Článek
„To mám po vlastní sestře chtít potvrzení na každou obálku?“ zeptal se Marek.
„Právě že jsi ho nechtěl,“ odpověděla Hana. „Protože jsi ty peníze dostal.“
Soudkyně Lucie je nechala položit podklady na stůl. „Převzetí obálky není sporné. Její obsah ano.“
Marek žádal šest tisíc korun. Se sestrou zaplatili napůl dvanáctitisícovou zálohu na hostinu po matčině pohřbu. Restauraci potom prasklo potrubí a salonek uzavřela. Sourozenci společně objednávku zrušili. Rodina se po obřadu rozešla.
Vrácenou zálohu přijala Hana na svůj účet, ze kterého ji původně odeslala. Markův příspěvek i vrácení celé částky byly doložené. Hana uznávala, že šest tisíc patřilo bratrovi.
„Kdy jste mu je měla předat?“ zeptala se Lucie.
„V sobotu po pohřbu. Přišel pro fotografie.“
„Byl u toho někdo další?“
„Ne. Byli jsme u mě v předsíni.“
Marek přikývl. Pro fotografie přišel. Hana nechala vytisknout několik snímků květin a příbuzných před obřadní síní. Dala mu je v bílé obálce.
„Otevřel jsem ji až doma. Byly tam fotky. Nic jiného.“
„Peníze byly vzadu,“ řekla Hana.
„Tak tam vzadu nejsou dodnes.“
Lucie zvedla ruku. „Popište předání. Co jste bratrovi řekla?“
„Že tam má všechno.“
„Myslel jsem všechny objednané fotky,“ namítl Marek. „O penězích neřekla nic.“
Hana stiskla zip kabelky. Obálku prý připravila ráno, vložila do ní tři dvoutisícovky. Hotovost měla doma. Doklad o výběru tedy neměla.
Marek položil před sebe obálku. Na jejím rohu byla přilepená průhledná páska.
„Tu jste lepil kdy?“ zeptala se Lucie.
„Až doma. Roztrhl jsem ji při otvírání.“
Soudkyně mu ji vrátila. Samotná obálka nemohla ukázat, co v ní tehdy bylo.
Potom přešla ke zprávám, které oba dostali k vyjádření už před jednáním. Dva týdny po návštěvě Marek sestře napsal: Pošli mi prosím těch šest tisíc z restaurace, potřebuju doplatit servis auta.
Hana odpověděla: Počkej mi do výplaty. Teď to nedám.
„Pokud jste mu částku předala, proč jste neodpověděla, že už ji má?“ zeptala se Lucie.
„On po mně chtěl peníze na auto. Myslela jsem, že si chce půjčit.“
„Píše tady šest tisíc z restaurace.“
„Já to četla rychle. Byla jsem v práci.“
Marek otevřel ústa, ale soudkyně ho předešla otázkou, zda mezi nimi byla jiná půjčka. Oba řekli, že nebyla. O půjčení na opravu auta spolu předtím také nemluvili.
Lucie požádala Hanu, aby přečetla pokračování výměny.
„Tak mi dej vědět, kdy mi vrátíš můj podíl ze zálohy,“ četla tiše.
„A vaše odpověď?“
„Vím, co ti mám poslat. Nemusíš mi to psát každý týden.“
Marek odsunul telefon. „Pak přestala odpovídat. Že jsem dostal hotovost, jsem se dozvěděl až z jejího vyjádření k žalobě.“
Hana se podívala ke dveřím. „Neměla jsem sílu se s ním pořád dohadovat.“
„O čem jste se dohadovali?“
„Po mámě zůstalo všechno na mně. Vracení pomůcek, úklid bytu. Marek přijel pro fotky a zase jel.“
„Ptal jsem se, kdy mám přijít pomoct.“
„A já měla ještě řídit tebe.“
Lucie chvíli počkala. „To vysvětluje váš spor. Nevysvětluje to vaše zprávy po údajném zaplacení.“
Hana už datum ani způsob předání nezměnila. Trvala na obálce. Marek trval na tom, že v ní peníze nebyly.
Lucie žalobě vyhověla a uložila Haně zaplatit bratrovi šest tisíc. Přijetí jeho podílu i vrácení zálohy prokazovaly převody. Tvrzené hotovostní vrácení Hana nedoložila a odporovala mu její vlastní následná komunikace, která opakovaně navazovala právě na podíl ze zálohy.
Marek schoval fotografie. Hana si vzala kabelku na klín, přestože ještě nemohli odejít.
Na chodbě ji bratr zastavil.
„V neděli půjdu k mámě. Jestli chceš, můžeme se tam sejít.“
Hana přikývla, ale neřekla, zda přijde.
V neděli ji Marek u hrobu našel. Z konve dolévala vodu do vázy. Postavil vedle ní květiny a počkal, až mu udělá místo. O obálce nemluvil. Hana zůstala ještě chvíli u náhrobku, potom si každý odnesl své zahradnické náčiní k jinému konci hřbitova.
