Článek
Svědkyně Petra Šimková přišla do síně v bundě, pod kterou jí vykukovaly zelené pracovní kalhoty, jako by si mezi dvěma pacienty jen na chvíli odskočila. Radka Zelená, za svobodna Hrubá, si ji nedůvěřivě prohlížela. Čekala někoho úřednějšího, třeba ženu s deskami a razítkem. Místo toho přišla mladá asistentka s culíkem a ve dveřích se na Tomáše usmála, jako by se znali. To se Radce nelíbilo. Za poslední půlhodinu od bratra slyšela dost věcí, které zněly nacvičeně, a teď to vypadalo, že si přivedl i spojence.
Podle ní přitom byla žaloba jednoduchá. Maminka zemřela loni v srpnu. V závěti odkázala byt v Čáslavi Tomášovi a úspory na účtu Radce, aby to prý bylo napůl. Když Radce po dědickém řízení přišly výpisy, našla v nich dva jarní výběry hotovosti: v březnu dvacet tisíc z bankomatu, v květnu dvaatřicet tisíc na pobočce v Kolíně. Do Kolína maminka sama nejezdila, vozil ji tam Tomáš. Za ty peníze si nic nekoupila, Radka je v bytě nenašla a zpátky na účet se nevrátily. A na kafi po pohřbu, mezi chlebíčky a vzdálenými tetami, Tomáš do ticha pronesl: „Aspoň že jsem jí zaplatil ty zuby.“ Radka si z toho poskládala jasný obraz. Bratr matce zaplatil implantáty ze svého jako dárek a rád se tím pochlubil. Hotovost, kterou si maminka mezitím vybrala, ale skončila u něj. Přitom ty peníze měly podle závěti připadnout Radce. Chtěla zpátky celých dvaapadesát tisíc.
Tomáš seděl o dvě lavice dál a ruce měl založené tak pevně, až se mu košile na ramenou napínala ve švech. Úvodní výslech mu připadal jako ponížení. Soudkyně Lucie se ho hned na začátku zeptala úplně bez obalu: „Tak kdo ty zuby zaplatil, vy, nebo maminka?“ A on odpověděl to jediné, co byla pravda: „Obojí. Moje karta, její peníze.“ Radka se nahlas zasmála. Ten smích ho pálil víc než celá žaloba. Smála se sestra, která v posledním roce maminčina života přijela z Prahy dvakrát, na Vánoce a na její narozeniny.
„Paní Šimková,“ začala Lucie, když svědkyně uvedla jméno a dodala, že s účastníky není příbuzná, „pracujete jako asistentka v ordinaci, kde paní Věra Hrubá loni podstoupila zákrok. Řekněte nám, kdo byl vaším pacientem.“
„Paní Hrubá. Měla u nás kartu od února. Dva implantáty dole a pak náhradu.“
„Kdo se k vám objednával?“
„Většinou pan Hrubý. Paní měla starý telefon, ve kterém pořádně neslyšela, tak volal on. Vozil ji. Sedával v čekárně, a když měla po zákroku strach, chodil i dovnitř.“
Radka se naklonila k mikrofonu dřív, než dostala slovo. „To přece nic neznamená. Vozit ji mohl, a stejně si ty peníze…“
„Paní Zelená,“ přerušila ji Lucie, aniž zvedla hlas, „k vašim penězům se teprve dostaneme. Nejdřív chci vědět, jak se platilo. Paní Šimková?“
Asistentka se trochu ošila. „První platba byla záloha na implantáty, protože se objednávají předem. Posíláme na ni odkaz k platbě nebo číslo účtu. Paní Hrubá mi do telefonu říkala, že na internetu nic neumí a že to za ni udělá syn. Doplatek byl v květnu na recepci. Paní se ptala, jestli může dát hotovost, ale tak vysokou částku bereme jen kartou nebo převodem. Tak platil pan Hrubý kartou a paní k tomu řekla, že si to spolu vyrovnali už předem. Pamatuju si to, protože se u toho smála, že konečně bude mít zuby, které jí nikdo nebude moct sebrat.“ Z kapsy bundy vytáhla složený papír. „Přinesla jsem kopie obou dokladů, jak bylo v předvolání. Vystavujeme je na pacienta. Oba jsou na paní Hrubou, jen je u nich poznámka, že se platilo kartou.“
Tomáš sklopil oči. Tu větu o zubech si pamatoval taky. Maminka ji tehdy řekla tak hlasitě, že se celá čekárna otočila, a on se za ni trochu styděl. Teď by dal cokoli, aby ji mohla říct ještě jednou.
Radka si ze stejné výpovědi zapamatovala něco jiného. „Vyrovnali předem“ mohlo znamenat cokoli. Vytáhla z desek sešit, do kterého si před jednáním napsala otázky, a zvedla ruku.
„Můžu se zeptat svědkyně?“
„Prosím. K věci.“
„Viděla jste na vlastní oči, že by mu matka dávala nějaké peníze?“
„To ne,“ přiznala Šimková. „U nás ne.“
„A že jste se na něj ve dveřích usmívala jako na známého, to je taky náhoda?“
Lucie zvedla obočí, ale otázku nesmetla ze stolu. „Je to legitimní dotaz. Paní Šimková, mluvila jste s panem Hrubým před dnešním jednáním?“
„Naposledy loni v září do telefonu, když volal zrušit kontrolu, protože paní zemřela.“ Asistentka pokrčila rameny. „Usmála jsem se, protože jsem ho poznala. Jezdil s ní k nám celé jaro. O soudu vím jen z předvolání.“
Radka zrudla, ale nic neřekla. Lucie si něco poznamenala a znovu se otočila ke svědkyni.
„Ještě jedna věc. Ptala se paní Hrubá někdy, jestli by s ní mohl přijít někdo jiný? Po zákroku se přece nemá řídit a člověk bývá rozbitý.“
„Na doprovod jsme se jí ptali my. Říkala, že syn. A že dcera je v Praze, má děti a v práci jede od rána do večera, tak ji nebude tahat.“ Šimková krátce pohlédla na Radku a pak radši zpátky na soudkyni. „Říkala to hezky. Ne že by si stěžovala.“
V síni chvíli nikdo nepromluvil. Radka cítila, jak jí hoří uši. Maminka jí v únoru do telefonu vykládala, že jí „spravujou pusu“ a že to Tomáš zařídil. Radka tehdy zrovna stála ve frontě v lékárně s nemocným synem a odpověděla něco jako „to je dobře, mami, tak se mi pak ozvi“. Maminka se neozvala. Ani ona sama.
Lucie svědkyni poděkovala a obrátila se k Tomášovi. „Pane Hrubý, říkáte, že vám maminka ty peníze vrátila. Kdy, kde a jak?“
Tomáš si odkašlal. „V březnu jsme jeli z vyšetření. Na náměstí v Čáslavi chtěla zastavit u bankomatu. Vybrala dvacet tisíc a v autě mi je dala v obálce do ruky. Na účtu jsem měl málo, tak jsem je ještě ten večer vložil do vkladomatu, aby mi druhý den prošla záloha. V květnu jsme jeli na pobočku do Kolína, protože tolik z bankomatu nevybere. Peníze mi dala hned na parkovišti a já je odpoledne zase vložil. Doplatek jsem platil druhý den na recepci.“
„Výpisy,“ řekla Lucie. Nechala si podat obě sady. Matčiny přinesla Radka jako hlavní důkaz, Tomášovy dodal minulý týden jeho advokát. Soudkyně je položila vedle sebe a mlčela tak dlouho, až Tomášův advokát začal poklepávat propiskou o stůl.
„Paní Zelená,“ řekla nakonec, „podívejte se se mnou. Druhého března vybírá vaše maminka v Čáslavi dvacet tisíc. Týž večer vkládá pan Hrubý na svůj účet dvacet tisíc v hotovosti. Třetího března odchází z jeho karty dvacet tisíc ordinaci. Třináctého května vybírá maminka v Kolíně dvaatřicet tisíc, téhož dne je na jeho účtu vklad dvaatřicet tisíc a čtrnáctého je platí na recepci. Doklady za obě platby jsou vystavené na vaši maminku. Je to tak?“
„Tak vidíte,“ vyhrkla Radka. „Ty peníze skončily u něj.“
„Skončily. A druhý den z jeho účtu odešly do ordinace, kde se léčila vaše maminka. Dvaapadesát tisíc vyšlo z jeho karty a dvaapadesát tisíc přišlo od vaší matky. Co mu zbylo navíc?“
Radka otevřela ústa a zase je zavřela. Neměla nic. Doma u kuchyňské linky jí to připadalo jasné: hotovost zmizela a bratr se chlubil. Tady, nad listy s daty, se z toho stal obyčejný příběh starší paní, která neuměla poslat peníze přes telefon.
„Ale na pohřbu přece říkal, že jí ty zuby zaplatil on,“ řekla už jen tiše.
Tomáš se na sestru poprvé za celé dopoledne podíval přímo. Čekal, že ucítí zadostiučinění. Místo toho viděl, jak si Radka zarývá nehet do palce, přesně jako když byla malá a máma ji kárala za vysvědčení.
„Neřekl jsem to, abych se chlubil. Řekl jsem to, protože jsem u toho seděl, když jí vrtali do čelisti, a držel jsem ji za ruku. Platil jsem to já, prostě moje karta. Nenapadlo mě, že to budu jednou dokládat.“
„Kdybyste to vysvětlil hned, jak se vás sestra zeptala, možná bychom tu dnes neseděli,“ odpověděla Lucie suše. „Ptala se vás?“
Tomáš zaváhal. „Napsala mi, jestli vím, kam se poděly máminy peníze. Odepsal jsem, ať si to zjistí sama, když jí na mámě tak záleží.“
„Tak vidíte. A vy, paní Zelená, jste místo druhé zprávy podala žalobu.“
Pak už Lucie mluvila do mikrofonu klidně a věcně. Soud žalobu zamítá. Z výpovědi svědkyně, z dokladů ordinace vystavených na paní Věru Hrubou a z výpisů obou účastníků vyplývá, že péči objednávala a hradila maminka. Hotovost, kterou vybrala a synovi předala, odpovídá výší i časem platbám, které za ni žalovaný provedl svou kartou. Žalovaný tedy na její úkor nic nezískal. To, že se na pohřbu nešťastně vyjádřil, z něj nedělá člověka, který si cizí peníze přivlastnil.
Než jednání ukončila, sundala si brýle. „Ještě něco vám oběma řeknu. Pane Hrubý, vozil jste maminku, platil jste za ni a nikde jste si nic nezapsal. Paní Zelená, vy jste o všem věděla jen z výpisu. Až budete někdy zase pomáhat někomu s penězi, a to se stane, protože lidi stárnou, ať je to vidět. Stačí účtenka a jedna zpráva do rodinné skupiny. Ušetří vám to víc než jen soudní poplatek.“
Na chodbě stála Petra Šimková u okna a zapínala si bundu. Kývla Tomášovi a odešla ke schodišti. Radka zůstala stát u lavice s kabátem přehozeným přes ruku. Tomáš si myslel, že odejde první, jako vždycky. Neodešla.
„Kolikrát jste tam byli?“ zeptala se.
„Devětkrát. Plus ta kontrola v září, tu jsem pak volal zrušit.“
Radka přikývla. V duchu počítala, kolikrát byla v posledním roce v Čáslavi ona. Měla to spočítané rychle.
„A jedla s nimi vůbec? Než…“
Tomáš chvíli mlčel. „V červenci jsem jí přivezl meruňky ze zahrady. Kousla do jedné celé, i se slupkou, a řekla, že je to poprvé za deset let, co se nebojí, že jí něco vypadne.“ Pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. „Pak chtěla řízek.“
Radka se zasmála, tentokrát jinak než v síni, a hned si přitiskla hřbet ruky k ústům. Postáli spolu u okna, dokud kolem nich neprošel úředník s vozíkem plným spisů. Pak Tomáš řekl, že jede na vlak, a Radka řekla, že ona taky. Ke schodům šli vedle sebe a ani jeden nevěděl, o čem by teď měli mluvit.





