Článek
„Kdyby tam pan Vacek nebyl, už nám ta vrata leží na chodníku,“ řekl Karel. „Ale sestra vidí jen peníze.“
Zdena se napřímila. „Takže tam byl zadarmo?“
„Vždyť ti to říkám od začátku.“
Soudkyně Lucie zvedla oči od spisu. „Zatím jste nám řekl, co by se stalo s vraty. Teď odpovězte, jestli vám pan Vacek platil.“
Karel si přitáhl složku k břichu. „Přispíval na provoz. To snad není totéž.“
Sourozenci zdědili řadovou garáž každý z poloviny. Zdena bydlela na druhém konci města, Karel dvě ulice od ní. Nechal si klíče, převzal poštu a slíbil sestře, že se o všechno postará. Při dnešním jednání po něm chtěla třicet tisíc korun: polovinu částky, kterou podle předložených potvrzení vybral za dva roky od Milana Vacka.
„S tím, že tam pan Vacek bude mít motorky, jsem souhlasila,“ řekla. „Bratr mi napsal, že aspoň nebude garáž prázdná a Milan opraví vrata. O placení ani slovo.“
Lucie obrátila list. „Tady odpovídáte: Dobře, hlavně ať tam nezůstane nepořádek.“
„Protože mi řekl, že za to dostaneme opravená vrata.“
„A dostali jste je,“ vložil se Karel.
„Pane žalovaný, k vratům se dostaneme. Zůstaňte zatím u peněz.“
Karel vysvětloval, že na garáž chodil i v zimě. Kontroloval střechu, odhrnoval sníh a jednou večer jel zavřít okno, když se přihnala bouřka. Zdena podle něj od vyřízení dědictví nepřijela ani zamést.
„Požádal jste sestru o rozdělení těch povinností?“ zeptala se soudkyně.
„Přece viděla, že to dělám.“
Zdena sáhla do své složky. „Třikrát jsem mu psala, ať mi dá druhé klíče. Jednou neměl čas, podruhé je prý musel najít. Pak mi řekl, že bych akorát vyrušovala Milana při práci.“
„Protože ty bys mu tam začala rovnat věci.“
„Chtěla jsem se tam dostat. Je v tom rozdíl.“
Lucie počkala, až oba zmlknou. „Paní žalobkyně, jak jste zjistila výši plateb?“
Zdena potkala Vacka u garáží na jaře. Šla se podívat na střechu, o které jí bratr opakovaně říkal, že na ni nejsou peníze. Vacek jí ukázal místo u okapu a mezi řečí poznamenal, že při nájmu dva a půl tisíce by snad mohli klempíře objednat. Zdena se ho tehdy zeptala, jestli nemyslí roční částku.
Karel se při tom vyprávění díval na dveře.
Vacek přišel v čisté košili, kterou měl na krku volnou. Po poučení položil před sebe úzké desky. Na Karla kývl, Zdeně se vyhnul pohledem.
„Jak jste si užívání garáže domluvili?“ zeptala se Lucie.
„Dva a půl měsíčně. Hotově Karlovi. Elektřinu zvlášť podle spotřeby. Měl jsem tam dvě motorky a náhradní díly.“
„A oprava vrat?“
„Seřídil jsem panty, obrousil rez a natřel je. Karel koupil barvu. Říkal jsem si, že si to udělám pořádně, když tam budu mít svoje věci.“
Karel se naklonil dopředu. „Domlouvali jsme se, že mi s tím pomůžeš.“
„A pomohl jsem. Nájem jsi ale chtěl celý i ten měsíc.“
Vacek otevřel desky. Přinesl původní potvrzení, jejichž kopie už byly ve spise. Některá měla přehnuté rohy, jedno bylo potřísněné olejem. Na každém stálo dva tisíce pět set korun, příslušný měsíc a Karlův podpis. U prvních tří byl účel platby označený jako nájem, na dalších jako příspěvek na garáž.
„Proč se změnilo označení?“ zeptala se Lucie.
„To psal Karel. Já kontroloval částku a měsíc.“
Soudkyně se obrátila ke Karlovi. „Popíráte přijetí některé z těch plateb?“
„Nepopírám. Ale nechtěl jsem každou korunu posílat sestře a pak z ní tahat půlku za opravu.“
„Kolik jste na opravy a ostatní společné výdaje vydal?“
„Mám to tady.“
Vytáhl účtenky, doklad o pojištění a přehled dalších výdajů. Jak je rozkládal, získával zpátky jistotu. Ukazoval těsnění, opravu zámku a novou okapovou rouru. U jedné účtenky připomněl, že pro součástku musel až za město, protože místní prodejnu zavřeli.
„A zbytek jsem nechával na střechu,“ dodal. „Ta se sama nezaplatí.“
Zdena doklady znala. Dostala je po předchozím jednání a souhlasila, aby se od vybraných plateb odečetlo dvanáct tisíc korun doložených společných nákladů. Na tom souhlasu trvala i teď.
„Ty výdaje uznávám,“ řekla. „Ale šedesát tisíc nepadlo na barvu a okap.“
„A můj čas je zadarmo?“
„Kdybys mi řekl, že vybíráš nájem, mohli jsme se domluvit.“
„Ty bys chtěla hned polovinu.“
Zdena přestala listovat. „Ano. A polovinu výdajů bych zaplatila. Na tom je něco divného?“
Vacek, který po výslechu zůstal sedět vzadu, sklopil hlavu. Karel si jeho pohybu všiml a ztišil hlas.
„Otec tam měl všechno srovnané. Pak umřel a zůstalo to na mně. Ty jsi řekla, ať nářadí klidně rozdám.“
„Řekla jsem, že si nemůžu vzít soustruh do bytu.“
„Tak co jsem s tím měl dělat?“
„Ukázat mi, co tam zůstalo. Pustit mě dovnitř.“
Lucie chvíli počkala. Karel shrnul účtenky na jednu hromádku, ale neodpověděl.
„Vraťme se k penězům na střechu,“ řekla soudkyně. „Zůstaly někde uložené?“
„Mám je na účtu. Dohromady s ostatními penězi.“
„Dohodli jste se se sestrou, kolik budete odkládat?“
„Kdybych čekal, až se dohodneme na všem…“
„Ptám se na konkrétní dohodu.“
Karel zavrtěl hlavou. Zdena si přitiskla palec na roh papíru tak pevně, až se ohnul. O střeše poslouchala dva roky. Když jednou nabídla kontakt na řemeslníka, bratr jí odpověděl, že napřed musí našetřit. Přitom ona celou dobu počítala s tím, že mu na opravu pošle peníze ze své výplaty.
Po přestávce se sourozenci vrátili každý zvlášť. Zdena už nic nehledala ve složce. Karel držel přehled nákladů položený navrchu, jako by mohl být ještě potřeba.
Lucie přiznala Zdeně dvacet čtyři tisíc korun a ve zbývající části její požadavek zamítla. Stručně vysvětlila, že pravidelné platby za užívání garáže byly doložené a Karel jejich přijetí nepopíral. Z celkových šedesáti tisíc odečetla uznané společné náklady. Zbytek se měl mezi sourozence rozdělit podle jejich stejných podílů. Karel nedoložil dohodu, podle které by si mohl ponechat také sestřinu část jako odměnu nebo rezervu.
Zdena si vedle částky na první stránce žaloby zapsala přiznaných dvacet čtyři tisíc. Pod účtenky, které jí bratr předal, udělala čáru. Ty patřily ke garáži stejně jako vybrané peníze; nechtěla se o ně přít. Karel zastrčil doklady zpátky do desek a jeden musel vytáhnout, protože ho přiskřípl obráceně.
Peníze poslal, když rozhodnutí nabylo právní moci. O několik dní později se všichni tři sešli u garáže kvůli další dohodě s Vackem. Karel přinesl nové kopie klíčů a podal je sestře.
„Milan mi to může dávat dál a já ti tvoji část pošlu,“ navrhl. „Ať nemusí dělat dvě platby.“
Vacek čekal s rukama v kapsách. Zdena si klíče vyzkoušela; zámek šel trochu ztuha, ale otevřel se.
„Bude posílat každému zvlášť. Výdaje si odsouhlasíme spolu.“
„Takže mi už nevěříš ani dva a půl tisíce.“
Zdena nechala vrata otevřená. Za motorkami viděla police s plechovkami a zavřenou skříň, kterou si pamatovala z dětství.
„Dneska si chci nejdřív sepsat, co tady vlastně máme,“ řekla.
Karel chvíli stál venku. Potom vešel za ní a rozsvítil.
