůžu.“
„Ptám se na úhradu půjčky.“
Michal přejel palcem po žlutém řádku. „Myslel jsem, že když jsme tak začali, bude to pokračovat.“
Václav si povytáhl rukávy svetru. „Já ho tam nezval na směny. Přijel, najedli jsme se, něco se udělalo. Tak to u nás fungovalo vždycky.“
„Proč tedy požadujete celých šedesát tisíc, pokud byla za střechu domluvena jiná forma splácení?“ zeptala se Lucie.
„Protože dům není hotový.“
„Která část domluvené práce na střeše hotová není?“
„Když se tam podíváte, pořád je co dělat. Plot drží silou vůle, okna ve sklepě—“
„Na plot ani okna jsem se neptala.“
Václav sevřel průhledný obal. „Se střechou si poradil. Jenže pak přestal jezdit.“
Lucie vzala vytištěnou komunikaci, kterou oba předložili už před jednáním. Michal měl u sebe také telefon s původními zprávami. Václav jejich pravost nezpochybňoval.
„Tady píšete: Za opravenou střechu nad verandou ti odečtu třicet tisíc z půjčky. Materiál koupím já. Je to vaše zpráva?“
„Moje.“
„Syn odpovídá: Dobře, do konce června to udělám.“
„To jsme si napsali, ano.“
Soudkyně přešla k další stránce. Po posledním červnovém víkendu otec poděkoval a napsal, že za nočního deště už do verandy nenateklo. Michal se hned pod zprávou zeptal: Takže zbývá třicet? Václav odpověděl: Ano.
V síni bylo slyšet, jak někdo na chodbě přitáhl židli po dlažbě.
„Proč jste tuhle část neodečetl?“
Václav chvíli neodpovídal. „Když mi přestal zvedat telefon, napsal jsem mu, že chci všechno zpátky. Aby se konečně ozval.“
„Změnil jste tím, co jste mu potvrdil za hotovou střechu?“
„Já myslel, že přijede a promluvíme si.“
„Ale v žalobě žádáte i částku, kterou podle vlastní zprávy už uhradil prací.“
Václav položil obal na stůl. „Ano.“
Michal posunul žlutý seznam o kousek dál od sebe. Poprvé od začátku jednání se opřel.
„A teď druhá část,“ řekla Lucie. „Pane žalovaný, z čeho vychází ocenění zbývajících prací?“
„Počítal jsem tři sta na hodinu. Míň než firma. Vyšlo mi sto hodin.“
„Kdy jste to otci sdělil?“
„Když chtěl v září peníze.“
Václav konečně vytáhl smlouvu z obalu. „Poslal mi tabulku. V úterý večer. S tím, že jsme si kvit.“
„O těch hodinách věděl,“ namítl Michal. „Byl tam se mnou.“
„Ale nevěděl jsem, že mi běží taxametr.“
Michal se otočil k otci. „Pokaždé jsi říkal: Aspoň se mi trochu odvděčíš. Co jsem si z toho měl vzít?“
„Že mi pomůžeš. Já ti taky neúčtoval, když jsem tě vozil na tréninky.“
„Mně je třicet šest, tati.“
Lucie je zarazila dřív, než se Václav nadechl. „Dětství do toho výpočtu zahrnovat nebudeme. Domluvili jste se u dalších prací, třeba jen ústně, že se budou odečítat z půjčky?“
„Přímo jsme si to neřekli.“
„Ani kolik se za ně odečte?“
„Ne. Počítal jsem s tím já.“
Připomněl srpnovou sobotu, kdy odřekl výlet s přítelkyní, protože otec potřeboval vyklidit sklep před dodáním nového kotle. Václav mu večer nabídl maso na cestu a Michal je odmítl. Považoval tehdy práci za další kus splaceného dluhu. Otec si na odmítnutý balíček pamatoval také.
„Myslel jsem, že se zlobí, protože jsem mu řekl, ať nenechává mokré boty v předsíni.“
Michal se na něj podíval. „Ne. Zlobil jsem se, protože jsi mi na další neděli rovnou nachystal dřevo.“
„Mohl jsi říct, že nemáš čas.“
„Když jsem to řekl naposledy, zeptal ses, kdy ti teda vrátím peníze.“
Václav se zadíval na smlouvu. „Protože ten termín už byl blízko.“
Lucie se zastavila ještě u dvou položek. Jednou Michal sekal zahradu, zatímco otec připravoval oběd. Podruhé přijel sám od sebe a nabídl odvoz uhlí, aby uvolnil místo ve sklepě. Ani tehdy nemluvili o snížení dluhu.
„Čekal jsem, že mu dojde, kolik času jsem tam nechal,“ řekl Michal.
„A já čekal, že syn někdy přijede i bez toho, abych ho prosil.“
Michal zvedl oči. „Vždyť jsem přijížděl.“
Otec si uhladil prázdný obal. Tentokrát mu nic neodpověděl.
V závěrečném vyjádření už Václav žádal jen třicet tisíc. Michal trval na tom, že odpracoval i zbytek, ale při posledních slovech se díval do seznamu. Pak dodal, že v rezervě má dvacet tisíc a zbývajících deset dokáže uvolnit z příští výplaty. V práci mu potvrdili, že přijde ještě tento týden.
Lucie přiznala Václavovi třicet tisíc korun. Připomněla konkrétní dohodu o střeše i následné otcovo potvrzení zbývající částky. U dalších prací se však dohoda o splácení půjčky neprokázala. Samotný dodatečný soupis hodin ji nenahradil. Ohledně dalších třiceti tisíc, které už Václav nežádal, bylo řízení zastaveno.
Michal seznam složil žlutými řádky dovnitř. Václav nechal smlouvu na stole, dokud ho zapisovatelka neupozornila, že si tam zapomněl papír.
Před budovou došel syn otce u zábradlí. Řekl mu, že po výplatě připraví celou částku k odeslání. Václav přikývl a podíval se směrem k parkovišti.
„Kdybys v sobotu přijel, mohli bychom se podívat na ten plot. Za to bych ti tentokrát něco odečetl.“
„Nechci další práci, tati. Tohle ti doplatím v penězích.“
„Tak jsem to přece nemyslel.“
Michal čekal. Václav měl ruku v kapse a palcem přejížděl po hraně klíče od auta.
„Já tam sám ten starý sloupek nevytáhnu,“ řekl nakonec.
Michal sklopil hlavu. „Najmi si na to někoho.“
Rozloučil se a zamířil na zastávku. Václav za ním zavolal jménem. Když se syn otočil, otec chvíli hledal, co dodat.
„Nic. Ať ti to neujede.“
