Článek
Na fotografii ležela schránka dvířky dolů a pod ní vykukoval kus červeného vodítka. Bohdan snímek natočil k soudkyni Lucii. Doma ho vytiskl přes celou stránku, aby bylo vidět promáčknutý plech.
„Tady je výsledek jejího venčení,“ řekl.
„A tady je výsledek jeho nakupování,“ ozvala se Iva a ukázala na druhý list. „Devatenáct tisíc šest set. Za schránku.“
Bohdan se narovnal. „Za pořádný sloupek. Nechci tam mít zase něco, co shodí první pes.“
„Soud řeší váš požadavek na náhradu škody,“ řekla Lucie. „Co všechno se podle vás musí vyměnit?“
„Schránka i držák. Vytrhlo se uchycení. A když už se tam bude vrtat, chci mít všechno pohromadě.“
Na nabídce byl společný sloupek pro schránku, kameru a zvonek s obrazovkou. Bohdanovi připadalo rozumné nechat to udělat najednou. Syn mu po telefonu řekl, že aspoň nebude muset každou chvíli chodit k brance.
S Ivou bydleli vedle sebe jedenáct let. Když měla ranní směnu, slyšel její auto ještě před budíkem. Občas dostal do schránky její dopis; nechával ho stranou, dokud si pro něj nepřišla. Poslední dobou spolu mluvili hlavně kvůli jezevčíkovi, kterého si pořídila na jaře.
V září jí při odchodu vyklouzl z ruky konec vodítka. Pes proběhl kolem Bohdanovy branky, vodítko se zachytilo za nízký držák schránky a celá věc spadla na chodník.
„To nerozporuju,“ řekla Iva. „Byla jsem u toho. Hned jsem mu řekla, že to zaplatím.“
„Dva tisíce jste nabízela.“
„Protože jsem nevěděla, kolik to stojí. Řekla jsem, ať přinese účet. Ne projekt na bránu do banky.“
„Paní Ivo,“ přerušila ji Lucie, „zůstaneme u té nabídky. Pane Bohdane, poškodila se i branka?“
„Ta ne. Ale schránku na ten vytržený držák nepověsím.“
Soudkyně prohlížela další snímky. Bohdan na jednom poznal vlastní pantofel; fotil to ještě rozčilený, než vůbec pustil Ivu ke schránce. Dvířka nešla zavřít a jeden roh se roztrhl ve spoji. Když je potom zkoušel srovnat kleštěmi, pořezal si palec.
„A původní zvonek?“ zeptala se Lucie.
„Ten funguje. Jen není slyšet na zahradě.“
„To nebyl slyšet ani před pádem schránky?“
Bohdan přikývl.
„Kamera tam byla?“
„Nebyla. Ale když tam budu mít nový sloupek, nebudu přece vedle nechávat starý zvonek.“
Iva se k němu obrátila. „Já vám tu škodu zaplatit chci. Ale proč mám platit obrazovku do kuchyně?“
„Protože když už se to celé musí dělat, tak pořádně.“
Poprvé to v té místnosti znělo jinak než doma. Tam tou větou ukončil rozhovor se synem. Tady Lucie obrátila další stránku nabídky.
„Firma vyčíslila také samostatnou výměnu. Schránka stejné velikosti devět set osmdesát. Držák a osazení čtrnáct set dvacet. Tato varianta neobsahuje kameru ani zásah do zvonku.“
Bohdan se podíval na list. Četl ho už několikrát, ale pokaždé se vracel k obrázku celé sestavy na první straně.
„To by tam zase byla jen schránka,“ řekl.
„Ano. Je na fotografiích něco dalšího, co pes poškodil a tato varianta nenahradí?“
Chvíli hleděl na utržený držák. „Není.“
„Ten se viklal už předtím,“ vložila se Iva do řeči.
Bohdan ucítil horko kolem límce. „Ale stál. Dokud jste nepustila psa.“
„To ano. Proto zaplatím i nový držák.“
Lucie zvedla dlaň a oba zmlkli.
„Odpovědnost za schránku a uchycení mezi vámi sporná není. Potřebujeme rozlišit jejich náhradu od vybavení, které jste si vybral navíc.“
Bohdan vytáhl účtenku za původní schránku. Našel ji v obálce s návody, kterou už chtěl v létě vyhodit. Stála osm set devadesát korun. Podával ji soudkyni pomaleji než fotografie.
Lucie porovnala označení výrobku s nabídkou. Potom se obou zeptala, zda souhlasí, že nabízená schránka odpovídá té zničené a poškozenou už nelze používat.
Iva přikývla. Bohdan také. Nemělo smysl tvrdit něco jiného; roztržený plech ukazoval sám.
„Těch dva tisíce čtyři sta zaplatím,“ řekla Iva. „Psala jsem mu to, když mi poslal rozpis. Jenže chtěl všechno.“
Bohdan znal tu zprávu téměř nazpaměť. Odpověděl na ni, že si z něj nebude dělat sponzora vlastního psa. Teď by byl raději, kdyby si tehdy odpověď nechal do rána.
Lucie při vyhlášení rozhodnutí přiznala dva tisíce čtyři sta korun. Zbytek požadavku zamítla. Opřela se o fotografie, původní účtenku a rozpis nabídky: poškozenou schránku a držák nahradit bylo třeba, nový zvonek ani kameru nehoda nevyžadovala.
Bohdan poslouchal se sevřenými rty. Na chodbě si pak nabídku firmy složil do kapsy.
„Tu kameru si stejně dám,“ řekl.
„Tak si ji dejte,“ odpověděla Iva. „Mně vadilo, že ji mám platit.“
Peníze poslala ještě ten týden. Bohdan potom objednal celou sestavu a rozdíl doplatil z úspor. Když mu montér ukazoval obraz na telefonu, Iva zrovna procházela kolem s jezevčíkem na krátkém vodítku.
O dva dny později našel ve své nové schránce její dopis. Položil ho doma na botník. Když si odpoledne obouval boty, vzal ho s sebou.
Iva otevřela v pracovní mikině.
„Zase to dali ke mně,“ podal jí dopis.
Poděkovala a podívala se přes jeho rameno k novému sloupku.
„Už to funguje?“
„Jo. Jen se s tím ještě učím.“
Z předsíně přiběhl pes. Iva ho zadržela nohou a Bohdan ustoupil, aby mohla zavřít.
