Článek
„Tady budou nohy. Podloží se to,“ řekl Marek.
„A co bude pod těmi podložkami?“
„Vždyť jsou to kytky, ty zase vyrostou.“
Vlasta zvedla botu. Pásmo se s ostrým cvaknutím stáhlo do pouzdra. Muž v bundě se nadechl, jako by chtěl něco dodat, ale Marek už vysvětloval, že potřebují jen otevřít zadní vrata. Přivezou materiál, za dva týdny zmizí a ona bude mít klid. Vlasta si představila koleje v trávníku, které po jeho minulém „jenom na chvilku“ rovnala až do podzimu.
„Přes zahradu mi nikdo jezdit nebude,“ řekla.
O několik měsíců později slyšela před soudkyní Lucií svou větu znovu. Marek ji vyslovil s rukama položenýma na stole, pomalu a zřetelně, jako by citoval zákaz vydaný z čiré zlomyslnosti. Vlasta seděla u vedlejšího stolu a držela složku s fotografiemi. Na horní měla ohnutý roh; večer ji tolikrát vytahovala, až papír změkl.
„Já jí ten záhon opravím,“ pokračoval Marek. „Ale ona mě tam prostě nechce. Zeď mám mokrou, omítka se uvolňuje a řemeslníci mi další termín držet nebudou. Přitom za deset pracovních dní budou pryč.“
„Co přesně má sousedka umožnit?“ zeptala se Lucie.
„Vstup, lešení. A příjezd, aby se tam dostal materiál.“
Vlasta se obrátila k soudkyni. „Tady už to máte. Nejdřív dvě nohy od lešení a teď příjezd.“
„Dostanete prostor. Pane žalobce, zůstaneme chvíli u toho, kudy má kdo chodit a jezdit. Slovo přístup je na celou zahradu příliš malé.“
Na stole před Lucií ležel plán pozemků, zaměření a návrh pracovního postupu. Vlasta si stejné listy prohlížela doma. Rozuměla jim jen částečně, ale oranžový pruh u Markovy zdi poznala bezpečně. Vedl přímo přes její růže. Od zadních vrat k němu pak Marek zakreslil širokou šipku napříč trávníkem.
Tvrdila, že všechno mohou udělat z jeho dvora. Vždyť tam předloni měli míchačku i hromadu písku. Marek tehdy měnil dlažbu a požádal ji, jestli u ní dělníci smějí otočit kolečko. Vlasta souhlasila. Když se vrátila z nákupu, stála na trávníku malá stavební dodávka a u plotu ležely větve růže, kterou jí kdysi přivezla sestra. Keř se už nevzpamatoval. Následující jaro ho vytáhla ze země celý, se suchými kořeny.
„Říkala jste mi, že jste jim dovolila vstoupit,“ namítl Marek.
„S kolečkem. Ne s autem.“
„Já u toho nebyl.“
„Ale za plotem jste byl, když jste mi říkal, že z toho dělám zahradnickou tragédii.“
Lucie nechala doznít ticho a vyžádala si fotografie. Vlasta je podala v pořadí, které si připravila: vůz, rozježděná zem, zlomené výhony. Soudkyně je postupně ukázala i Markovi.
„Tohle jsou fotografie z té předchozí práce?“
„Ano. Nechci za ně dneska peníze. Chci vysvětlit, proč mu už neotevřu jen na slib.“
Marek si jednu fotografii přisunul. „Zeminu jsem jí zaplatil.“
„Dva pytle,“ řekla Vlasta. „A myslel jste si, že je tím hotovo.“
„Předchozí poškození tu dnes nerozhodujeme,“ přerušila je Lucie. „Ale potřebujeme vědět, jak má vypadat ochrana při této práci. K tomu nám obecné ujištění, že se všechno spraví, nestačí.“
Vlasta poprvé pustila okraj složky. Čekala, že se jí budou ptát, proč dělá potíže kvůli několika keřům. Místo toho Lucie požádala Marka, aby v plánu ukázal, kde přesně se má dodávka otočit. Jeho prst se zastavil v místě, kde měla Vlasta malý kruhový záhon.
K výpovědi přišel dodavatel opravy, pan Havel. Vlasta v něm poznala muže od plotu. Posadil se, přisunul si plán a opravil Markův odhad délky stavby.
„Deset pracovních dní počítám na samotnou opravu. Ale lešení musí stát i během přestávek kvůli počasí. V postupu mám patnáct pracovních dní, tedy tři týdny od postavení po odvoz.“
„Tak jsem to přece myslel,“ řekl Marek.
„Řekl jste, že za deset pracovních dní budou pryč,“ připomněla Lucie. „Paní sousedku zajímá také to, kdy bude mít zahradu zase volnou.“
Vlasta se chtěla usmát, ale Havel už ukazoval uspořádání pozemků. Opravovaný štít směřoval do její zahrady. Mezi zdí a hranicí zbýval Markovi jen úzký pruh země; směrem k jeho širokému dvoru ho navíc uzavírala nízká přístavba. Podpěry lešení by se na jeho pozemek nevešly.
Položil vedle plánu fotografii pořízenou z dvora. Vlasta na ní poznala místo, kde předloni stála míchačka. Teprve teď viděla, že přístavba odděluje ten volný prostor od stěny, která se má opravovat.
„A ze střechy by to nešlo?“ zeptala se.
Havel zavrtěl hlavou. „S tou střechou jako s podkladem pro lešení počítat nemůžeme. Zvažovali jsme také plošinu. V nabídce máte zakreslené, kam by dosáhla. Celou opravovanou plochu z Markova dvora neobsáhne a z ulice se k téhle straně domu nedostane.“
Vlasta porovnala fotografii s nákresem. Z její zahrady vypadal sousedův dvůr větší. Pořád jí vadila představa cizích bot mezi růžemi, ale věta, kterou několik měsíců opakovala každému, kdo se zeptal, už nezněla tak jistě.
„A ta dodávka?“ zeptala se Lucie.
„Ta na zahradu nemusí.“
Marek zvedl hlavu. „Vždyť jsme o tom mluvili.“
„Říkal jste, že sousedka otevře vrata. To je samozřejmě jednodušší. Ale díly se dají přenést boční brankou od ulice. Na zahradě potřebujeme úzkou trasu podél plotu a pracovní pás u zdi.“
„To jste mi mohl říct rovnou.“
Havel otočil list s postupem práce. Dole byl odstavec, který si Vlasta doma podtrhla, protože mu nerozuměla: ruční manipulace, alternativní trasa. „Je to v nabídce. Tady je i rozdíl v ceně.“
Marek se opřel. Vlasta si vzpomněla na jeho metr nad záhonem a na netrpělivost, s níž čekal, až ustoupí. Nebyla si jistá, jestli tu možnost přehlédl, nebo doufal, že ji nebude muset použít. Zeptala se ho na to. Odpověděl, že při dnešních cenách hledá každou úsporu.
„Na mém trávníku,“ řekla.
„Opravu přece nedělám pro zábavu.“
„To nikdo netvrdí,“ vložila se mezi ně Lucie. „Teď už ale víme, že cesta autem přes zahradu není pro opravu nutná.“
Nad plánem potom strávili víc času než nad všemi výčitkami. Havel vyznačil cestu od boční branky a plochu podél zdi. Vysvětlil, kam přijdou ochranné desky, kde budou stát podpěry a jak překryjí zem pod místem, odkud se bude odstraňovat omítka. Vlasta ukázala na dva keře těsně u stěny. Jejich dlouhé výhony bylo možné dočasně stáhnout stranou; ořezat je bez domluvy nechtěla. Havel si to zapsal do pracovního nákresu.
„Nemůžu jim tam každý den stát za zády,“ řekla Vlasta.
„To po vás nikdo nežádá,“ odpověděla Lucie.
Marek si odkašlal. „Já jsem myslel, že byste jim ráno vždycky otevřela.“
Vlasta se na něj podívala. Měla svoje pochůzky, dvakrát týdně hlídala vnuka a občas chtěla prostě nebýt doma. Ještě ani nezačali a on už jí přiděloval práci.
Havel navrhl, že příchod a uzavření branky zajistí Marek. Ten po krátkém zaváhání přikývl. Před zahájením společně zaznamenají stav dotčené části zahrady. Materiál se bude ukládat jen na vyznačené ploše, suť odnášet stejnou cestou a záhon se po odstranění ochrany uklidí. Vlasta poslouchala. Tentokrát slyšela postup, u něhož dokázala poznat, jestli ho někdo dodržuje.
Když Lucie vyhlásila rozhodnutí, Vlasta neměla pocit vítězství. Musela umožnit vstup pracovníků i dočasné umístění lešení v přesně vyznačeném pásu, nejvýše na tři po sobě jdoucí kalendářní týdny. Do této doby se muselo vejít také odstranění lešení a úklid. Začátek měl Marek oznámit nejméně dva týdny předem. Nedostal však průjezd zahradou ani možnost používat ji jako volné skladiště. Rozsah prací, přístupová trasa a ochrana dotčených míst měly odpovídat nákresu připojenému k rozhodnutí. Lucie stručně vysvětlila, že doložená potřeba opravit zeď neznamená možnost vybrat si na cizím pozemku nejpohodlnější cestu.
Vlasta si ukládala fotografie. Na té se zlomenou růží jí znovu ulpěl prst. Nakonec ji zasunula pod ostatní. Marek vedle svého stolu skládal plán podle původních přehybů a ani jednou se na ni nepodíval.
Když později dostala oznámení s datem zahájení, zapsala si do kalendáře i konec třetího týdne. V neděli před stavbou obešla záhon s několika dřevěnými kolíky. U keřů, které měly zůstat nedotčené, uvázala světlé stužky. Marek přišel k plotu a chvíli sledoval, jak stahuje dlouhý výhon k opoře.
„Havel přijde v sedm. Budete doma?“
„Nevím. Branku máte zajistit vy.“
Přikývl. Pak ukázal na největší keř. „Tenhle byl ten od sestry?“
„Ne. Ten byl vedle.“
Marek se podíval na prázdnější místo v záhonu. Vlasta mu podala konec provázku, protože potřebovala obě ruce na větev. Podržel ho, než udělala uzel. Potom mu ho vzala zpátky a pokračovala k dalšímu keři.
