Článek
Klíček položil na stůl tak prudce, že se posunul až k okraji. Visela na něm žlutá cedulka s nápisem GARÁŽ. Stejnými hranatými písmeny mi kdysi podepisoval školní sešity.
„Kdybych jí ho daroval, proč bych si nechával druhý klíč?“
Soudkyně Lucie se podívala na mě.
„Kvůli náhradě. Kdybych svůj ztratila.“
„A taky jsem ho platil,“ dodal táta.
„K platbě se dostaneme. Teď zjišťujeme, na čem jste se při předání domluvili.“
Přitáhla si spis. Táta žádal, abych mu vydala skútr, který mi podle žaloby půjčil na dobu, než se zlepším. Seděla jsem rovně, hůl opřenou o židli. Lucie se zeptala, kdy jsme si takovou dobu sjednali.
„Když jsme ho vybírali. Říkal jsem, že hlavně musí zase začít chodit. Aby na tom nezůstala sedět napořád.“
To říkal. V prodejně i cestou domů.
„Ale já jsem neslíbila, že ti ho potom vrátím.“
„Tak proč jsem kupoval takový, který můžu použít taky? Má otočné sedadlo. Já už do všeho nevlezu.“
„Chtěl jsi, abych nemusela přehazovat nohu přes prostředek.“
Lucie nás zastavila. „Mluvili jste tedy o tom, že si skútr později převezmete pro sebe?“
Táta chvíli mlčel. „Říkal jsem, že ho jednou užiju.“
„Já si pamatuju, že jsi řekl, že by se ti taky hodil. Ne že ti ho mám odevzdat.“
Skútr jsme vybrali v dubnu. Z parkoviště do prodejny jsem došla po svých, cestou zpátky jsem musela dvakrát zastavit. Táta tehdy zpomalil vedle mě a prohlížel si vystavené sekačky. To jsem na něm měla ráda. Dopřál mi chvíli, kdy jsem nemusela vyslovit, že už nemůžu.
Teď předložil fakturu na šedesát osm tisíc.
„Je tam moje jméno.“
„Že jste skútr zaplatil, dcera popírá?“ zeptala se Lucie.
„Nepopírám,“ řekla jsem. „Nemohla bych si ho koupit.“
„A vrátit ho můžete?“ zeptal se mě táta.
„Pak se zase budu ptát, kdo mě kam vezme.“
„Vždyť jsem tě vozil.“
„Ano.“
To jedno slovo znělo nevděčněji, než jsem chtěla. Vozil mě na kontroly, čekal před rehabilitací, nosil těžké nákupy. Přehazoval si kvůli mně vlastní návštěvy. Jenže od jara jsem si mohla sama dojet pro pečivo, do knihovny i za lidmi, za kterými se mu zrovna jet nehodilo.
Lucie prohlédla také záruční doklad. Prodejce na něj uvedl mě jako uživatelku, faktura zůstala na tátu. Oba jsme potvrdili, že údaje odpovídaly předání.
„Já nepopírám, že na něm jezdila,“ řekl táta. „Kvůli tomu jsem jí ho přivezl.“
„Kdy jste poprvé požádal o vrácení?“
„V září.“
„Co se změnilo?“
Ukázal směrem ke mně. „Začala na tom jezdit na ty svoje tance.“
Vysvětlila jsem, že v kulturním domě máme pohybovou skupinu. Někdo většinu času sedí, někdo stojí s oporou. Vydržela jsem pár pomalých kroků, pak si sedla a dál se pohybovala rukama. Chodily tam dvě ženy, které jsem znala ještě z práce.
„Takže k doktorovi pěšky nedojde, ale tancovat může,“ řekl táta.
„Jakou podmínku vrácení jste si sjednali?“ zeptala se Lucie. „Zatím jste popsal své přání, aby dcera víc chodila.“
„Pořizoval jsem to na potřebné věci.“
„Řekl jste jí, že s tím nesmí jezdit jinam?“
„Snad máme nějaký rozum.“
„Potřebuji odpověď.“
„Takhle ne.“
Řekla jsem, že jsem poprvé vynechala jeho nedělní oběd kvůli společnému vystoupení. Podruhé jsme měli zkoušku. Volala jsem předem, ale jednou už měl naložené maso.
„Dvakrát?“ Táta se ke mně otočil. „Pak už jsi přestala jezdit úplně.“
Měl pravdu. Od poslední hádky v září jsem u něj nebyla. Tohle jsem do svého vysvětlování nezahrnula.
„Řekl jsi, že mám přijet, jenom když ti ho přivezu odevzdat.“
„Chtěl jsem, abys mě konečně poslouchala.“
„Já ti volala. Ty ses pokaždé ptal, kdy ho vrátím.“
Lucie vzala výtisky zpráv, které jsme oba dostali před jednáním. Nechala tátu potvrdit telefonní číslo. V zářijové zprávě stálo, že když mám čas jezdit po zábavách, ale na něj ne, mám mu skútr přivézt.
„Žádal jste o něj někdy předtím?“
„Ne. Do té doby byl klid.“
Lucie nalistovala dubnovou výměnu: „Chceš ten červený, nebo radši šedý? K narozeninám si poruč.“
„Barvu si vybrala sama,“ řekl táta.
„A skútr měl být k narozeninám?“
„Dostal jsem na něj slevu. Nemuselo se čekat do května.“
Dovezl mi ho o tři týdny dřív. Přání jsem dostala až s dortem. Když je Lucie vytahovala z průhledného obalu, poznala jsem ohnutý roh, který jsem doma narovnávala pod knihou.
„K narozeninám ti daruju trochu samostatnosti. Skútr je tvůj, ať už nemusíš čekat na odvoz. Táta,“ přečetla.
Dívala jsem se na jeho fakturu.
„To jsem psal obrazně,“ řekl.
„Co z toho?“
„Tu samostatnost.“
„A větu, že skútr je její?“
Táta se opřel. „Nikdo nečeká, že vlastní dítě bude každé slovo obracet proti němu.“
Zvedla jsem hlavu. „Já si to přání schovala, protože se mi líbilo.“
Chvíli bylo slyšet jen zapisování. Lucie se potom zeptala, zda chce táta ke své verzi původní dohody ještě něco doplnit. Zavrtěl hlavou a přitáhl si klíček blíž k faktuře.
Když vyhlásila, že žalobu zamítá, hleděl před sebe. V odůvodnění se vrátila k přání, zprávám před koupí i k našim výpovědím. Z podkladů podle ní vyplývalo darování, nikoli půjčení. Neprokázalo se, že bychom sjednali vrácení skútru po zlepšení mého stavu. Samotná úhrada nákupu ani ponechaný náhradní klíč takovou dohodu nedokládaly.
Chtěla jsem cítit úlevu. Místo toho jsem přemýšlela, kam si na chodbě sednu, abych na tátu nemusela hned mluvit.
Došel mě u výtahu.
„Auto mám za rohem. Hodím tě domů.“
„Děkuju. Mám objednaný odvoz.“
„Tak ho zruš.“
Dveře se otevřely. Přidržela jsem je holí, ale nenastoupila.
„Dneska pojedu tak, jak jsem si domluvila. Ve středu bych se u tebe mohla zastavit.“
„To už zase něco potřebuješ?“
„Ne. Chci tě vidět.“
Podal mi žlutý klíček. Když jsem ho ukládala, zeptal se, v kolik přijedu.
Ve středu jsem musela zastavit před jeho brankou. V průjezdu stála popelnice a s hůlkou v ruce jsem ji nedokázala odsunout. Zavolala jsem mu. Vyšel v pracovním svetru a nejdřív se podíval na skútr.
„Mohl jsi mě pustit dovnitř,“ řekla jsem.
Odvezl popelnici ke zdi. Při průjezdu jsem zpomalila, abych nezavadila košíkem. Táta šel vedle mě a ukazoval, že u schodů bude víc místa na otočení.
Vypnula jsem motor. Čekal, až vstanu, ale já ještě chvíli seděla. Tentokrát jsem před ním nemusela předstírat, že ten poslední kousek dojdu bez odpočinku.
