Článek
„To nebyl žádný dluh. To byl dar. V rodině si přece člověk nepíše úpis,“ řekl Patrik dřív, než se stačil posadit, a Lucie zvedla obočí nad brýle.
„Pane Patriku, počkáme, až vás vyzvu. A posaďte se, prosím. Nikdo vás tu zatím o nic nežádal, kromě toho, abyste mluvil, až na vás přijde řada.“
Patrik si sedl a složil ruce na stole jako školák. Měl na sobě košili, kterou si podle všeho vzal kvůli dnešku, a tvářil se ublíženě. Před dvěma lety mu ta kavárna přišla jako nejlepší nápad života. Dneska z ní zbyla jen vymalovaná místnost v podloubí, kterou si pronajal někdo jiný, a číslo, kterého se nemohl zbavit: devadesát tisíc.
Na druhé straně seděla Jarmila, drobná žena po šedesátce, a držela v ruce složku s průhlednými fóliemi. Za ty dva roky si ji probrala tolikrát, že věděla, co je na které stránce. „Já jsem mu ty peníze dala, aby měl z čeho začít. A on sám napsal, že je bude vracet. Mám to tady.“
„K tomu se dostaneme,“ řekla Lucie. „Nejdřív chci rozumět tomu, co od soudu žádáte. Vy, paní Jarmilo, se domáháte zaplacení devadesáti tisíc korun. Ty peníze jste odeslala panu Patrikovi v lednu před dvěma lety. Tvrdíte, že šlo o zápůjčku. Pan Patrik tvrdí, že to byl dar. To je celý ten spor. Jestli to byl dar, nevrací se nic. Jestli to byla zápůjčka, vrací se.“
„Byl to dar,“ ozval se Patrik.
„Pane Patriku.“
„Promiňte.“
Jarmila se napřímila. „Já jsem vdova, paní soudkyně. To nebyly žádné přebytečné peníze. To bylo z penze a z toho, co po mně zůstalo po manželovi. Patrik si tenkrát přišel i s Terezou, s mojí dcerou, a říkali, jak to bude krásné místo, jak tam budou vážit vlastní kávu. A já jim věřila. Ale řekla jsem jim rovnou: děti, dám vám to, ale je to půjčka. Já vám to nemůžu věnovat. Až to pojede, budete mi to po tisícovkách vracet.“
„A on na to co?“
„On na to, že samozřejmě. Že by ho ani nenapadlo si ode mě něco jen tak vzít.“
Patrik při těch slovech zavrtěl hlavou, ale mlčel. Ve skutečnosti si ten večer pamatoval trochu jinak. Jarmila jim tehdy skutečně řekla slovo půjčka, to nepopíral. Ale pamatoval si taky, jak ho objala a jak řekla, že je ráda, že má Tereza konečně chlapa, co něco dělá, a ne jen mluví. V té chvíli to pro něj nebyla půjčka od cizího člověka. Byla to tchyně, která drží palce. A když se po roce a půl rozvod vlekl a Tereza si ho přestala brát k telefonu, přestala být i Jarmila tchyní. Zbyla žena, která po něm chtěla devadesát tisíc, jaké neměl.
„Pane Patriku, teď vy,“ řekla Lucie. „Vysvětlete mi, proč to byl podle vás dar.“
„Protože to tak myslela. Dávala to do našeho společného podnikání. Byli jsme rodina. Nikdo tehdy neřešil žádné splátky, žádné termíny. To začala řešit, až když se Tereza se mnou rozvedla. Do té doby jsem byl dobrý. Jak jsem přestal být zeť, stal se ze mě dlužník.“
„To zní skoro logicky,“ připustila Lucie. „Lidé si v dobrém opravdu nic nepíšou. Jenže vy jste si něco napsali.“ Obrátila se k Jarmile. „Ten bankovní převod máte doložený?“
Jarmila vytáhla první fólii a podala ji vedle sedící zapisovatelce. „Tady je výpis. Devadesát tisíc, leden. A u té platby je poznámka, co jsem napsala. Čtěte to, prosím, nahlas, ať to slyší.“
Lucie si papír přitáhla. „U odeslané částky je ve zprávě pro příjemce uvedeno: půjčka, splátky od ledna. Pane Patriku, to je text, který k platbě napsala paní Jarmila. Dorazila vám na účet částka s poznámkou, že jde o půjčku se splátkami. Vy jste si té poznámky nevšiml?“
Patrik polkl. „Já se na poznámky u plateb nedívám.“
„Devadesáti tisíc jste si ale všiml.“
„Těch jo.“
V sále to zašumělo. Patrik cítil, jak se mu krk zahřívá. Věděl, že to zní špatně. Ale on tenkrát opravdu neřešil, co je u té platby napsané. Řešil, že konečně může zaplatit zálohu na kávovar a nemusí si brát drahý úvěr. Ta poznámka pro něj byla jen její slovíčkaření, to, jak to vždycky formulovala obezřetně, jako by každou korunu nejdřív otočila. Teprve teď, ve světle zářivek, to vypadalo jako důkaz.
„A to není všechno,“ pokračovala Jarmila a vytáhla telefon. „On mi potom napsal zprávu. Poděkoval. Smím to přečíst?“
„Smíte.“
„Píše: Jarmilko, moc děkuju, zachránilas nás. Slibuju, že ti to budu vracet po tisících, hned jak otevřeme. Tečka. Takhle se nemluví o daru, paní soudkyně.“
Patrik zavřel oči. Tu zprávu psal v euforii, večer po otevření účtu, když měli s Terezou otevřenou láhev a plány do rána. Myslel to tenkrát vážně. Jen netušil, že kavárna za rok zkrachuje a manželství s ní.
„Pane Patriku, tu zprávu jste napsal vy?“
„Napsal.“
„Sliboval jste v ní vracet peníze po tisících. To není formulace, kterou člověk použije o daru.“ Lucie položila telefon. „Zatím to vypadá jasně. Máme platbu označenou jako půjčka a vaše vlastní písemné přiznání, že ji budete splácet. Chcete k tomu něco dodat, než řeknu, kam to podle mě směřuje?“
A tady Patrik udělal to, kvůli čemu celé jednání ještě na chvíli ožilo.
„Chci. Já už jsem část vrátil. V hotovosti. Dával jsem to Tereze, ať to předá mámě. Celkem něco kolem čtyřiceti tisíc za ten rok, co jsme ještě byli spolu. Takže i kdyby to byla půjčka, těch devadesát už dávno nedlužím.“
Jarmila se otočila, jako by ji někdo štípl. „Mně nikdo žádných čtyřicet tisíc nedal! Já z toho neviděla ani korunu!“
„Dával jsem to Tereze.“
„Tak to jste si měli vyřídit s Terezou, ale mně nic nepřišlo.“
Lucie zvedla ruku. „Dobře. Tohle je tvrzení proti tvrzení a o takových věcech nerozhoduju podle toho, kdo to řekne hlasitěji. Paní Tereza je dnes tady jako svědkyně. Zavoláme ji.“
Tereza vešla a bylo vidět, že by byla nejradši někde jinde. Stála mezi matkou a bývalým mužem a dívala se do země.
„Paní Terezo,“ řekla Lucie, „váš bývalý manžel tvrdí, že vám během posledního roku manželství předal v hotovosti kolem čtyřiceti tisíc korun s tím, abyste je předala matce jako splátku. Je to pravda?“
Tereza mlčela dost dlouho na to, aby bylo nepříjemné ticho slyšet. „Dal mi peníze, to ano. Ale ne čtyřicet. Jednou patnáct, to si pamatuju přesně, protože jsem to pak dávala mámě na ruku v obchoďáku, bály jsme se to nosit domů. Víc ne. O ničem dalším nevím.“
„Takže patnáct tisíc jste od pana Patrika na splátku dostala a předala matce.“
„Ano. Patnáct.“
„A těch zbývajících dvacet pět, o kterých mluví?“
„To nevím, kam dával. Mně ne.“
Patrik otevřel ústa, ale nic nedoložil. Žádný výběr z bankomatu, žádná zpráva, žádná tužkou psaná stvrzenka. Jen jeho slovo proti dvěma ženám a proti vlastní dřívější euforické zprávě.
Lucie si dělala poznámky a pak odložila pero. „Takhle to tedy vidím. Rozlišme dar a zápůjčku, protože celý spor stojí na tom. O dar by šlo, kdyby paní Jarmila peníze poskytla bez očekávání, že se vrátí. Jenže platbu sama označila jako půjčku se splátkami od ledna a pan Patrik jí písemně slíbil, že bude vracet po tisících. To není jazyk daru. To je zápůjčka. A tu je třeba vrátit, i když se mezitím rozpadlo manželství a zkrachovala kavárna. Rozvod dluhy neruší.“
Patrik seděl bez hnutí.
„K vrácené části. Pan Patrik tvrdí, že splatil kolem čtyřiceti tisíc. Doloženo je z toho patnáct, které potvrdila i paní Tereza. Zbytek nemá oporu v ničem, co dnes zaznělo, a já nemůžu odečítat částky, které nikdo nepotvrdil a nic je nedokládá. Uznávám tedy splacených patnáct tisíc.“
Odmlčela se a podívala se na oba. „Ukládám panu Patrikovi vrátit paní Jarmile zbývajících pětasedmdesát tisíc korun. Vzhledem k tomu, že kavárna skončila a vy teď nemáte z čeho vysázet celou sumu najednou, stanovím splátky, tak jak to ostatně bylo myšleno od začátku. Po tisících, pane Patriku. Přesně jak jste sám slíbil v té zprávě.“
Patrik se krátce, trpce zasmál, ale přikývl. Možná se mu ulevilo, že to nebylo devadesát. Možná jen pochopil, že z téhle místnosti se slibem na papíře neutíká.
Venku na chodbě stála Jarmila a počítala. Ne ze zášti, to jí Tereza na tváři neviděla. Spíš jako člověk, který si konečně smí rozpočítat něco, co dva roky nedržel v ruce. „Dva tisíce měsíčně, to je za rok skoro na jeden letní tábor,“ řekla dceři tiše. „Když to bude posílat, mohli by kluci jet oba. Teď je stejně vídám jen o víkendu.“
Tereza neřekla nic. Vzala matku pod paží a šly k výtahu. Za nimi v sále Lucie odkládala spis a čekala na další věc, kde si zase někdo spletl vděčnost s darem a slib s nezávazným slovem.
