Článek
Fakturu jsem měl v deskách navrchu, aby ji soudkyně viděla jako první. Chladicí vitrína s prohnutým čelním sklem, sériové číslo, cena 45 000 Kč, odběratel Ondřej Malý, zaplaceno kartou. Ve výpisu z účtu jsem si tu platbu zvýraznil žlutě, i když nebylo co hledat. Tak velká částka tam byla za celý rok jen jedna.
Lenka seděla naproti. Ruce měla v klíně, ty samé ruce, se kterými jsme čtyři roky na nočních v pekárně v Hradci tvarovali rohlíky a croissanty. Vlasy měla stažené do drdolu jako do práce. Celou dobu se dívala na soudkyni, ne na mě.
„Pane Malý,“ začala soudkyně Lucie a listovala spisem, „chcete po paní Horákové, aby vám vydala chladicí pult, anebo zaplatila pětačtyřicet tisíc. Řekněte mi vlastními slovy, proč.“
„Protože je můj. Zaplatil jsem ho.“
„To vysvětluje, proč máte fakturu. Proč by měl být pult váš, se teprve dozvíme.“
Ten rozdíl jsem tehdy nepochopil. Začal jsem vyprávět, jak majitel loni v zimě zrušil noční směny a nás oba propustil, jak Lenka přišla s nápadem péct dorty na sobotní farmářský trh a jak to bez chlazení nešlo. „Ona měla recepty, já peníze,“ řekl jsem. Znělo mi to jako jasný důkaz.
„Paní Horáková?“
Lenka se narovnala. „Pult jsem vybírala já. Dvakrát jsem jela k prodejci, měřila jsem stánek, řešila jsem, jestli na trhu stačí přípojka. Ondřej mi ty peníze dal jako vstup. Místo na trhu bylo na mě, živnost taky, zákaznice jsem měla z Instagramu ještě z doby, kdy jsem pekla doma. Vzala jsem ho k sobě a on za to zaplatil. A dávno se mu to vrátilo. Tržby jsme dělili napůl, i když jsem já pekla tři noci v týdnu a on v sobotu prodával.“
„To není pravda,“ skočil jsem jí do řeči. „Pekl jsem taky.“
„Kolik nocí týdně?“ zeptala se soudkyně.
„Když bylo hodně objednávek…“
„Takže kolik?“
„Jednu. Někdy.“
Přikývla, jako by si to zapisovala, ale pero se ani nepohnulo. „Paní Horáková, říkáte, že se mu to vrátilo. Máte o tržbách nějaký záznam?“
Lenka vytáhla z tašky sešit v kroužkové vazbě, ten, který ležel každou sobotu pod kasou. Soudkyně si ho nechala podat a chvíli v něm listovala. „Každá sobota zvlášť. Tržba, suroviny, místo, zbytek dělený dvěma. Kdo to podepisoval?“
„Oba,“ řekla Lenka. „Každý večer po trhu.“
„Takže pan Malý za celou dobu dostal přesně tolik co vy. Ani o korunu víc.“ Soudkyně zvedla oči. „Když mi někdo zaplatí za to, že smí pracovat v mém podniku, obvykle s ním potom nedělím zisk přesně napůl. Měli jste o tom, jak spolu budete obchodovat, cokoli písemně? Smlouvu, zprávu, poznámku na ubrousku?“
Podívali jsme se s Lenkou na sebe poprvé toho dne. Oba jsme zavrtěli hlavou.
„Dva pekaři, žádný papír,“ řekla soudkyně. „Aspoň že máme sešit a fakturu. Paní Horáková, na faktuře je jméno pana Malého. Jak to vysvětlíte?“
„Napsal si ho tam sám.“
„Napsal mi ho tam prodejce!“ Ozval jsem se hlasitěji, než jsem chtěl. „Je tam moje jméno.“
„Je to doklad o tom, kdo platil,“ řekla soudkyně klidně. „Proto jsem si sem pozvala toho, kdo ji vystavil.“
Pana Vrbu jsem poznal až ve dveřích. Malý chlap v montérkové bundě, v ruce čepici. Na tu prodejnu chladicí techniky za Hradcem jsem si pamatoval jen matně. Byl jsem tam jednou, deset minut.
„Paní jsem si pamatoval dobře,“ řekl a kývl k Lence. „Přijela loni v březnu, měla s sebou metr a fotky stánku. Vybírala mezi třemi vitrínami. Ptala se na odběr proudu, na to, jestli to vydrží převážet. Za týden přijela znovu a objednala si tuhle. Pán přišel, až když se platilo.“
„Kdo určil, na koho se vystaví faktura?“
„Pán. Zaplatil kartou a řekl, ať tam napíšu jeho jméno.“
„Řekl proč?“
Pan Vrba se poškrábal na krku. „Řekl, že pro jistotu.“
V síni bylo slyšet, jak se na chodbě zavírají dveře výtahu. Cítil jsem, jak mi rudnou uši.
„Pane Malý,“ otočila se ke mně soudkyně, „pro jistotu před čím?“
„Kdyby to nevyšlo.“
„Takže jste od začátku počítal s tím, že to nemusí vyjít, a chtěl jste mít na papíře, co si potom odnesete. Paní Horáková, věděla jste, že si podle něj kupuje pult pro sebe?“
Lenka zavrtěla hlavou. „Vždycky jsme říkali náš pult. Fakturu jsem viděla, ale řekl, že je to kvůli bance.“
Já jsem jen mlčel.
Soudkyně se vrátila k panu Vrbovi a zeptala se, kolik by taková vitrína stála dnes, po roce a půl na trhu. Řekl, že použité od nich odkupují a prodávají, a pokud je sklo celé a kompresor nehlučí, tak kolem třiceti tisíc. Lenka tiše řekla, že sklo je celé.
„Ještě jedna věc,“ pokračovala soudkyně. „Proč spolupráce skončila?“
„Dostal jsem nabídku v hotelové kuchyni,“ řekl jsem. „Normální výplata, smlouva, dovolená. Přes zimu jsme na trhu sotva vydělali na nájem místa, to je v sešitě taky.“
„To chápu. A jak jste to paní Horákové oznámil?“
Lenka promluvila dřív, než jsem stihl odpovědět. „Napsal mi letos v září, v pátek v deset večer. Na sobotu jsem měla jedenáct objednaných dortů, dva na svatby, a nikoho ke stánku. A v pondělí přijel s kamarádovou dodávkou, že si odveze pult.“
„Pane Malý, byl váš odchod dohodnutý?“
Mohl jsem říct, že jsme o tom mluvili. Že ji to nemohlo překvapit, protože jsem si v létě stěžoval, že z toho nic nemám. Jenže soudkyně se dívala přímo na mě a Lenka taky.
„Ne,“ řekl jsem. „Nebyl.“
Rozsudek nečetla dlouho. Pult podle ní nebyl ani můj, ani Lenčin vstupní poplatek. Byl koupen pro stánek, který jsme vedli společně. Vybrala a objednala ho Lenka, zaplatil ho pan Malý a užívali ho oba. Jméno na faktuře podle ní samo o sobě neznamená, že si ho koupil pro sebe, když prodejce popsal, jak nákup skutečně probíhal, a paní Horáková o žádném takovém úmyslu nevěděla. Vstupné zase paní Horáková ničím nedoložila a její vlastní sešit ukazuje, že jsme zisk dělili přesně napůl jako dva lidé, kteří podnikají společně.
Proto podle ní nemám nárok na celých pětačtyřicet tisíc. Pult se rok a půl opotřebovával při práci, ze které jsme měli oba stejný podíl. Nárok mám na polovinu jeho dnešní hodnoty, kterou soud podle výpovědi prodejce určil na třicet tisíc. Odvézt si ho nemůžu. Nebyl jen můj a ze společné věci jsem odešel bez dohody, zatímco Lenka v ní pokračuje.
Paní Horáková si pult ponechá a zaplatí mi patnáct tisíc. Ve zbytku žalobu zamítla.
„A teď mimo protokol,“ dodala a sundala si brýle. „Paní Horáková, když chcete po někom vstupné, napište si ho. Pane Malý, když odcházíte, nedělejte to v pátek v deset večer. Je to levnější než soud.“
Na chodbě mě Lenka zastavila. „Patnáct ti pošlu do konce měsíce. Ve dvou splátkách, jestli ti to nevadí.“
„Nevadí.“
„Ty svatební jsem tehdy upekla,“ řekla ještě. „Ke stánku mi šla sestra. Prodala polovinu dortů za špatnou cenu.“
Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem neřekl nic.
O tři soboty později jsem na trh šel, i když jsem nemusel. Pult stál na svém místě a sklo bylo čisté. Za ním stála kromě Lenky mladá holka v zástěře, která neuměla odhadnout, kolik krabic se vejde do tašky. Uprostřed vitríny ležel slaný karamel, jediný recept, který jsem do toho přinesl já, a byl už napůl rozprodaný.
Koupil jsem si kousek. Lenka mi ho podala na papírovém tácku a vrátila mi drobné.
„Pořád ho kupujou nejvíc,“ řekla.
Snědl jsem ho vestoje u kašny. Byl trochu přeslazený, stejně jako ten první, který jsme tam prodali.





