Článek
Na stole mezi oběma stranami ležel otevřený školní sešit s tvrdými deskami, popsaný modrou propiskou. Řádky se klonily doprava, dvě tři slova byla přeškrtnutá a znovu nadepsaná. Renata ten rukopis poznala přes celou síň a musela se dvakrát nadechnout, než usedla na židli žalované strany.
„Pan Dalibor Vít se domáhá, aby paní Renata Křížová vydala věci z pozůstalosti po jeho otci,“ přečetla soudkyně Lucie a prstem sjela po návrhu. „Jídelní stůl, čtyři židle, dílenský ponk a nářadí. Pane Víte, vy jste jediný dědic?“
„Jediný,“ řekl Dalibor. Stál rovně, ruce zaklesnuté za zády. „Táta se nikdy neoženil. S paní žili spolu, to nepopírám. Ale dědím po něm já. A ona hned po pohřbu přijela s dodávkou a odvezla si z domu, co chtěla. Nikoho se neptala.“
„Paní Křížová, odvezla jste z domu věci?“
„Odvezla.“ Renata držela kabelku v klíně oběma rukama. „Ale ne cizí. Svoje. A to, co mi Vojta dal ještě za života.“
„To jsou dvě různé věci,“ řekla Lucie. „Co bylo vaše, a co vám někdo dal. Budeme to rozlišovat, protože na tom tady všechno stojí. Začneme tím, co podle vás bylo rovnou vaše.“
Renata vytáhla z desek svazek účtenek. „Stůl a židle. Kupovala jsem je já, předloni, z e-shopu. Platila jsem kartou. Mám to tady — faktura na moje jméno, ještě na mou starou adresu, než jsem se k Vojtovi nastěhovala.“
Zřízenec podal papíry soudkyni. Lucie si je prohlédla, pak zvedla oči na Dalibora.
„Stály u táty v kuchyni,“ řekl. „Jedli jsme u nich o Vánocích.“
„To věřím,“ odpověděla Lucie. „Ale jestli je koupila paní Křížová a máme na to fakturu na její jméno, tak to, že stály ve vašeho otce kuchyni a jedlo se u nich o Vánocích, z nich tátovy věci nedělá. Nábytek nepatří tomu, v čí místnosti stojí. Patří tomu, kdo ho pořídil. Tohle vypadá doloženě. Jdeme dál. Nářadí.“
Dalibor se napřímil ještě víc. „Nářadí je tátovo. To sbíral čtyřicet let. Ponk, bruska, dláta, svěráky. Žádné účtenky k tomu nejsou, protože to kupoval dávno. Ale je to jeho dílna. Byla.“
„Paní Křížová tvrdí, že nářadí dostala. Čím to doložíte?“
Renata položila dlaň na sešit. „Hlavně tím, že s tím dělám. Vojta mi tu dílnu otevřel čtyři roky zpátky, hned jak jsem se nastěhovala. Ponk je můj, řekl mi to rovnou — ať si s tím dělám, co chci. Brousila jsem u něj staré skříně a komody, když byl ještě na nohou, ne až po pohřbu. To nářadí mám v ruce každý týden.“ Pohladila tvrdé desky. „A pak je tu tohle. Loni na podzim, když mu začalo být zle, si večer sedl a rozepsal, co komu má zůstat. Chtěl mít v tom pořádek. Říkal, že nechce, abychom se po něm hádali.“ Hlas se jí zadrhl. „A stejně se hádáme.“
Lucie si sešit přitáhla. „Přečtu to nahlas, ať to slyší obě strany. Píše se tu: Renatě ponk, bruska, sada dlát a malý svěrák — protože s tím dělá a já už nebudu. Dál: Daliborovi velký svěrák, aku vrtačka a bedna s klíči. A dole: auto prodat, peníze Daliborovi, to je po mně po právu jeho.“ Odložila sešit. „Je to podepsané. Vojtěch Vít, datum.“
V síni bylo chvíli ticho.
„To mohl napsat kdokoli,“ řekl Dalibor, ale znělo to slabě.
„Mohl,“ připustila Lucie. „Proto tu máme svědkyni.“
Předvolali Marii, Vojtěchovu sestru. Byla to drobná žena v tmavém svetru, mluvila tiše, ale jistě.
„Ten rukopis je bráškův, poznala bych ho mezi tisíci,“ řekla. „A vím o tom seznamu. Volal mi ten večer, co to psal. Říkal: Marie, já to sepsal, ať je po mně klid. Renata se mnou v dílně dělá, tak nářadí, co používá, nechám jí. Klukovi auto a co si vybere z bedny. Byl při smyslech, jestli se na to ptáte. Jenom unavený.“
„Děkuji. Posaďte se,“ řekla Lucie a chvíli si Dalibora prohlížela, jako by něco počítala. „Pane Víte, vy jste žaloval o stůl, o židle, o ponk a o nářadí. Ale od chvíle, co jste vešel, mluvíte skoro jenom o nářadí. O stůl jste se přel půl věty. Paní Křížová si odvezla i krabici fotek, celé album. V návrhu o něm není ani slovo. Proč?“
Dalibor pokrčil rameny. „Fotky si může nechat. O album nestojím.“
„Takže album ne. Stůl napůl. Ale dláta a bruska, které podle seznamu i podle vlastní tety patří paní Křížové, vám leží v hlavě tak, že jste kvůli nim šel k soudu. Mě by zajímalo proč. Protože o peníze tady zjevně nejde. Tak co to je?“
Dalibor dlouho mlčel. Renata ho pozorovala a poprvé za celé dopoledne na něm neviděla vztek, ale něco pod ním.
„V té dílně mě naučil všechno,“ řekl nakonec. „Stál za mnou a držel mi ruku na dlátě, ať to vedu rovně. Ty věci znám po hmatu. A když jsem se dozvěděl, že je nechal jí… jako by mi ten kus oddal cizímu člověku. Nic jiného po něm takhle necítím. Stůl je stůl. Ale tohle ne.“
„Já to nevěděla,“ řekla Renata tiše, víc k němu než k soudu. „Myslela jsem, že vám o ně nejde. Nikdy jste do té dílny za ním nepřišel. Dva roky.“
„Protože jsme se pohádali. To neznamená, že mi to bylo jedno.“
Lucie nechala to ticho chvíli stát, pak se opřela. „Můžu vám přečíst rozsudek. Podle toho, co tu leží — účtenky, vlastnoručně psaný seznam, svědectví paní Marie — by stůl a židle zůstaly paní Křížové, protože je prokazatelně koupila. A nářadí ze seznamu taky, protože s ním pracovala už za otcova života, ne až po pohřbu, a on jí ho tím zápisem jen potvrdil. Vám by připadlo auto k prodeji a věci, které vám otec výslovně nechal. Byl by to výrok a šli byste domů naštvaní oba. Jenže vy, pane Víte, chcete něco, co vám soud přiznat nemůže, protože se to nedá vydat výrokem. Tak vám nabídnu něco jiného. Zkusme se dohodnout.“
Dohadovali se dobrou půlhodinu, ale bez křiku. Renata nabídla, že album dá naskenovat a každý dostane svou kopii všech fotek; originál zůstane u ní, protože na něm jsou i snímky z jejích deseti let s Vojtěchem. Nářadí ze seznamu si nechá — používá ho, sama restauruje staré skříně a stoly, a Vojta to věděl, proto ho nechal jí, a ne do garáže, kde by jen rezivělo. Auto, které bylo psané na Vojtěcha a patří do pozůstalosti, se prodá přes inzerát a peníze připadnou Daliborovi, jak si otec přál; Renata se jich nedotkne. Stůl a židle zůstanou podle účtenek jí.
Dalibor to všechno odkýval. Na konci podepsal smír rychleji, než Renata čekala, jako by se mu ulevilo, že už nemusí předstírat, že jde o majetek.
Když vstávali, Renata sáhla do kabelky. „Jednu věc jsem vám chtěla dát sama, ještě než jste mě zažaloval,“ řekla. „Jenom jsem nevěděla jak.“ Vytáhla starý plochý šroubovák s otlučenou, kdysi žlutou rukojetí, ohlazenou do hněda. „Tenhle nosil pořád v kapse u montérek. I do hospody. Není na žádném seznamu, protože ho nebral jako nářadí. Měl ho u sebe každý den. Táta s ním prý spravoval tvůj kočárek, když jsi byl malej. Patří vám.“
Dalibor si ho vzal do dlaně a chvíli s ním nehýbal, jen palcem přejel po té ohmatané rukojeti.
Ponk, brusku ani dláta si nevzal. Nechal je stát, podepsané a vyřízené. Na chodbě si jen zapnul bundu, šroubovák strčil do náprsní kapsy — do té, co měl nejblíž u srdce — a rukou si ji přes látku přidržel, jako to roky dělával jeho otec.
