Článek
Lucie položila na stůl dva listy. Daniel poznal svůj podpis dřív, než soudkyně našla příslušný řádek v docházce.
„Ve čtvrtek začalo přebírání zboží v půl osmé. Začátek práce je uveden v osm. Kdo dodávku přebíral?“
„Já,“ řekl Daniel.
„On tam býval,“ odpověděla majitelka prodejny Hana Koutná. „To nepopírám. Ale přítomnost ještě není práce.“
Daniel sevřel ruce pod stolem. Stejnou větu mu řekla v kanceláři, když přišel s prvním součtem. Tehdy u toho seděla účetní a dívala se do monitoru.
Pracoval na zkrácený úvazek, od osmi do dvou. Ve smlouvě měl sto osmdesát korun za hodinu. Na dvě ranní dodávky týdně přicházel o půl hodiny dřív. Když chtěl čas zapsat, Koutná mu řekla, že rozpis už je hotový a vyrovnají to při výplatě.
Nevyrovnali. Po odchodu z prodejny požadoval za posledních osm týdnů dvanáct hodin navíc, celkem dva tisíce sto šedesát korun.
„Malá částka na soud,“ poznamenala Koutná.
Lucie k ní zvedla oči. „Pro vás možná. Teď prosím vysvětlete, kdo podle vás dodávky přebíral.“
„Já. On mi občas pomohl, když už tam seděl.“
Daniel si vybavil studené držadlo vozíku a mokrý karton na spodku přepravky. Občas. To slovo mu vadilo víc než poznámka o penězích.
„Vždyť jste mi psala, ať tam jsem v půl osmé.“
Jeho zástupkyně odkázala na zprávy ve spise. V jedné stálo: Zítra chlazené, buď tam 7.30, já přijdu na otevření. V další Koutná žádala, aby zkontroloval počet přepravek a nedával mléčné výrobky zatím do regálu.
„To bylo kvůli řidiči,“ řekla. „Aby nečekal venku.“
„A kdo měl zboží zkontrolovat?“ zeptala se Lucie.
„Daniel. Ale ráno si tam dělal i svoje věci.“
Soudkyně se obrátila k němu. Popsal otevření zadního vchodu, převzetí přepravek, kontrolu a ukládání zboží. Od půl osmé pracoval bez přestávky; když řidič odjel, dokončoval ukládání až do osmi. Kávu si dělal potom.
„Takže žádný klidný začátek dne?“ zeptala se Koutná.
Daniel věděl, kam míří. Přicházel dřív i ve dnech, kdy se nic nepřiváželo. Doma běžela televize už od šesti a on měl raději zadní stůl v prodejně a vlastní rohlík.
„Ve dnech dodávek ne,“ odpověděl.
Lucie si nechala předložit jeho součet. Bylo v něm čtyřiadvacet půlhodin: každé pondělí, úterý a čtvrtek po osm týdnů.
„Říkal jste dvě dodávky týdně. Tady jsou tři rána.“
„Chodil jsem tak třikrát.“
„Ptám se na práci.“
Daniel sklopil oči. Přehled sestavoval večer po hádce o poslední výplatu. Zapsal dny, kdy přišel v půl osmé, a každý ocenil stejně.
„V pondělí se kontrolovaly cenovky.“
Koutná předložila rozpis, podle kterého se běžné změny dělaly v pátek odpoledne. Daniel to nepopřel. Lucie si k pondělkům udělala poznámku a nechala přivolat řidiče.
Miroslav Hruška přišel v čisté mikině. Na rukávu měl vybledlý obdélník po odpárané nášivce. Daniela pozdravil kývnutím. Koutné také.
Potvrdil pravidelné úterní a čtvrteční závozy. K dodacím listům byly připojené záznamy příjezdu a odjezdu. V uvedených šestnácti dnech přijížděl kolem půl osmé a končil před osmou nebo v osm.
„Co dělal pan žalobce?“ zeptala se Lucie.
„Přebíral. Počítal bedny, kontroloval se mnou zboží. Pak ho vozil dovnitř. Když jsem odjížděl, někdy ještě ukládal.“
„A paní žalovaná?“
„Obvykle přicházela, když jsme končili.“
Koutná si přisunula kabelku k židli. „Obvykle není vždycky.“
„Proto říkám obvykle. Nepamatuju si každé ráno zvlášť. Podpisy ale sedí a časy mám v záznamech.“
Danielovi se ulevilo. Hruška se nepokoušel pomáhat mu víc, než mohl. Když se ho zástupkyně zeptala na pondělky, odpověděl, že v pondělí do prodejny nejezdil.
Koutná připomněla, že mu sama několikrát nabízela kávu.
„To ano,“ řekl Hruška. „Pili jsme ji až po vyložení.“
Daniel se málem usmál. Z dalších Luciiných otázek však pochopil, že pochvala jeho práce ani společná káva nerozhodnou. Soudkyně procházela jednotlivá data, zprávy a záznamy. Ptala se, zda Daniel některý den odešel dřív nebo dostal práci zaplacenou zvlášť.
U úterků a čtvrtků navazoval popis přebírání a ukládání na pokyny i časové záznamy. Koutná netvrdila, že by po odjezdu auta práci dokončoval někdo jiný. V evidenci přesto půlhodiny chyběly. Jejich zaplacení ani vyrovnání kratší prací jindy nedoložila.
„Proč jste mu řekla, že se to srovná při výplatě?“ zeptala se Lucie.
Koutná chvíli mlčela. „Chtěla jsem mít klid. Pořád řešil každou minutu.“
Daniel se nadechl. Soudkyně mu však položila otázku k pondělkům. Připustil, že občas narovnal odchlíplou cenovku, ale většinou snídal a čekal na osmou. Celou půlhodinu práce pro těch osm rán popsat nedokázal.
Koutná pohodila rukou. „Tak vidíte.“
„To jsme zjistili u pondělků,“ řekla Lucie. „Úterky a čtvrtky tím nezmizely.“
Rozsudkem přiznala Danielovi doplatek základní mzdy za osm prokázaných hodin, tisíc čtyři sta čtyřicet korun. Ve zbývajících sedmi stech dvaceti korunách požadavku nevyhověla. Samotný dřívější příchod nebyl dokladem práce. U pravidelných závozů však listiny, svědek a Danielova výpověď doložily pracovní činnost od půl osmé do osmi, kterou evidence nezachycovala.
Daniel minul Koutnou u dveří. Řekla, že kdyby za ní přišel normálně, mohli si to odpustit. Nevrátil se k ní. Pamatoval si, kolikrát před její kanceláří čekal, až bude vhodná chvíle.
O pár dnů později mu zavolal bývalý kolega Roman. Slyšel o výsledku a chtěl také požádat o doplacení ranní práce.
„Napíšeš mi, že jsme tam bývali před osmou oba? Přidal bych do toho i pondělky. Ona si to zaslouží.“
Daniel přitiskl telefon k uchu. „Že jsi tam byl, potvrdit můžu. Ale nevím, co jsi dělal před mým příchodem.“
„Tak půl hodiny sem, půl tam. Tobě taky něco seškrtali.“
„Protože jsem v pondělí snídal.“
Roman chvíli mlčel. Pak požádal aspoň o data úterních závozů.
„Pošlu ti, kdy jsem přebíral já,“ řekl Daniel. „U sebe si musíš projít svoje směny. Potvrdím jen to, co jsem viděl.“
Otevřel přehled. Zkopíroval data, ale pondělní řádky nechal stranou. Před odesláním ještě připsal, že jde o jeho práci. Tentokrát mu nevadilo strávit nad několika minutami trochu déle.
