Článek
„Tak sis měl půjčit něco, co si můžeš dovolit rozbít,“ řekla Lenka.
David odsunul židli. „Já ti to kolo nekupoval nový.“
„Ale dostal jsi ho celý.“
Soudkyně Lucie zvedla ruku. „Pád není sporný. Sporný je rozsah škody.“
Lenka měla v deskách nabídku výměny rámu za třicet tisíc a zaplacený účet na čtyři tisíce osm set za přední kolo a brzdu. Žádala obě částky. David uznával jen druhou.
Při vracení jí ukázal odřenou páčku. Uklouzl na štěrku v zatáčce; souvislost pádu s rámem netvrdil. Když kolo stavěli do garáže, Lenka si všimla nakřivo usazeného předního kola. Pak prohlížela známou čáru u sedla.
„Je to horší,“ řekla tehdy. „Tys ho dorazil.“
David odpověděl, že mu ráno tu samou čáru ukazovala jako pouhou rýhu. Lenka mu připomněla pád. O srpnové návštěvě servisu nemluvila.
„Co jste mu při půjčení řekla o rámu?“ zeptala se Lucie.
„Že o té rýze vím.“
„A co jste věděla?“
Lenka přikryla rukou datum na zakázkovém listu. „Že se na to v servisu dívali.“
List sama poslala Davidovi s cenovou nabídkou a potom připojila k žalobě. On ve vyjádření upozornil na datum předcházející půjčení. Lenka si dál opakovala, že rozhodující přece je, v jakém stavu kolo vrátil.
Mechanik Bureš přišel v čisté mikině. Lenka k němu jezdila druhým rokem. Pozdravil ji stejně jako vždycky, což jí na okamžik pomohlo.
Lucie mu předložila zakázkový list a fotografie.
„Kdy jste kolo prohlížel?“
„Dvanáctého srpna. Prasklinu u sedlové trubky jsem vyfotil, ukázal zákaznici a upozornil ji, aby na kole nejezdila.“
David si je půjčil až poslední srpnovou sobotu.
„Výměnu jste tehdy neprovedl?“
„Ne. Paní chtěla nejdřív cenu. Poslal jsem ji druhý den.“
„A já řekla, že si to rozmyslím,“ vstoupila do toho Lenka.
„Ano.“
Čekala, že dodá něco o drahých součástkách. Nedodal nic. Vybavila si, jak doma zasunula nabídku do zásuvky. Prasklina byla tak malá, že ji na tmavém laku skoro přehlédla. Varování si postupně změnila v doporučení, se kterým lze počkat.
„Takže o prasklině jste věděla,“ řekla Lucie.
„Nenapadlo mě, že to bude tak vážné.“
„Proto jsem vám říkal, ať na tom nejezdíte,“ odpověděl mechanik.
Lucie položila vedle sebe dva snímky. První pořídil Bureš při srpnové prohlídce, druhý Lenka na dlažbě před garáží po vrácení kola. Podle poškrábaného držáku lahve poznala svůj rám na obou.
„Co jste dělal po pádu?“ pokračovala soudkyně.
„Následující pondělí mi paní kolo přivezla. Vyměnil jsem přední kolo a poškozenou brzdovou páčku. Účet zaplatila. Rám jsem neměnil.“
„Těch třicet tisíc v nabídce je za stejnou výměnu jako před půjčením?“
„Ano. Nabídku jsem ponechal původní.“
„Přední kolo a brzda byly při první prohlídce v pořádku?“
„Ano. Jejich poškození jsem zaznamenal až podruhé.“
David potvrdil, že čtyři tisíce osm set zaplatí. Nabízel to prý od začátku.
„A rám mám doplatit já,“ řekla Lenka. „Za kolo, které mi vrátil na odpis.“
„Jeho výměnu jste měla naceněnou před Davidovou jízdou,“ odpověděla Lucie. „Máte podklad pro další škodu na rámu způsobenou pádem?“
Lenka neměla jiný záznam. Měla jen vzpomínku na Davida před garáží, jak drží řídítka a opakuje, že ho to mrzí. Tehdy jí připadalo samozřejmé, že tím bere na sebe všechno. Sestře potom řekla, že jí zničil celé kolo.
Lucie přiznala náhradu čtyř tisíc osmi set korun za doložené poškození předního kola a brzdy. Požadavek na třicet tisíc zamítla: nutnost výměny rámu byla zaznamenaná už před půjčením a další škoda na něm prokázaná nebyla.
David se u dveří zastavil.
„Že ti řekli, ať na tom nejezdíš, jsi mi říct mohla.“
Lenka zasouvala papíry do desek. Nenašla odpověď, která by nezněla jako výmluva.
Večer volala sestra. „Máma říkala, že ti David musí zaplatit kolo.“
Lenka se dívala na nabídku rámu vedle počítače.
„Jen přední kolo a brzdu. Rám byl prasklý už předtím.“
„To jsi nám neřekla.“
„Neřekla.“
Sestra chvíli mlčela. Lenka chtěla dodat, že David přesto spadl. Nechala ji ale domluvit a potom zavolala také matce.
