Článek
Soňa už měla vypnutý motor, když jí Radim zavolal, že předání nestihne. Stála před jeho domem s prázdnou přepravkou na zadním sedadle. Za plotem se rozštěkal Bady. Poznala ho i přes zavřená okna.
„Kde jsi?“ zeptala se.
„V práci. Říkal jsem, že se mi mění směny.“
„Domluvili jsme se na pátou.“
„Tak si ho vyzvedneš zítra.“
Dívala se na dům, kde spolu ještě na jaře bydleli. Odvedle vyšla sousedka a ptala se, jestli na někoho čeká. Soňa se usmála, že ne, už odjíždí. Až za zatáčkou zastavila a napsala Radimovi, že takhle dál pokračovat nechce.
Odpověděl, že jí Badyho nenechá jen proto, že bydlí blíž práci.
Radimův dům
U soudu položil Radim na stůl fotografie zahrady. Bady na nich stál u míčku, ležel pod lavičkou a běžel směrem k fotoaparátu. Radim je vybíral večer před jednáním. Vynechal všechny, na kterých byla Soňa, a teprve potom si všiml, kolik jich musel přeskočit.
Žádal zrušení společného vlastnictví a přikázání psa sobě. Soně nabízel vyrovnání. Ona ve svém návrhu chtěla, aby pes zůstal jí, a byla připravená vyplatit jeho. Na tom, že každý vlastní polovinu, se shodovali.
„Má tam zahradu, kterou zná od štěněte,“ řekl Radim. „U paní je ve druhém patře. V bytě.“
Soudkyně Lucie si fotografie prohlédla. „Jak teď vypadá váš běžný pracovní den?“
„Různě. Dělám údržbu ve výrobě. Někdy ranní, někdy dvanáctku.“
„A pes je během té doby kde?“
„Doma. Mám domluvenou paní na venčení.“
Nechtěl, aby to znělo jako odkládání psa. Když Badyho koupili, pracoval pravidelně od šesti do dvou. Odpoledne chodili k řece. Pes se naučil čekat, až si Radim u branky zaváže boty; nikdy se nedobýval ven dřív, než zaznělo jeho krátké „tak pojď“.
„Kdo paní domlouvá?“ zeptala se Lucie.
„Já. Platím ji taky já.“
„Ne vždycky,“ řekla Soňa.
Radim se na ni otočil. „Peníze jsem ti vracel.“
„Na peníze se zatím neptám,“ zastavila je Lucie. „Potřebuji vědět, kdo zajišťuje péči a v jakém rozsahu.“
Radim vysvětlil, že po rozchodu střídali Badyho po týdnu. Pak přešli na kratší úseky podle jeho směn. Soňa ale chtěla předání znát dopředu a odmítala změny na poslední chvíli.
„Kdyby trochu ustoupila, nejsme tady.“
Lucie nalistovala jejich zprávy. „Ve svém návrhu uvádíte, že původní týdenní režim vyhovoval oběma. Proč jste ho tedy měnili?“
„Protože jsem dostal jiný rozpis.“
„A navrhl jste pravidlo pro nový rozpis?“
„Posílal jsem jí ho.“
To mohl doložit. Každý měsíc jí vyfotil tabulku z práce. Někdy se změnila, ale za to nemohl. Nechápal, proč se najednou všechno počítá proti němu, když chtěl Badyho vídat stejně často jako ona.
Soňin kalendář
Soňa si připravila přehled posledních tří měsíců. Nechtěla ho vytahovat hned. Když ho sestavovala ze zpráv, připadala si, jako by na Radima sbírala provinění. Jenže jinak pokaždé skončili u toho, že on má dům a ona jen byt.
„Tady není každý den, kdy byl u mě,“ řekla. „Jen změny už domluvených předání.“
Lucie ji nechala vysvětlit jednotlivé řádky. Dvakrát Radim přivezl psa o den dřív kvůli směně. Jednou se Soňa vracela z návštěvy matky, protože hlídačka nemohla. Ve dvou případech chtěla nechat Badyho u sebe přes celý Radimův pracovní blok, místo aby ho ráno odvážela a večer zase přebírala.
„To už sis ho pomalu přivlastňovala,“ namítl.
„Nabízela jsem, že si ho vezmeš, až budeš doma.“
„A já se měl hlásit, kdy smím za vlastním psem?“
Soňa držela prst na řádku se srpnovým datem. Ten den na něj čekala před domem. Bady zůstal uvnitř a ona se kvůli zamčeným dveřím nedostala ani k němu, ani k jeho očkovacímu průkazu, který potřebovala na objednanou kontrolu.
„Klíč jsem ti nemohl nechat,“ řekl Radim. „Už tam nebydlíš.“
„O klíč od domu nežádám. Žádala jsem, abys přišel v domluvenou dobu.“
Společně prošli navazující zprávy přiložené ke spisu. U některých Soňa uznala, že změnu přijala bez potíží. Jednou sama požádala o den navíc, protože dostala horečku.
„A tehdy jsem ho měl,“ připomněl Radim.
„Ano. To tu mám taky.“
Přála si, aby to řekla klidněji. Znělo to jako odškrtávání zásluh. Radim si Badyho nevymyslel až při rozchodu. Vstával k němu, když byl štěně, a na první cvičení s ním jezdil sám, protože Soňa tenkrát pracovala o sobotách.
Lucie vzala kupní smlouvu. Byli na ní uvedeni oba. Potvrzení převodů odpovídala tomu, že každý zaplatil polovinu ceny. Ani jeden nezpochybnil společné pořízení nebo částku, ze které navrhovali současné vyrovnání. Soňa měla připravených šest tisíc, Radim stejnou částku.
„Nechci ho proto, abych mu ho vzala,“ řekla. „Už nechci každé pondělí zjišťovat, kde bude ve středu.“
„Ty to máš jednoduché. Skončíš v knihovně a jdeš domů.“
„Ano. Právě proto to můžu dělat pravidelně.“
Po té větě se Radim odvrátil. Soňa věděla, že se za svou práci stydět nemusí. Přesto ji mrzelo, jak snadno se z její výhody stala výčitka vůči jeho směnám.
Kdo přicházel v poledne
Helena Vávrová si sedla na místo pro svědky a tašku zasunula pod židli. Radim ji znal ze sousedství. Nejdřív mu Badyho venčila výjimečně, později si domluvili placenou pomoc.
„Co při návštěvách u pana Radima vídáte?“ zeptala se Lucie.
„Krmení a vodu má, pelíšek čistý. Když pán přijde za mé přítomnosti, pes se raduje.“
Radim se trochu uvolnil. Soňa nikdy přímo neřekla, že je špatný majitel, ale tak mu celé jednání znělo. Čekal, až Helena potvrdí, že zahrada a její návštěvy stačí.
Svědkyně popsala polední procházky. Klíče měla od Radima, termíny si psala do diáře. Na otázku, kdo jí volá při změnách, odpověděla, že oba.
„Paní Soňa většinou ověřovala, jestli opravdu přijdu. Když jsem nemohla, vzala si ho.“
„Kolikrát jste nemohla?“ zeptal se Radim.
Helena otevřela diář. Mezi Badyho jménem byly návštěvy vlastní matky a pracovní schůzky. Podle záznamů a zpráv prošla pět několikadenních úseků, kdy měl být pes u Radima během jeho směn. Ve třech zajišťovala venčení ona, ve dvou převzala psa Soňa. Další termíny Radim odvolal, protože Bady zůstal u Soni.
„Protože odmítla další střídání,“ řekl.
„Na pobytu u ní do rozhodnutí jste se dohodli?“ zeptala se Lucie.
Radim přikývl. Dohodu potvrdily poslední zprávy. Chtěli předejít dalším předáním, která se neuskuteční. Neznamenalo to, že se psa vzdal.
„To tady také nikdo netvrdí,“ řekla Lucie.
Pak se ptala na jeho plán pro případ, že pes připadne jemu. Při ranní směně odcházel v půl šesté a vracel se kolem půl třetí. Při dvanáctihodinové byl pryč od čtvrt na šest do tři čtvrtě na sedm. Bady býval přes den v domě, na zahradu ho pouštěl Radim nebo Helena při návštěvě.
„V pracovní dny by přišla paní Vávrová. Ráno a večer bych šel já,“ řekl.
„Můžete tento rozsah pravidelně zajistit?“ obrátila se Lucie ke svědkyni.
Helena se podívala na Radima. „Já jsem mu říkala, že všechny směny nepokryju. Dvakrát týdně většinou ano. Víc podle možností.“
„Sehnal bych ještě někoho.“
„Máte už někoho domluveného?“
Neměl. Měl kontakt na službu z vedlejšího města. Zjišťoval cenu, ale potvrdit jednotlivé dny zatím nešlo. Chtěl počkat, jak soud dopadne. Když to vyslovil, připadalo mu to slabší než večer doma.
Lucie se stejně konkrétně zeptala Soni. Pracovala od sedmi do půl čtvrté. Z bytu odcházela ve tři čtvrtě na sedm, domů se vracela před čtvrtou. V polední přestávce chodila Badyho vyvenčit; knihovnu měla pět minut pěšky.
„To ale není každý den jisté,“ namítl Radim.
„Je to moje přestávka. Když máme školení nebo jedu jinam, domlouvám Helenu.“
Lucie se zeptala svědkyně, zda s takovou pomocí počítá. Helena potvrdila, že ji Soňa žádá na jednotlivé předem známé dny. Za poslední měsíc ji zastoupila jednou při celodenní pracovní akci. Pravidelné každodenní venčení Soně neslíbila a Soňa s ním ani nepočítala.
„A večer?“ pokračovala Lucie.
Soňa popsala procházku po návratu a krátké venčení před spaním. Radim tento režim znal z týdnů po rozchodu. Nezpochybnil polední návraty ani neuvedl konkrétní potíže s jejím zacházením se psem.
„Já jen nechápu, proč kvůli změně práce přijdu o psa,“ řekl.
Helena sklopila oči k diáři. Soňa se nepohnula. Radim chtěl, aby mu někdo odpověděl na tuhle větu, ne na rozpis směn.
Lucie se ho zeptala, zda si dokáže představit jiné uspořádání než dosavadní střídání. Navrhl, že by Bady zůstal u Soni a on si ho bral v každém volnu.
„A když budu mít něco domluveného já?“ zeptala se Soňa.
„Tak se přece dohodneme.“
„Teď jsme se nedohodli ani na páté hodině.“
Radim se nadechl k odpovědi, ale nedokončil ji. Vybavil si její zprávu, že už skoro dvacet minut čeká před domem. Když potom napsala, že odjíždí, odepsal, ať nedělá scény. Tehdy mu připadalo, že nedokáže pochopit obyčejné zdržení v práci. Teď tu stejnou výměnu měli před sebou oba.
Prázdná přepravka
Soňa při závěrečných návrzích sledovala Radimovy ruce. Přestal si rovnat fotografie. Nechal navrchu tu, kde Bady běžel k objektivu, uši zvednuté pohybem.
Lucie společné vlastnictví zrušila a psa přikázala Soně s vyrovnáním Radimova podílu. Nezpochybnila vztah ani jednoho z nich ke psovi. Vycházela z doložené péče a konkrétního dalšího zajištění. U Radima zůstávaly nepokryté pracovní dny, které dosud řešila Soňa. Ta měla vlastní běžný režim a potvrzenou pomoc pro výjimky. Samotná práce na směny ani zahrada nerozhodovaly.
Soňa si uvědomila, že nemusí navrhovat další kalendář. Úleva přišla hned a vzápětí se za ni zastyděla. Radim se díval na fotografii.
Když později zaplatila vyrovnání a domluvili si předání zbývajících věcí, přinesl k jejím dveřím oblíbený míček a načatý pytel krmiva. Bady ho poznal po hlase. Přiběhl z pokoje a Radim si k němu dřepl ještě v bundě.
Soňa zatím vytáhla ze skříně přepravku, kterou u ní nechal při posledním stěhování psích věcí. Byla jeho, koupil ji do svého auta. Sundala z ní složenou deku, nechala ji na skříni a prázdnou přepravku postavila vedle Radima.
„Mohl bych ho někdy vzít ven,“ řekl.
Bady mu strkal míček pod ruku. Soňa chtěla odpovědět, že samozřejmě, kdykoli. Ta slova už měla připravená, aby návštěva skončila snesitelněji.
„Teď ti to slíbit nechci,“ řekla. „Nechci znovu domlouvat předávání.“
Radim přikývl, ale nevstal hned. Hodil míček jen kousek po předsíni. Bady pro něj běžel a vrátil se k němu. Radim mu ho vzal, očistil palcem zachycený vlas a položil jej na botník.
Přepravku nesl dolů před sebou. Soňa ho slyšela zastavit na podestě, kde se s ní špatně zatáčelo. Bady stál u zavřených dveří. Nevolala ho od nich. Po chvíli si sedl a ona si k němu přisunula stoličku.
