Článek
Na průhledném sáčku ulpíval bílý prach. Milena se snažila poznat hadici, kterou v červnu zahlédla vedle sousedovy pračky. Tehdy stála ve dveřích koupelny v mokrých ponožkách a zajímalo ji jediné: zda už voda přestala téct. Teď sáček ležel před soudkyní Lucií.
„Upřesníme částku,“ řekla soudkyně. „Požadujete třicet osm tisíc šest set korun. Dvacet dva tisíc šest set za vysušení a opravy, šestnáct tisíc za novou skříň?“
„Abych měla ložnici jako předtím.“
David se pohnul na židli. „Ale tu starou přece prodala.“
Milena sevřela kabelku mezi koleny. Tu větu čekala od chvíle, kdy mezi podklady uviděla vytištěný inzerát. Přesto ji rozčílilo, že ji soused vyslovil ještě předtím, než kdokoli připomněl vodu tekoucí po lustru.
„Protože jsem nechtěla čekat, až se rozpadne.“
„K nábytku se vrátíme,“ přerušila je Lucie. „Nejdřív zjistíme, co se stalo.“
Milena popsala odpoledne, kdy si šla před návštěvou sestry lehnout. Na přehozu našla tmavý kruh. Ze stropu odpadla kapka. Postavila na postel lavor, potom jej musela posunout a přidat druhý. Vyběhla o patro výš. Nikdo neotvíral. Zvonila tak dlouho, až vyšla paní Burešová odnaproti.
„Říkala jsem jí, že zase zapomněl vodu.“
Lucie zvedla oči. „Zase?“
„Jednou jsem ho slyšela napouštět vanu a pak na chodbě telefonoval.“
„Tehdy také někoho vytopil?“
„To ne.“
„Viděla jste v den havárie přetékající vanu?“
Milena zavrtěla hlavou. „Když jsme se tam dostali, bylo všude mokro.“
David předložil jízdenku a potvrzení o účasti na školení v Pardubicích. Správce mu zavolal po třetí. Než se vrátil, instalatér už závadu odstranil. Milena si pamatovala souseda před svou ložnicí, ještě s batohem přes rameno. Jeho otázka, co se vlastně stalo, jí tehdy připadala jako drzost.
„Podle mě to šlo ze stoupačky,“ řekl David. „Ta vede hned vedle koupelny.“
„To vám řekl opravář?“
„S tím jsem nemluvil. Správce mi volal, že praskl přívod. A účet nechal ve schránce. Je tam jen odstranění havárie vody.“
„Takže společné potrubí je váš odhad.“
„Tu hadici jsem měnil dva měsíce předtím. Byla nová.“
Lucie si udělala poznámku. „Pak bude užitečné vyslechnout pana Kováře.“
Instalatér měl otlačené místo na nose po brýlích. Milena ho poznala, přestože tehdy měl montérky a mokré rukávy. Potvrdil, že jej zavolal správce. Náhradní klíč přinesla Davidova matka. Kovář potom soudu ukázal fotografie, které zaslal předem s podrobnějším popisem opravy.
První snímek byl tmavý a úzký. Milena rozeznala zeď, okraj pračky a lesklý oblouk hadice. Druhý ukazoval spotřebič odtažený a poškozené místo zblízka.
„To první jsem fotil shora do mezery, ještě než jsem s pračkou pohnul,“ vysvětlil Kovář. „Hadice byla přimáčknutá mezi jejím zadním okrajem a zdí. V tom místě jsem viděl stříkat vodu. Nejdřív jsem zavřel ventil, pak jsem ji vytáhl a přívod vyměnil.“
„Společné potrubí?“ zeptala se Lucie.
„Tam jsem žádný únik nenašel. Po uzavření ventilu k pračce voda přestala téct.“
„A vana?“
„Prázdná. Baterie zavřená.“
Milena ucítila horko v obličeji. Zadívala se na detail praskliny. Přála si, aby soused nic neřekl, ale David se naklonil ke stolu.
„Takže jsem koupil vadnou hadici?“
„To vám z tohohle nepotvrdím,“ odpověděl Kovář. „Můžu popsat, kde byla sevřená a odkud tekla voda. Sáček obsahuje právě tu odstraněnou hadici.“
Lucie se obrátila k Davidovi. Kdo pračku připojoval a zasouval? Udělal to sám. Na spoje posvítil telefonem, jestli nekápnou. Pak spotřebič zatlačil až ke zdi.
„Vedení hadice po zasunutí jste zkontroloval?“
„Za ni už jsem neviděl.“
„Takže ne.“
„Ne. Ale přece jsem nemohl vědět, že ji tam přimáčknu.“
Milena poslouchala jeho odpovědi. Poprvé jí nepřipadalo, že všechno jen popírá. Hájil se pořád, ale teď mluvil o něčem, co skutečně udělal. Představila si, jak se sklání s telefonem k pračce. Takhle přece lidé kontrolovali doma ledacos: posvítili, zkusili a doufali, že je hotovo.
Když se Kováře zeptala na skříň, zavrtěl hlavou. „Nábytek jsem neprohlížel.“
K tomu měla jiné podklady. Fotografie od dcery, účet za novou skříň a zprávu truhláře, kterého si pozvala ještě před prodejem staré. Lucie z ní přečetla, že desky byly bez nabobtnání a spoje pevné. Kvůli opravě stěny bylo třeba skříň odsunout, nikoli vyměnit.
„Stála zrovna u té mokré zdi,“ namítla Milena.
„Ano. Ale truhlář podle zprávy poškození nenašel. Máte něco, co jeho zjištění vyvrací?“
Milena si vybavila dceru, jak přejíždí dlaní po zadní desce a říká, že skříni nic není. Nechtěla ji poslouchat. V ložnici hučel vysoušeč, spala na pohovce a všechno páchlo vlhkou omítkou. Chtěla alespoň jednu věc vyřešit hned.
„Bála jsem se, že bude cítit později.“
„A stalo se to?“
Nevěděla. Kupující si skříň odvezl za dva tisíce a poděkoval, že ji s dcerou vyklidily. Žádnou závadu jí potom nehlásil. Milena povolila držadlo kabelky. Přes dlaň se jí táhla červená rýha.
David už výši účtů za vysušení, omítku, malování a poškozenou část podlahy nerozporoval. Lucie při rozhodnutí vycházela z doloženého úniku u pračky a způsobu, jakým David její přívod ponechal sevřený při vlastní montáži. Jeho nepřítomnost příčinu havárie neměnila. Uložila mu zaplatit dvacet dva tisíc šest set korun. Požadavek na novou skříň zamítla, protože poškození původní prokázané nebylo.
Milena cestou domů počítala, kolik ji výměna skříně nakonec stála. Šestnáct tisíc zaplatila, dva tisíce dostala za starou. Nová měla pohodlnější zásuvky. Musela si přiznat, že se jí líbila už před havárií.
U schránek potkala paní Burešovou. Sousedka se zeptala, jak dopadl soud.
„Opravy zaplatí,“ řekla Milena. „Skříň ne.“
„Hlavně že už ví, že se od napuštěné vany neodchází.“
Milena už měla ruku na dveřích výtahu. Zůstala stát.
„On tu vanu nepustil. Praskla hadice u pračky.“
„Ale tenkrát jste říkala…“
„Já vím. To jsem vám řekla špatně.“
Paní Burešová sklopila oči k došlé poště. Milena jí podržela dveře. Do patra vyjely mlčky.
