Článek
Zora položila služební notebook na stůl a přisunula k němu nabíječku. Na obrazovce ještě svítila objednávka vybavení pro nové školicí centrum. Dva měsíce kvůli ní přepočítávala sestavy stolů, řešila odstíny židlí a poslouchala, že zákazník možná všechno odloží. Teď měla v poště podepsanou objednávku a vedle ní přijetí nabídky bez dalších změn.
„Tohle už jen předat logistice,“ řekla své nástupkyni Petře. „Kontakty máš tady. Pan Havel nechce volat před devátou, ráno bývá na stavbě.“
Petra si to zapsala. Ve firmě byla druhý týden a pořád se omlouvala, když potřebovala něco ukázat znovu. Zora jí otevřela složku s půdorysy a naposledy vysvětlila, které stoly mají průchodku na kabely. Jednatel Radek Beneš se zastavil ve dveřích právě ve chvíli, kdy Petra přitahovala notebook k sobě.
„Všechno předané?“
„Skoro. Až zákazník zaplatí, pošlete mi vyúčtování odměny na soukromý mail.“
„To se pak podíváme podle skutečného stavu.“
Zora zvedla hlavu. „Jakého stavu? Je to podepsané.“
„Říkám, že se podíváme. Teď hlavně vrať čip, ať tu kvůli tobě nemusí účetní zůstávat.“
Čip odevzdala. Tu větu si vyložila jako jeho obvyklý způsob loučení s lidmi, kteří odcházeli jinam. Ještě před týdnem jí přitom nabízel, aby si odchod rozmyslela. Tvrdil, že obchodníka s jejími kontakty nenajde ze dne na den. Když odmítla, přestal se jí ptát i na zakázky, kvůli kterým ji dřív volal do kanceláře několikrát denně.
Teprve v září, když byla zakázka dodaná i zaplacená, jí napsal, že obchod dokončila Petra a odměna náleží jí. Na Zořinu další zprávu odpověděl výřezem z evidence. Pod názvem zákazníka stálo u kolonky Obchodník příjmení její nástupkyně.
Zora tehdy zavolala Petře. Ta hovor nepřijala. Zora jí napsala, jestli jí opravdu připadá v pořádku vzít si peníze za dva měsíce cizí práce. Večer přišla krátká odpověď: Prosím, řeš to s panem Benešem. Já o odměnách nerozhoduju. Zora si ji přečetla jako vyhýbání a už neodpověděla.
Kdo obchod dokončil
Před soudkyní Lucií Zora žádala po bývalém zaměstnavateli osmačtyřicet tisíc korun. Firmu při jednání zastupoval Beneš. Seděl za druhým stolem ve stejném saku, které nosil na schůzky s velkými zákazníky. Zora před sebe položila dohodu o odměňování, nabídku i objednávku. V deskách je měla seřazené tak pečlivě, že si doma připadala směšně. Teď byla ráda, že nemusí hledat, když se jí třásly ruce.
Když Beneš dostal slovo, obrátil se nejprve k ní.
„Nikdo nepopírá, že jsi kolem toho něco udělala.“
„Mluvte k soudu,“ zastavila ho Lucie. „A místo něčeho zkuste říct co.“
„Připravila nabídku. Ale zákazník pak měnil požadavky. Původně se jednalo o vybavení přímo do centra, nakonec se to vezlo do skladu. Paní odešla a kolegyně musela celé zadání znovu řešit.“
„Jaké zadání?“ vyhrkla Zora.
„Vy jste tam nebyla.“
To byla pravda. Právě ta ji na jeho zprávách pokaždé zarazila. Nevěděla, co se v kanceláři dělo po jejím odchodu, a Beneš se choval, jako by tím bylo zpochybněno i všechno před ním. Zora si přitáhla desky blíž a čekala, až jí Lucie dovolí odpovědět.
„Při předání byla objednávka potvrzená,“ řekla. „Pan Havel mi podepsal stejnou sestavu, kterou jsme poslední týden upravovali.“
„Nejdřív si ujasníme, za co měla být odměna,“ řekla soudkyně. „Potom se dostaneme k těm pozdějším změnám.“
V podepsané dohodě byla dvě procenta z ceny bez daně u objednávek, které Zora jako obchodnice získala a zákazník je závazně potvrdil. Výplata následovala po jejich úplném zaplacení. Beneš správnost dohody ani výpočet částky nezpochybňoval. Trval ale na tom, že Zora předala rozpracovaný obchod, nikoli dokončený výsledek.
„Kde v té dohodě je podmínka, že musí být zaměstnaná i v den dodání?“ zeptala se Lucie.
„Takhle jsme to přece vždycky chápali.“
„Ptám se na dohodu, kterou jste podepsal.“
Beneš si přitáhl její kopii. Zora sledovala, jak přejíždí prstem po odstavci, který jí při nástupu sám vysvětloval. Tehdy tomu říkal jistota, že o své peníze nepřijde, když se doprava opozdí.
„Takto výslovně to tam není,“ řekl nakonec. „Ale rozhodující je, kdo zakázku získal v její konečné podobě. V systému je jasně uvedená Petra.“
„V současném záznamu,“ doplnila Zora.
Beneš se pousmál. „Máme snad pracovat s neaktuálními údaji?“
Lucie před sebe položila další list. „Máme zjistit, co se stalo. Proto tu máme i historii změn.“
Zora o ni požádala už před jednáním. Firma předložila výpis, který vedle aktuálního obchodníka ukazoval také původní údaje a jejich úpravy. Beneš vysvětloval, že po odchodu zaměstnance musí někdo převzít odpovědnost za zákazníka. To Zora znala. Sama přebírala zákazníky po kolegovi, který odešel do důchodu. Jenže jeho odměny kvůli tomu nikdo neškrtal.
Jiná adresa
Petra přišla vypovídat v tmavém svetru, který si Zora pamatovala z prvního společného týdne. U dveří na okamžik zaváhala, kam se posadit. Zora sklopila oči k objednávce, aby jí nemusela dát najevo, jak moc od ní něco čeká. Přes horní okraj listu viděla jen Petřiny ruce, když si upravovala rukávy.
Petra potvrdila, že po Zořině odchodu jednala se zákazníkem ona. Domlouvala termín vykládky, posílala mu kontakt na dopravce a řešila, že se nábytek nebude vozit přímo do centra, nýbrž do skladu na druhém konci města.
„Pan Beneš mluvil o změně zadání,“ připomněla Lucie. „Co zákazník změnil na objednaném nábytku?“
„Na nábytku nic. Nebyly hotové podlahy, tak ho potřeboval zatím uložit jinam.“
„Musela jste sjednat jinou cenu?“
„Ne.“
„Počet kusů nebo jejich provedení?“
„Taky ne. Jen vykládku. Musela jsem sehnat někoho, kdo mu ten sklad otevře, protože pan Havel byl pryč.“
„Takže jste zajistila dodání už objednaného zboží?“
„Ano. Ale bylo s tím dost telefonování.“
„To vám nikdo nebere,“ řekla Lucie.
Zora vzhlédla. Petra mluvila tiše, ale nesnažila se svou práci zvětšovat. Ani se neohlížela na Beneše. Když Lucie přešla k objednávce a navazujícím zprávám, Zora otočila list ve svých deskách. Na nabídce byly červeně označené poslední úpravy sestav, které se zákazníkem dojednala. V podepsané objednávce už žádná další změna nebyla.
Zákazník ji odeslal ze své firemní adresy poslední pátek Zořina působení s potvrzením, že přijímá nabídku v celém rozsahu. Pozdější komunikace, kterou firma soudu předložila, zachycovala požadavek na jinou vykládku. Lucie nechala Beneše ukázat zprávu, podle níž se mělo změnit i samotné zadání zakázky.
Chvíli listoval, potom položil papíry na stůl.
„Pro nás je dodání součást obchodu. Nemůžeme dělat, že se to vyřídí samo.“
„Ptám se na změnu objednávky, o které jste mluvil.“
„Písemně tam jiná změna není.“
V historii evidence byl přechod ze Zory na Petru zaznamenán druhého července. Změnu provedl Beneš. Úprava dodací adresy následovala o devět dnů později. Datum přijetí objednávky zůstalo červnové. Zora sledovala jednotlivé řádky a poprvé od začátku jednání přestala myslet na to, co ještě zapomněla říct.
Lucie se zeptala Petry, jestli před převzetím zakázky se zákazníkem vůbec jednala.
„Ne. Poprvé jsem mu volala kvůli dopravě.“
„Dostala jste za tuto objednávku odměnu?“
Petra sevřela rty. „Ne. Já mám pevnou mzdu, žádná procenta.“
Zora se obrátila k Benešovi. Celé týdny si představovala, jak Petra přijímá peníze za její práci a raději jí nebere telefon. Teď ji ta představa zahanbila víc než vlastní vyčítavá zpráva.
„Psal jste mi, že odměna náleží jí.“
„To neznamená, že už byla vyplacená,“ odpověděl Beneš.
Lucie ho vrátila k nároku Zory. „Převést péči o zákazníka jste mohl potřebovat. Samotný nový údaj v kolonce ale neprokazuje, kdo získal jeho objednávku.“
Beneš ještě mluvil o nákladech a o tom, že Zora odešla v nejméně vhodnou dobu. Poslouchala ho a poznávala jejich poslední rozhovory v kanceláři. Tehdy se pokaždé nechala zavést k vysvětlování, proč potřebuje jinou práci. Tentokrát zůstala sedět a nechala Lucii vrátit se k listinám.
Soud uložil firmě zaplatit Zoře požadovanou odměnu. Z doloženého pořadí událostí vyplývalo, že zákazník přijal její nabídku ještě před skončením zaměstnání. Pozdější zajištění dopravy ani změna osoby v evidenci na tom nic neměnily; splněna byla i dohodnutá podmínka zaplacení zakázky.
Na chodbě Petra hledala v kabelce telefon. Zora k ní došla dřív než Beneš.
„Mrzí mě ta zpráva,“ řekla. „Myslela jsem, že jsi ty peníze dostala.“
„Já nevěděla, co ti napsal.“
Chvíli stály vedle sebe. Pak se Petra zeptala, jestli je Zora v nové práci spokojená. Než stačila odpovědět, připojil se k nim Beneš.
„Kdyby sis ten návrat přece rozmyslela, místo by se našlo. Obchod umíš, to jsem nikdy nepopíral. Jen bychom si ty podmínky nastavili líp.“
Zora se na něj podívala. Ještě před několika měsíci by se okamžitě ptala, které podmínky má na mysli, a snažila se rozhovor dovést k dohodě.
„Nechci se vrátit,“ řekla.
Petra zastrčila telefon zpátky do kabelky. „Tak jsi tam spokojená?“
„Jo,“ odpověděla Zora jí. „Pojď, řeknu ti to cestou dolů.“
