Článek
„Jestli se vám tam někdo promenáduje, já za to nemůžu,“ řekl Radim.
Dana si sundala brýle. „Seděla jsem doma na lavičce.“
„A já se díval na svoje vrata.“
Soudkyně Lucie položila dlaň na desky spisu. „Pak bychom měli zjistit, proč jste při tom viděl i paní žalobkyni.“
Radim se nadechl, ale soudkyně už pokračovala. „Paní žalobkyně žádá, abyste kamerou nezabíral její uzavřený dvorek. Zpochybňujete, že ho nyní snímáte?“
„Kousek tam je. Když něco hlídáte, nemůžete to oříznout podle pravítka.“
Dana a Radim bydleli v sousedních domech. Z ulice vedl mezi nimi společný průchod k jeho dílně a k brance na její dvorek. Za ní měla Dana úzký záhon, skládací stolek a lavičku pod oknem kuchyně. Z průchodu na posezení nebylo přes plný plot vidět. Kamera visela výš, pod okapem dílny.
„Když ji montovali, ukázal mi obraz,“ řekla Dana. „Byla tam vrata a cesta k nim. Řekla jsem mu, že je to dobrý nápad.“
Radim obrátil ruce dlaněmi vzhůru. „To slyšíte. Souhlasila.“
„Ukázal jste jí tehdy stejný záběr, jaký máte dnes?“ zeptala se Lucie.
Radim si stáhl rukáv přes hodinky. „Tehdy ještě nikdo nerozbil to spodní okénko.“
Po první hluboké rýze na vratech si pořídil kameru. Za několik týdnů však našel rozbité sklo a střepy mezi součástkami. Obě poškození vyfotografoval a oznámil policii. Snímky předložil také soudu; Dana jejich pravost nezpochybňovala. Kdo škodu způsobil, Radim nevěděl. Záznam z noci, kdy prasklo okénko, ukazoval jen neurčitou postavu u kraje obrazu. Potom kameru otočil.
„Mám tam nářadí, kterým se živím,“ řekl. „To nejsou dva květináče.“
Dana brýle opatrně položila na stůl. „Já vám je nerozbila.“
„To taky nikdo neříká.“
„Ale moje kočka už podle vás poškrábala vrata.“
Lucie je zastavila. „Ten záznam jste jí poslal vy?“
„Ano. Později jsem našel ještě drobný škrábanec dole u země. Na videu byla kočka, tak jsem se ptal, jestli je její.“
Dana si původně všimla jen zvířete. Pustila si krátké video znovu, aby poznala, odkud přichází. Teprve pak uviděla v horním rohu sama sebe. Seděla na lavičce s bosýma nohama na druhé židli. Vedle ní se skláněla neteř a podávala jí hrnek.
„Vůbec jsem nevěděla, že tam jsme,“ řekla. „Radim mi poslal kus mého odpoledne a chtěl po mně vysvětlení kočky.“
„Nekoukal jsem na vás. Byla jste v rohu.“
„Ale byla jsem tam.“
Na obrazovce v síni se objevil zastavený záběr. Oba účastníci ho předložili před jednáním; Radim přidal i starší ukázku, aby doložil důvod změny. Teď se k obrazovce nakláněl přes stůl.
„Tady,“ ukázal směrem k postavě na starém videu. „Přesně tady mi ten člověk zmizel.“
Lucie nechala obraz chvíli stát. Úzký pruh u boku dílny končil mimo záběr. Potom se promítl novější záznam. Vrata byla dál vidět celá, přibyla boční zeď a za ní značná část Danina dvorku.
Dana se zadívala do stolu. Když ji soudkyně požádala, aby ukázala rozsah snímaného místa, vstala.
„Lavička je tady. A tady chodím od kuchyně. Přitom od souseda tam nikdo normálně nevidí.“
Radim namítl, že na videu není nic závadného. Dana prudce zvedla hlavu.
„Já přece nemusím dělat nic závadného, abych nechtěla být na vašem telefonu.“
„Nechte ji domluvit,“ řekla Lucie, když Radim otevřel ústa.
Dana si vzala brýle do ruky, ale nenasadila si je. „Jednou týdně mi tam chodí kamarádka. Když zjistila, že nás to bere, navrhla, ať sedíme radši v kuchyni. A já jí řekla, že se přece nebudu stěhovat z vlastního dvorku. Jenže už jsme tam spolu neseděly.“
Radim pohlédl na obrazovku. „Kdybyste mi normálně řekla, co vám vadí, mohli jsme se domluvit.“
Lucie otevřela dopis přiložený k žalobě. „Tady vás o změnu záběru žádá. Odpověděl jste, že kameru otáčet nebudete.“
„Protože přišla a začala na mě, že ji šmíruju. Po té hádce o průchod už jsem toho měl dost.“
„Co bylo předmětem té hádky?“
„Stěžovala si, že tam nechávám dodávku.“
„Nemohla jsem projet s nákupní taškou na kolečkách,“ řekla Dana.
Soudkyně dopis odložila. „Rozumím, že jste spolu v tu chvíli nevycházeli. Teď se vraťme k tomu, zda lze dílnu snímat bez dvorku.“
Technik Petr Beneš, který kameru namontoval, čekal před síní. Po poučení popsal původní nastavení. Potvrdil, že si Radim přál vidět vrata a příchod od ulice. Nové natočení už neprováděl.
„To jsem udělal sám,“ řekl Radim. „Držák se povolí a otočí. Nic složitého.“
Beneš si prohlédl oba předložené snímky a fotografii umístění kamery. „Vrata i ten bok dílny se dají zabrat z jiného místa na stejné zdi, aniž bude v obraze sousedčin dvorek. Při montáži jsme vybrali roh kvůli hotovému přívodu. Nebyla to jediná možnost.“
„Takže mám předělávat kabel, protože jí vadí lavička v rohu?“
„Pane žalovaný,“ přerušila ho Lucie, „ta lavička je na jejím dvorku.“
Beneš vysvětlil, že by musel přemístit držák a upravit vedení kabelu. Nesliboval, že z kamery poznají každého, kdo přijde k dílně. Potvrdil ale, že při jiném umístění může celý Danin dvorek zůstat mimo záběr. Radim se ho zeptal na cenu. Technik odpověděl, že ji bez prohlídky neupřesní.
„Mně to nikdo nenabídl,“ řekl Radim.
„Po změně záběru jste mě už nekontaktoval,“ odpověděl Beneš.
Dana se k sousedovi otočila. „Já bych počkala, než to udělá. Nemusel jste mi psát, že komu se to nelíbí, ať si zatáhne závěsy.“
Radim sklopil oči. „Myslel jsem okno.“
„Já mám venku lavičku.“
V závěrečném vyjádření Radim znovu připomněl dvě poškození vrat. Mluvil už tišeji. Dana řekla, že nežádá odstranění kamery ani peníze. Chce si sednout ven, aniž bude přemýšlet, kdo si později pustí záznam.
Lucie uložžila Radimovi, aby snímání Danina uzavřeného dvorku ukončil. V odůvodnění rozlišila původní záběr průchodu a vrat od pozdějšího rozšíření na místo, kde Dana odpočívala. Poškození dílny bylo doložené, ale z předložených záznamů i výpovědi technika vyplývalo, že její ochrana nemusí zahrnovat sousedčin dvorek. Způsob úpravy nechala na Radimovi.
O několik týdnů později Beneš kameru přemístil. Dana přišla k brance, když ji Radim zavolal. Držel telefon s živým náhledem a natočil displej tak, aby na něj viděli oba. V obraze byla vrata, bok dílny a průchod. Její dvorek na něm nebyl.
„Můžeme to ještě zkusit?“ zeptala se Dana.
Než pustila technika dovnitř, sundala ze šňůry bílé prostěradlo, které jí poslední měsíce clonilo posezení. Beneš prošel od branky až k lavičce a zastavil se u kuchyňského okna. Dana zůstala vedle Radima a sledovala jeho telefon. Technik se v obraze neobjevil.
„Tak teď už snad dobrý,“ řekl Radim.
Dana mu poděkovala. Na víc se nezmohla.
Odpoledne si udělala kávu a vynesla ji ven. Lavička stála odkrytá a na stolek svítilo slunce. Z dílny se ozval Radimův hlas, pak kovové zarachocení. Dana pohlédla ke kameře. Věděla, co na telefonu viděla.
Přesto se vrátila pro prostěradlo. Přehodila je přes šňůru a připnula dvěma kolíčky, stejně jako každé odpoledne od chvíle, kdy poprvé spatřila záznam.
Pak si sedla do úzkého stínu. Káva byla ještě horká, ale na stolek už slunce nedosáhlo.
