Článek
„Takže já jsem ten špatný, protože chci v noci spát?“ zeptal se Vlastimil.
„Zatím jste žalovaný kvůli tomu, co jste o sousedce napsal,“ odpověděla Lucie. „Ke spaní se dostaneme. Nezaměníme ale dvě různé věci.“
Lenka seděla s dlaněmi naplocho na stole. Před sebou měla fotografii oznámení z nástěnky u schránek. Druhé viselo u zadního vchodu. Kopie Vlastimil vhodil do všech dvanácti schránek v domě. Pod slovem MNOŽÍRNA uvedl její jméno, patro a tvrzení, že v bytě nelegálně odchovává štěňata na prodej.
Autorství nepopíral. Podepsal se.
„Někdo už to říct musel.“
„Žádáte odstranění obou oznámení a písemnou omluvu do stejných schránek?“ obrátila se Lucie k Lence.
„Ano. Nechci po něm peníze. Chci, aby ti lidé dostali opravu.“
Oznámení našla v pondělí po návratu z práce. Vyfotila si je a první sundala. Vlastimil je znovu vyvěsil, stejně jako později druhé, které odstranil předseda domu. U soudu potvrdil, že na jejich obsahu stále trvá.
„Druhý den se mě před domem jedna holčička zeptala, jestli prodávám i nemocné pejsky levněji,“ řekla Lenka.
„Tu otázku slyšel ještě někdo?“
„Byly jsme tam samy. Nemám na ni svědka.“
Lucie si poznamenala odpověď a požádala Lenku, aby popsala svou práci pro spolek.
Poskytovala psům dočasnou péči, než se našel nový domov. Na jaře přijala postupně dva vrhy. Čtyři štěňata v březnu, tři v květnu. Žádné se u ní nenarodilo. Předávací smlouvy přisunula k fotografii oznámení.
„A pokaždé se objevili jiní psi,“ řekl Vlastimil. „Cizí auta, přenášecí bedny. Potom si lidé odváželi štěňata. To jsem si snad nevymyslel.“
„Tohle paní žalobkyně nepopírá. Z čeho jste dovodil, že je sama odchovává na prodej?“
„Viděl jsem, jak přebírala peníze.“
Lenka se nadechla, ale soudkyně ji zastavila pohybem ruky.
Vlastimil popsal sobotní dopoledne. U otevřeného kufru auta předal muž Lence bankovky. Jeho žena držela přepravku se štěnětem. Vlastimil se vracel z nákupu a zastavil se u vchodu. Částku neslyšel. Žádný doklad neviděl.
„Proto jsem napsal, ať si lidé dávají pozor, odkud ta zvířata jsou.“
Lucie zvedla kopii oznámení. „Tady nepíšete, že neznáte jejich původ. Píšete, že sousedka provozuje nelegální množírnu.“
Do síně vstoupila koordinátorka spolku Pavla Vítová. Přinesla originály smluv a přehled předaných zvířat, jejichž kopie byly ve spise. Podle identifikace štěňat prošla s Lucií oba vrhy: odkud přišly, kdy je Lenka převzala a komu je spolek následně svěřil. Dokumenty uváděly dvě různá původní místa narození. Předání do Lenčiny péče organizovala osobně.
„Jak probíhalo předávání novým majitelům?“ zeptala se Lucie.
„Zájemce vybíral spolek. Lenka s nimi mluvila o povaze a péči, protože psy znala. Smlouvy uzavírali s námi.“
Sobotní platbu dohledali podle dne a jména přebírající rodiny. Šlo o tři tisíce korun, které Lenka převzala pro spolek. Ve spise byla kopie příjmového dokladu i potvrzení, že peníze předala koordinátorce.
„To se dneska dá napsat na všechno,“ namítl Vlastimil.
„Co konkrétně zpochybňujete?“
„Že je to dobročinnost. Když kolem něčeho chodí tolik lidí a peněz, tak mi to normální nepřipadá.“
„Ptám se na tyto psy a tyto doklady.“
Vlastimil odsunul fotografii. O smlouvách nic bližšího nevěděl. Do Lenčina bytu nikdy nevstoupil. Štěňata slyšel přes strop a viděl je při přenášení ven. Čekal, že to bude stačit k vysvětlení, proč se ozval.
Lucie se ho zeptala, zda znal Lenčino vysvětlení před vyvěšením oznámení.
„Tvrdila, že je má pro nějaký spolek.“
„A zjišťoval jste to u něj?“
„Nemusím přece obvolávat každého, kdo si na dveře napíše, že zachraňuje psy.“
Lenka předložila zprávu, ve které mu poslala název spolku, kontakt na koordinátorku a nabídku ukázat předávací smlouvy. Vlastimil potvrdil, že ji dostal. Odpověděl, že ho nezajímá papírování, ale ticho. Za tři dny oznámení vyvěsil.
„Protože mi zase nedali spát,“ řekl. Hlas mu přeskočil. „Já vstávám ve čtyři. Ona jde večer spát a mně to nad hlavou kňučí. Mám se radovat, že jsou zachránění?“
Lenka se k němu otočila. „Nemusíte se radovat.“
„To jsem rád, že mám aspoň dovolené být unavený.“
„Říkala jsem vám, že první noci můžou být horší.“
„Ty noci jsem ale nespal já.“
Pavla Vítová hleděla před sebe. Na otázku Lucie potvrdila, že se o rušení dozvěděla od Lenky. U druhého vrhu proto společně zajišťovaly dřívější přesun do jiného dočasného domova. Nechtěla tvrdit, že v bytě bylo potichu. Nebyla tam přes noc.
Lenka přiznala dvě zprávy od souseda po půlnoci. Na první odpověděla až ráno. Myslela, že když štěňata uklidnila, věc skončila. Po vyvěšení cedule mu přestala odpovídat úplně.
Vlastimil se k ní naklonil přes uličku. „Takže tys věděla, že se stěhují jinam, a mně jsi to ani nenapsala?“
„Už jsem s vámi nechtěla mluvit.“
„Ale já jsem tam pořád spal s polštářem přes hlavu.“
Lenka stáhla ruce ze stolu. „Měla jsem vám to říct.“
Lucie nechala chvíli ticho. Potom vyzvala obě strany k závěrečnému vyjádření. Lenka na odstranění oznámení a omluvě trvala. Vlastimil opakoval, že chtěl zabránit příchodu dalších psů. Když se ho soudkyně zeptala na tvrzení o vlastním odchovu, odkázal znovu na střídání štěňat a předávání peněz.
Po přestávce soud uložil Vlastimilovi odstranit obě oznámení a doručit do dvanácti schránek písemnou omluvu za nepravdivé nařčení. Lucie shrnula, jak původ a pohyb konkrétních štěňat dokládaly smlouvy i výpověď koordinátorky a jak bylo vysvětleno převzetí peněz. Rozhodnutí neoznačovalo hluk za smyšlený ani neřešilo jeho další omezení.
Vlastimil při odchodu pozdravil koordinátorku. Lenku minul bez pohledu. Ta zůstala ještě chvíli skládat listy do desek, přestože je měla srovnané.
O několik týdnů později našla omluvu ve schránce. Přečetla ji vestoje u okna. Pak se podívala na nástěnku. Po původní ceduli zůstaly čtyři dírky po připínáčcích.
Na domovní schůzi přišla s předstihem. Židle ve společné sušárně byly postavené do dvou řad. Dřív sedávala vedle paní Koubové, která jí teď ukázala, že drží místo manželovi. Lenka si vybrala židli na kraji druhé řady. Vedle ní zůstalo volno.
Vlastimil přišel poslední a postavil se k oknu. Když předseda přečetl bod o soužití v domě, Lenka si narovnala desky s omluvou na klíně a přihlásila se o slovo.
