Článek
Na fotografii byl nový stůl, dvě křesílka a pruh dlažby pod pergolou. Bohumil ji položil před sebe tak, aby měl při jednání na očích vlastní zahradu. Zabezpečil si zadní část domu a sousedka z toho udělala útok na svou ložnici.
Soudkyně Lucie snímek odložila. „Paní žalobkyně nechce, abyste odstranil pergolu. Žádá, abyste ji v noci neobtěžoval světlem z reflektoru. Rozumíte tomu rozdílu?“
„Rozumím. Ale začalo jí to vadit, až když jsme pergolu postavili.“
„Kdy jste namontoval světlo?“
„Zároveň.“
Eva otevřela složku. Měla v ní vytištěné pohledy z ložnice: bílý strop, světlý obdélník na stěně, hranu postele. Bohumil chtěl namítnout, že telefon v noci všechno zesvětluje. Jenže při večerním ohledání před minulým jednáním stál v tom pokoji také. Světlo na čele postele viděl. Tehdy si říkal, že člověk přivolaný od rozsvícené televize vnímá tmu jinak než někdo, kdo v ní už leží.
„Ty obrázky jsou přetažené,“ řekl přesto.
„Proto jsme nezůstali jen u obrázků,“ odpověděla Lucie. „Jak zařízení běžně funguje?“
Popsal pohybové čidlo a prostor kolem branky. Před koupí reflektoru jim někdo v noci otevřel zahradní domek. Nic cenného nezmizelo, ale manželka se od té doby bála chodit večer pro dřevo. Světlo potřebovali. Zapínaly je ovšem i kočky na zídce a větve keře při větru.
„Na jak dlouho se rozsvítí?“
„Na chvilku.“
„To není časový údaj.“
„Podle pohybu. Já u toho nestojím se stopkami.“
Eva zvedla hlavu. „Já jsem si je nakonec vzít musela.“
Bohumil ji znal dvanáct let. Dřív mu přes plot podávala sazenice. Teď mluvila, jako by jí každou noc osobně držel lampu u obličeje. Když si poprvé stěžovala, šel s ní až k jejímu oknu. Stáli pod okapem a ona ukazovala dovnitř. On viděl především to, že okno je přímo proti jeho zahradě. To přece nemohl změnit.
„Nabídl jsem jí lepší závěs,“ řekl.
„Světlo jde kolem krajů,“ odpověděla Eva. „A nechci mít kvůli vaší zahradě celé léto zakryté okno.“
Lucie se zeptala, zda zkusil reflektor sklopit. Zkusil. Jenže pak nesvítil až k brance. Eva připomněla, že právě při té změně měla dvě klidné noci. Potom se světlo vrátilo na její strop.
Bohumil sevřel okraj fotografie. Nechtěl manželce vysvětlovat, že přišla o pocit bezpečí, protože si sousedka stěžovala. Proto reflektor zvedl zpátky.
Lucie nechala přehrát souvislý záznam, který Eva předložila spolu s dalšími dvěma už před jednáním. Kamera mířila na stěnu ložnice. Po rozsvícení bylo slyšet Evu, jak oznámila čas, potom jen vzdálená auta. Bohumil doma přehrávání po chvíli vypnul. Tady sledoval osvětlenou stěnu až do konce.
„Dvanáct minut a osmnáct vteřin bez zhasnutí,“ shrnula Lucie.
„Mohlo se to čidlo spustit znovu.“
„Ano. Netvrdíme, že celou dobu způsobilo jediné sepnutí. Řešíme, jak dlouho zůstal pokoj osvětlený.“
Bohumil připomněl večer, kdy Evě zařízení předvedl. Prošla zahradou, světlo se zapnulo a za půl minuty zhaslo. Byl u toho elektrikář, který reflektor montoval.
„Toho nyní vyslechneme,“ řekla soudkyně.
Elektrikář přišel v obyčejné košili. Bohumil doufal, že vysvětlí, jak těžké je osvětlit úzkou zahradu mezi dvěma domy. Svědek však začal u nastavení. Před sousedským předvedením přepnul dobu svícení přibližně na půl minuty.
„Na čí žádost?“ zeptala se Lucie.
„Pana Bohumila. Domlouvali jsme se u něj v kuchyni, než přišla sousedka. Chtěl jí ukázat, že světlo zhasíná.“
Bohumil se naklonil dopředu. „A taky zhasínalo.“
„Nechte svědka odpovědět. Bylo to obvyklé nastavení?“
„Při mém příchodu tam byla delší doba. Po zkoušce, když paní odešla, jsem ji na přání zákazníka vrátil. Zhruba pět minut po posledním zaznamenaném pohybu.“
V síni bylo slyšet ventilaci. Bohumil nepovažoval zkoušku za podvod. Krátký režim byl přece také funkcí toho světla. Jen při něm manželka nestihla dojít pro dřevo a zpátky.
„Řekl jste mi, že takhle to běží pořád,“ ozvala se Eva.
„Řekl jsem, že to není porouchané.“
Lucie se k němu obrátila. „Proč jste předvedl jiné nastavení, než při kterém si sousedka stěžovala?“
„Chtěl jsem, aby viděla, že to nemusí svítit celou noc.“
„Ona ale popisovala skutečný provoz. Ne možnosti výrobku.“
Bohumil ucítil horko pod límcem. Chtěl připomenout zahradní domek, ale o tom už mluvil. Na své fotografii měl krásně osvětlenou dlažbu. Evino okno z toho místa nebylo vidět.
Lucie přešla k výsledkům večerního ohledání. Při běžném nastavení dopadal přímý svit oknem na stěnu i čelo postele. Bohumil tehdy poznamenal, že v tu dobu už obvykle spí. Nyní mu ta věta připadala nepoužitelná. Nemohl jí přece určit, kdy má spát ona, a tím vysvětlit její osvětlený pokoj.
Elektrikář nabídl, že reflektor sklopí k pergole a k brance namontuje menší samostatné světlo. Bohumil namítl další výdaj. Lucie ho nechala domluvit a potom se zeptala, zda popírá některé zjištění z ohledání. Zavrtěl hlavou.
Rozsudkem mu uložila zdržet se obtěžování Evy přímým intenzivním světlem z jeho zahradního reflektoru dopadajícím v noci do její ložnice. Při odůvodnění odlišila potřebu osvětlené zahrady od doloženého zásahu do sousedního pokoje. Opřela se o ohledání, souvislé záznamy i výpověď elektrikáře. Způsob úpravy nechala na Bohumilovi.
Poslouchal s rukama na kolenou. Mrzelo ho, že bude znovu platit řemeslníka. A také že před Evou tak dlouho hájil půlminutové předvedení, o kterém oba muži věděli víc než ona.
O několik týdnů později svítil reflektor níž, na dlažbu u pergoly. U branky přibylo menší světlo. Bohumil si večer obešel zahradu a zazvonil u sousedky. Zeptal se, zda má v pokoji tmu. Eva ho nechala počkat, zhasla v předsíni a šla se podívat.
„Teď ano,“ řekla po návratu.
Zmínil se o účtu. Navrhl, že by mu mohla na úpravu polovinu přidat, když ji chtěla hlavně ona.
„Ne. Já jsem si žádné světlo neobjednala.“
Už chtěl říct, že se tedy snažil zbytečně. Místo toho se podíval k brance. Manželka právě procházela zahradou s košem dřeva. Viděl na ni celou cestu. Pozdravil Evu a šel jí otevřít dveře.
