Článek
Na fotografii svítila stojací lampa vedle křesla. Růžena se přes stůl naklonila tak daleko, že jí advokát přidržel desky před pádem.
„To bylo večer,“ řekla.
„V půl třetí,“ opravil ji Emil. „Posílala jste mi ji, když jste chtěla pomoct odnést ten koberec.“
Soudkyně Lucie obrázek položila mezi ostatní podklady. „Datum a čas máme ve zprávě. Co má fotografie podle vás dokazovat?“
„Že tam měla tmu vždycky. Nad oknem má vlastní balkon. Já jí ho nepostavil.“
Růžena dosedla. „A před okno jste mi postavil pracovnu.“
Emil vytáhl úřední rozhodnutí. Lucie ho nechala domluvit, včetně věty, že kdyby bylo něco špatně, stavbu by mu přece nepovolili. Potom se obrátila k Růženě.
„Trváte na odstranění celé přístavby?“
„Trvám. Z jediného pokoje mám komoru.“
Její advokát doplnil, že žaloba obsahuje také návrh na snížení přesně vymezené části střechy, pokud se prokáže, že taková úprava postačí. Emil zavrtěl hlavou už při slově snížení.
„To mi chcete říct, že mám hotovou věc zase rozebrat?“
„Zatím vám říkáme, o čem se vede spor,“ odpověděla Lucie. „Vyjasníme si nejdřív, co před tím oknem skutečně stojí.“
Na výkresu, který Emil předložil, končila plochá střecha nízkým okrajem. Na fotografii hotové pracovny se však na straně k Růženinu oknu zvedala nad střechu vysoká neprůhledná obruba zakončená plechem. Emil přejel prstem po čáře ve výkresu.
„Tady je ta hrana.“
Lucie požádala znalce, aby rozdíl vysvětlil.
„Tohle je původní návrh. Pozdější výkres má obrubu vyšší. Skutečné provedení jsem zaměřil na místě a zachytil v posudku.“
„Takže postavil něco jiného,“ řekla Růžena.
„Jiného než na tomto listu,“ upřesnil znalec. „K povolení stavby se nevyjadřuji.“
Emil začal v deskách hledat druhý papír. Měl jej přiložený přímo za rozhodnutím.
„Proč jste nám tedy ukazoval ten první?“ zeptala se Lucie.
„Na tom je to líp vidět.“
„Nižší střecha určitě. Potřebujeme ale posoudit tu postavenou.“
Růžena se podívala na souseda. Ještě loni stál u její branky s původním návrhem a sliboval, že si přístavby skoro nevšimne. Měl v ní mít pracovnu a místo pro šicí stůl své ženy. Růžena tehdy namítala hlavně to, že už neuvidí na zahradu. Emil jí později připomínal právě tuhle větu při každém pokusu mluvit o světle.
„Vy jste proti tomu byla od začátku,“ řekl i teď. „Vadilo vám, že přes nás neuvidíte na jabloň.“
„Ano. A teď mi vadí ještě něco jiného.“
„Takže nejde o světlo.“
„Pane Emile,“ vložila se Lucie, „paní může postrádat výhled a zároveň mít méně světla. Jedno nám nevyvrací druhé.“
Znalec rozložil nákres s oknem, balkonem a přístavbou. Růžena se zadívala na obdélník svého pokoje. Při znalcově návštěvě ukazovala hlavně jídelní stůl, který přesunula k oknu. Na původním místě zůstaly v koberci čtyři důlky.
„Starý balkon místnost zastiňoval už před stavbou,“ řekl znalec. „Porovnával jsem původní stav s balkonem a stav po dokončení přístavby.“
Emil mu skočil do řeči. „A vy víte, co tam měla předtím za záclony?“
„Při porovnání jsem použil stejné podmínky. Rozdíl, který popisuji, nevznikl záclonou.“
Lucie ho požádala, aby bez odborných zkratek vysvětlil závěr.
„Přístavba zakryla část prostoru, odkud k oknu přicházelo denní světlo. Významný podíl na zhoršení má právě vysoká obruba na straně k oknu. Pokoj byl kvůli balkonu horší už předtím, ale po stavbě se situace podstatně zhoršila.“
Růžena přikývla tak prudce, až jí cinkl náramek o stůl. „To jim říkám celou dobu.“
„Vy také říkáte, že se musí zbourat všechno,“ namítl Emil.
Znalec ukázal na variantu úpravy v posudku. Navrhovala snížit vysokou obrubu podél strany obrácené k Růženinu oknu. Samotná plocha střechy i místnost pod ní by zůstaly. Součástí podkladů bylo stavební posouzení úpravy včetně nového zakončení okraje, aby střecha dál plnila svou funkci.
„Podle předloženého řešení lze obrubu snížit, aniž by se pracovna otevřela nebo musela zbourat,“ doplnil. „V posudku je porovnání světla i pro tento upravený stav.“
„A pomůže to?“ zeptala se Růžena.
„Odstraní to podstatné zhoršení, které jsme zjistili po stavbě. Stín vašeho balkonu zůstane.“
Růžena chvíli sledovala dvě čáry nad sebou. Potom ukázala na tu spodní. „Ale přes tohle na zahradu stejně neuvidím.“
„Tohle posouzení řeší světlo v pokoji,“ připomněla Lucie.
Emil otočil nákres směrem k sobě. Nejdřív namítal, že se střechou hýbat nedá. Když se jej soudkyně zeptala na jeho vyjádření ke stavebnímu posouzení, přešel k ceně. Nakonec vytáhl nabídku pokrývače, kterou si nechal udělat podle navrženého řešení.
„Tady máte, kolik stojí to vaše trochu,“ řekl a posunul ji k Růženě.
Lucie si nabídku vyžádala. „Takže jste úpravu už poptával. Máte proti předloženému řešení konkrétní technickou námitku, nebo namítáte cenu?“
„Já ty peníze budu muset zaplatit.“
„Ptám se, zda rozporujete, že lze obrubu tímto způsobem snížit.“
Emil sklopil oči k nabídce. „Ne. Ale stavěl jsem to pro nás na stáří. Teď mám platit podruhé a ona bude stejně nespokojená, protože neuvidí strom.“
Lucie dala prostor také Růženě. „Slyšela jste závěr znalce. Jaký je váš konečný návrh?“
Růžena si sundala brýle. Ještě nedávno si představovala, jak přístavbu rozeberou a za oknem bude všechno jako předtím. Teď před ní ležel nákres nižší obruby a vedle něj fotografie její vlastní rozsvícené lampy.
„Chtěla jsem to celé pryč,“ řekla. „Ale jestli tohle vrátí světlo, jak je v posudku, trvám už jen na té úpravě. Výhled mi bude chybět. Kvůli němu tady ale nechci sedět další rok.“
Při vyhlášení rozhodnutí už oba mlčeli. Lucie uložila Emilovi snížit obrubu střechy na straně k Růženinu oknu v rozsahu a na výšku vymezené přiloženým nákresem. Vysvětlení opřela o zaměření a odborné podklady: přístavba podstatně zhoršila přístup denního světla do jediného obytného pokoje a doložená úprava měla tento zásah odstranit při zachování pracovny. Emilův odkaz na povolení závěry o skutečném zastínění nevyvrátil.
Růžena ještě poslouchala, když Emil začal skládat oba výkresy. Původní nižší střechu zasunul dospod.
O několik týdnů později u ní zazvonil. Na prahu stál v pracovní bundě, bez desek. Kvůli snížení obruby potřeboval pokrývač přístup z její strany. Emil se zeptal, zda může v úterý odsunout nádoby pod oknem a postavit tam lešení.
„V úterý dopoledne jsem doma,“ řekla Růžena. „Ale tu velkou nádobu sama neunesu.“
Emil se podíval k oknu. „Odsuneme ji ve dvou. Kam ji chcete dát?“
Ukázala mu místo u zdi. Pak si ještě nechala říct, kdy řemeslník přijde a kudy budou nosit materiál. Branku mu nechala odemčenou až v úterý ráno.
