Článek
„Když jste potřebovala hlídat barák, to vám moje kamera nevadila.“
„Protože tehdy tam stálo lešení!“
„Objektiv je pořád stejný.“
Soudkyně Lucie položila pero.
„Dobře. Takže o objektivu spor nebude. Podíváme se, na čem jste se domluvili.“
Věra seděla vzpřímeně, kabelku opřenou o kotníky. Karel měl před sebou průhledné desky a navrchu vytištěnou zprávu, kterou už dvakrát nadzvedl, kdykoli sousedka promluvila.
Domáhala se, aby přestal kamerou zaznamenávat její terasu. Jejich řadové domky odděloval nízký plot. Karlova kamera původně mířila na jeho branku. Během opravy Věřiny střechy se však natočila i k sousednímu domu a v té poloze zůstala.
„Nikdy jsem nechtěla, aby mě sledoval,“ řekla Věra.
Karel konečně vytáhl papír z desek.
„Moc děkuju, teď budu konečně klidně spát. To jste psala vy, nebo někdo jiný?“
„Já. Jenže—“
„Tak vidíte.“
„Pane žalovaný,“ přerušila ho Lucie, „nechte ji dokončit větu. Zatím víme, že napsala poděkování. Ještě nevíme za co.“
Věra si posunula kabelku mezi chodidla.
V září jí opravovali střechu. Lešení vedlo ze zahrady až k oknům v patře a ona měla odjet na tři týdny k dceři, která se vracela z nemocnice. Dvakrát se v jejich ulici někdo v noci procházel po zahradách. Věra nechtěla nechat dům prázdný s kovovými schody až k ložnici.
„Požádala jste pana žalovaného, aby kameru natočil k vám?“ zeptala se Lucie.
„Ano.“
„A věděla jste, že bude zabírat i terasu?“
„Věděla. Sama jsem na ní stála, když mi ukazoval obraz v telefonu.“
Karel se opřel. Poprvé od začátku jednání pustil papír z ruky.
„Takže žádná tajná kamera. Dokonce mi říkala, ať to vezmu víc doprava.“
„K oknu pod lešením,“ odpověděla Věra. „Neschválně to vyprávíte, jako bych si vás objednala na celý život.“
Lucie ji zarazila pohledem.
„Vy zase nevyprávějte, jako byste s tím od začátku neměla nic společného. Měla jste k tomu důvod. Ten potřebujeme slyšet přesně.“
Věra přikývla, ale rty nechala sevřené.
Karel tvrdil, že šlo o sousedskou dohodu bez pevného konce. Nejdřív lešení, potom bezpečnost obou domů. Kvůli širšímu záběru strávil sobotní dopoledne na žebříku, koupil nový držák a přemístil kabel. Věra mu ještě přinesla buchtu.
„A teď jsem člověk, co ji šmíruje.“
„Co podle vás znamenalo, že to má být dočasně?“ zeptala se Lucie.
„Dokud se to neuklidní.“
„Co se mělo uklidnit?“
„V té ulici. Ty cizí lidi.“
Věra se krátce zasmála.
„Tak to jste mi měl rovnou říct, že čekáme, až přestanou existovat zloději.“
Lucie zvedla ruku dřív, než Karel odpověděl.
„Máme tu vaši korespondenci. Oba jste ji předložili. Zkusíme pro jednou méně vzpomínat a více číst.“
Karlovo poděkování bylo součástí delší výměny zpráv. Věřina první žádost začínala vysvětlením, že odjíždí k dceři. Následovala věta: „Mohl bys mi po dobu opravy zabrat kamerou i lešení a dveře na terasu?“
Lucie ji přečetla nahlas.
„To nezpochybňujete?“
„Ne,“ řekl Karel. „Ale pak jsme se bavili u plotu.“
„K tomu se dostaneme.“
O několik řádků níž se Věra ptala, jestli zvládne kameru vrátit zpátky, až firma lešení odveze. Karel odpověděl: „Jasně, pak to otočím zase na svoji branku.“
Věra přestala svírat kabelku.
„Tady to je.“
Karel si přitáhl vlastní výtisk. Tu část měl také, jen na dalším listu.
„To jsem psal předtím, než jsem s tím měl tolik práce.“
„A napsal jste jí pak, že dohoda platí jinak?“
„Říkal jsem jí to.“
Podle Karla spolu mluvili poslední sobotu před jejím odjezdem. Věra mu dala náhradní klíč, aby mohl pustit pokrývače k zásuvce v chodbě. Když si postěžoval na nové uchycení kamery, měla odpovědět, ať ji tedy nechá, jak je.
Věra sklopila oči k desce stolu.
„To jsem řekla.“
Karel se otočil celým tělem.
„No prosím!“
„Ale ten den. Chtěl jsi to znovu předělávat, protože v rohu obrazu překážel okap. Řekla jsem, ať už to necháš, jak to je, že dělníky a dveře vidíš.“
Lucie nechala oba popsat rozhovor ještě jednou. Shodli se na místě, na klíči i na okapu. Na tom, že by spolu mluvili o trvalém snímání po opravě, se neshodli.
„Paní žalobkyně, proč jste tu větu nezmínila hned?“
„Protože jsem věděla, jak ji použije.“
„Právě proto jsme ji potřebovali slyšet i od vás.“
Věra přejela palcem po švu kabelky.
„Měla jsem to říct.“
Další zpráva pocházela ze dne, kdy firma odvezla lešení. Věra Karlovi napsala, že jsou hotoví, poděkovala za pomoc a požádala ho, aby kameru vrátil na původní místo.
Tentokrát Karel neodpověděl příslibem. Napsal, že po vší té práci nebude nic přehazovat a že jí dohled dosud vyhovoval.
„Takže nejpozději od téhle zprávy jste věděl, že si další snímání nepřeje,“ řekla Lucie.
„Věděl. Ale přišlo mi to sprosté.“
„To je odpověď na jinou otázku.“
Na stole ležela také fotografie pořízená z Věřiny zahrady týden před jednáním a snímek aktuálního záběru, který Karel přiložil ke svému vyjádření. Rozsah už nebyl sporný. Kamera stále zaznamenávala terasu, dveře a okna, k nimž předtím vedlo lešení.
„Já ten obraz ani neotvírám každý den,“ řekl Karel.
„Ale ukládá se dál?“
„Ano.“
Věra se na něj podívala.
„Já ti věřila s klíčem od domu. Nemyslela jsem, že pak budu muset prosit, abys přestal.“
„A já myslel, že když někomu pomůžu, nebude mě vláčet po soudech.“
„Psala jsem ti čtyřikrát.“
Karel sáhl po deskách, ale další list už nevytáhl.
Po přestávce Lucie uložila Karlovi, aby se zdržel snímání Věřiny terasy. Ve stručném odůvodnění oddělila původní výpomoc od toho, co následovalo po opravě. Věra o dočasný dohled skutečně požádala a věděla, jaký prostor bude kamera zabírat. Z předložených zpráv však vyplývalo i to, kdy měl skončit. Pozdější rozhovor o okapu nedokládal dohodu, že bude kamera na terasu mířit trvale.
Ochranu Karlovy branky rozhodnutí neomezovalo. Práci s držákem ani koupenou součástku Lucie nepominula, ale neměnily obsah doložené domluvy.
Věra poslouchala bez úsměvu. Karel zasunul poděkování zpátky do průhledných desek, tentokrát i s druhým listem.
Následující sobotu kameru přesměroval. Věře přes plot ukázal na telefonu nový záběr a počkal, až přikývne. Potom telefon schoval.
„Ještě ten klíč,“ řekla.
Chvíli na ni hleděl. Pak sáhl do kapsy a stáhl z kroužku její náhradní klíč. Věra měla jeho připravený v dlani. Vyměnili si je nad nízkým plotem, přes který si osm let podávali poštu a misky s ovocem.
„Tohle už taky nebude potřeba,“ řekl.
Věra přikývla. Doma zkusila vrácený klíč v zámku a uložila ho do zásuvky. Pak vzala telefon a napsala dceři, jestli by si u ní mohla nechat náhradní sadu.
Než zprávu odeslala, doplnila: „Kdyby se něco stalo, budeš muset přijet přes celé město.“
