Článek
„Tak mi rovnou zakažte cigarety prodávat,“ řekla Božena. Advokát vedle ní nepatrně pohnul rukou, ale už to nechala zaznít. Zita seděla naproti v tmavém svetru, ruce složené před sebou. Boženě připadala stejně přísná jako v nemocnici, kde ji kdysi potkávala u výtahu.
Soudkyně Lucie se podívala do spisu. „Paní žalobkyně se domáhá, abyste ji přestala obtěžovat kouřem z místa ve společném dvoře pod oknem její ložnice. O prodeji cigaret rozhodovat nebudeme.“
„Člověk už si nemůže sednout ani venku.“
„Sednout si můžete. Teď zjistíme, co se děje, když tam sedíte.“
Božena si přitáhla kabelku k nohám. Bydlela v přízemí devatenáct let, Zita v patře teprve třetí rok. Kouřila odjakživa, především na malém balkoně obráceném do ulice. Odpoledne tam bývalo horko. Ve společném dvoře byl stín a u zadní zdi lavička, kde si občas zapálila při čekání na pračku ve společné prádelně. Právo dvůr používat jí nikdo neupíral. Tohle přece nemohla prohrát.
Zita začala dubnovým odpolednem. Božena tehdy kouřila na lavičce, ona nahoře větrala peřiny. Kouř podle ní zaneslo dovnitř a nebylo to poprvé. Už předtím Boženu prosila o ohled. Tentokrát sešly obě do dvora, kde na Zitu čekal návštěvník, a pohádaly se.
„Řekla o mně, že smrdím,“ vstoupila do toho Božena. „Před cizím člověkem.“
Zita se nadechla. „Řekla jsem, že mi od vás smrdí peřiny.“
„To vám přijde lepší?“
„Mohla jsem to říct jinak. Ale žádala jsem vás už předtím.“
Božena čekala, že Lucie sousedku napomene. Soudkyně však chtěla slyšet, co následovalo. O dva dny později si Božena přinesla proutěné křesílko. Nepostavila ho k lavičce, ale ke stěně domu, mezi zadní vchod a svod okapu. Přímo nad ním bylo jediné okno Zitiny ložnice.
„Od té doby tam sedávala ráno, když jsem se vracela z noční. I hodinu. Dokouřila a za chvíli si zapálila znovu,“ řekla Zita. „Zavřela jsem okno, pak jsem jí šla říct, jestli by se neposunula. Nakonec jsem jí napsala.“
„A já jí odpověděla. Nic jsem netajila.“
Lucie vyzvala Zitu, aby dokončila výpověď. Po otevření okna se kouř vracel, několikrát proto odešla spát na pohovku do obýváku. Tam však přes den poslouchala provoz z ulice. Nešlo jí o ojedinělou cigaretu u lavičky, ale o dlouhé vysedávání přímo pod ložnicí, které pokračovalo celé týdny.
Na fotografiích, které obě strany dostaly před jednáním, bylo křesílko, malý přenosný stolek a skleněný popelník. Nad nimi otevřené okno. Božena snímky nezpochybňovala. Sama byla na jednom zachycená zezadu. Vadilo jí, že si ji sousedka fotografovala, ale advokát jí už vysvětlil, že dnešní spor tím nevyřeší.
„Seděla jsem tam. To snad můžu přiznat,“ řekla. „Fotka vám neukáže, kam šel kouř.“
„Sama fotografie ne,“ odpověděla Lucie. „Proto vyslechneme i paní Marešovou.“
Marešová bydlela vedle Zity. S Boženou si léta půjčovaly štafle a společně objednávaly uhlí pro Marešové sestru na chalupě. Když vešla, Božena čekala aspoň krátké přikývnutí. Marešová si zatím upravovala židli.
Potvrdila, že Božena dříve kouřila hlavně na balkoně. Ve dvoře si občas sedla na lavičku u zadní zdi. Po dubnové hádce ji začala pravidelně vídat pod Zitiným oknem. Třikrát se tam za ní zastavila, vždy ráno. Božena během jejich posezení vykouřila několik cigaret. Kouř stoupal k otevřenému oknu; jednou ho svědkyně cítila i v ložnici, když Zitě přinesla balík a ta jí ukazovala, proč má peřinu odnesenou do obýváku.
„Tak to bylo jednou,“ namítla Božena.
„V pokoji jsem byla jednou. Dole s tebou třikrát. A pak už jsem nechodila.“
„Mohla jsi mi to říct.“
„Říkala jsem, že si půjdu sednout jinam. Tys řekla, ať jdu, jestli jsem taky taková fajnovka.“
Božena si vzpomněla na talíř s nedojedenou buchtou. Zůstal tehdy na stolku a ona ho odpoledne přikryla druhým talířkem. Byla si jistá, že se Marešová ještě vrátí.
Na otázku soudkyně svědkyně popsala i zadní část dvora. Lavička tam zůstala, kolem ní bylo místo. Božena k ní mohla přisunout křeslo, stejně jako tam ostatní nosili židle při přesazování květin.
„Proč jste si vybrala místo u domu?“ zeptala se Lucie.
„Kvůli stínu.“
„Sedávala jste tam i ráno?“
„Přece nebudu pořád stěhovat křeslo podle slunce.“
Soudkyně obrátila list s vytištěnou komunikací. Božena poznala svou zprávu ještě před přečtením. Zita ji poslala týden po hádce: prosila, aby po sedmé ranní nekouřila přímo pod ložnicí. Božena odpověděla: Mně nebudeš rozkazovat. Okno si můžeš zavřít, já se stěhovat nebudu.
„To jsem byla naštvaná,“ řekla.
„Kvůli té hádce o peřiny?“
„Kvůli tomu, jak se mnou mluvila. Já jsem jí taky nikdy neříkala, co má doma dělat.“
Lucie se vrátila k datům. Fotografie zachycovaly různá rána během následujících týdnů, další zprávy opakovaly stejnou prosbu. Božena se na nich vždycky poznala: jednou měla svetr, podruhé domácí zástěru, kterou si přehodila přes kolena. Na posledním snímku už vedle popelníku stál i hrnek s kávou.
„Takže po hádce jste začala pravidelně sedět blíž k jejímu oknu,“ řekla soudkyně.
„Já se nenechám vyhánět.“
„Z místa, kde jste předtím pravidelně neseděla.“
Božena chtěla odpovědět, ale věta se jí rozpadla. Pamatovala si, jak křeslo nesla přes práh a podívala se nahoru, jestli ji sousedka vidí. Tehdy jí to připadalo jako maličké vítězství. Nemusela nic říkat. Stačilo si zapálit.
Advokát se jí tiše zeptal, zda chce něco doplnit. Zavrtěla hlavou. Slyšela potom Zitu říkat, že potřebovala po službě otevřít okno a usnout. Božena se podívala na fotografii. Za její hlavou visela záclona, kterou dřív ani nevnímala.
Lucie uložila Boženě zdržet se obtěžování Zity pronikáním tabákového kouře do ložnice z opakovaného kouření v pásu dvora mezi zadním vchodem a svodem okapu pod jejím oknem. Připomněla dlouhá ranní posezení s několika cigaretami, doložená výpovědí a fotografiemi z různých dnů. Zprávy potvrzovaly, že Božena o obtížích věděla a přesto pokračovala. Rozhodnutí nestálo jen na tom, že se ženy nemají rády. Ostrá slova sousedky nedělala opakované obtěžování přijatelným.
Božena cestou domů nesahala po cigaretách. Advokát s ní mluvil věcně, Zita odešla dřív, než si Božena oblékla kabát. Nestihla jí říct, že kdyby na ni tehdy nekřičela, nemusely tu být. Ještě u zastávky si tu větu opakovala.
Křesílko odnesla následující sobotu. Ve dveřích se zaseklo opěradlem a musela ho otočit na bok. Nikdo se nedíval z okna, nikdo jí nepoděkoval. Na balkoně do ulice posunula truhlík, aby se tam křeslo vešlo, a popelník postavila na zem.
Za několik dnů potkala Zitu u schránek. Sousedka ustoupila, aby mohla projít s nákupem. Božena měla pozdrav na jazyku, ale sevřela ucha tašky. Zita vyšla po schodech, ani jedna neřekla nic.
