Článek
Do síně vstoupila žena v šedém kostýmku. Zdena se narovnala, jako by přišel někdo, kdo dosvědčí celý poslední rok jejího života. Zaměstnankyně pohřební služby však přinesla jen tenké desky.
„Paní svědkyně, popište nám první objednávku,“ vyzvala ji soudkyně Lucie.
„Přišli oba sourozenci. Paní vybírala většinu věcí, pán se ptal na cenu. Konečná částka byla třicet dva tisíc.“
Radek se předklonil. „A já řekl, že polovinu zaplatím.“ Lucie ho zastavila: „Teď nechte mluvit svědkyni.“ Zdena se na bratra ani nepodívala. Přisunula svou složku blíž ke kraji stolu.
Na vrchním listu měla podtrženou částku šedesát tisíc. Vedle ležel účet restaurace, který Radek zpochybňoval už písemně: nebylo na něm poznat, kdo jej celý uhradil. Lucie si vyžádala podklady od provozovatele.
Co objednali spolu
Svědkyně rozložila dvě listiny. Na první byly dva podpisy, na druhé jen Zdenin. Původní objednávka zahrnovala zpopelnění, rozloučení v menší síni a jednoduchou květinovou výzdobu.
„Paní přišla znovu následující den. Přála si větší květinové aranžmá a jiný model rakve. Navýšení činilo deset tisíc.“
„Ta první vypadala příšerně,“ řekla Zdena. „Jako bychom se mámy chtěli zbavit.“ Lucie se zeptala svědkyně, zda o změně hovořila také s Radkem. Žena zavrtěla hlavou. „Paní říkala, že to zařídí.“
„Protože mi řekl, ať to tedy zařídím!“ Zdena se obrátila k bratrovi.
„Květiny. Řekl jsem, že nevím, jestli bílé, nebo žluté.“
Svědkyně telefonát neslyšela. Potvrdila jen, že novou cenu předložila Zdeně a ta ji podepsala.
Když odešla, Radek vytáhl telefon. Zprávy už byly založené ve spise, přesto je hledal znovu. Přejel kolem fotografie matky v nemocničním županu.
„Tady píšu: Kytky vyber ty, já tomu nerozumím. Ale těch šestnáct platí, víc teď nedám.“
„A já ti napsala, že máma má pohřeb jenom jednou.“
„To jste napsala,“ přisvědčila Lucie. „Kde je odpověď, že bratr souhlasí s vyšší částkou?“
Zdena mlčela. Radek položil telefon displejem dolů. Po chvíli dodala, že od člověka, který se nechal celý život obsluhovat, nečekala vyjednávání nad každou stuhou.
„Já se nechal obsluhovat?“ Radek se k ní pootočil. Zdena začala vypočítávat, kdo mu pral, než si našel Janu, a kdo mu hlídal dcery. „Maminka. Ne ty,“ odpověděl. Zdena prudce rozevřela složku. Jeden list sklouzl na zem.
Lucie počkala, až jej zvedne. „Potřebuji zjistit, k čemu se bratr zavázal. Jeho vděčnost nemůžeme dopočítat podle ceny rakve.“
Radek přikývl příliš ochotně.
„A proč jste neuhradil ani nesporných šestnáct tisíc?“ obrátila se k němu.
„Chtěl jsem pořádné vyúčtování.“
„Původní objednávku jste podepsal. Tu jste měl.“
„Ona mi pak poslala tohle.“ Ukázal na součet. „Tak jsem řekl, že dokud to neopraví, nedostane nic.“
Zdena se krátce zasmála. Tentokrát se Lucie neobrátila k ní.
Osmnáct tisíc za oběd
Zdena objednala oběd pro čtyřiadvacet lidí. Radek předem napsal, že na hostinu přispívat nebude. Po obřadu přesto přišel a odvezl domů dvě porce pro dcery.
„Takže ses neštítil,“ řekla mu sestra.
„Pozvala jsi mě. Měl jsem odejít před lidmi?“
„Mohl jsi aspoň nenabírat do krabiček.“
„Řekla jsi, ať to vezmu holkám!“
Lucie se podívala do zpráv. Zdena pozvala rodinu bez zmínky o společném hrazení. Na Radkovo odmítnutí příspěvku odpověděla, že má oběd zamluvený a rušit jej nebude.
Provozovatel restaurace potvrdil cenu osmnáct tisíc i počet hostů. Potom popsal dvě platby.
„Dvanáct tisíc paní uhradila kartou. Šest tisíc přišlo převodem od družstva. Na to jsme vystavili samostatný doklad.“
Radek se otočil k sestře. „Od jakého družstva?“
„Kde máma pracovala.“
„Proč je těch šest tisíc v tom, co chceš po mně?“
Bývalý zaměstnavatel zesnulé nabídl příspěvek na smuteční oběd. Zdena mu předala kontakt do restaurace a družstvo zaplatilo přímo. Na celkovém účtu zůstala cena celé akce.
„Já si opsala celkovou částku,“ řekla Zdena.
Lucie jí ukázala účtenku. „Vaše úhrada byla dvanáct tisíc. O příspěvku jste věděla?“ Zdena přikývla. Na otázku, proč přesto požadovala polovinu osmnácti, už neodpověděla. Uhlazovala roh papíru, dokud se neohnul na druhou stranu.
Radek se odsunul i se židlí. „Takže sis na tom ještě chtěla vydělat.“
„Nechtěla!“ Zdeně přeskočil hlas. „Chtěla jsem, abys jednou něco zaplatil bez toho, že tě budu třikrát prosit. Všechno bylo na mně. Nejdřív nemocnice, potom u ní doma. Prádlo, jídlo, telefonáty. Ty jsi přijel a řekl jí, jak dobře vypadá.“
„Já jezdil v neděli.“
„Ano. V čistém pokoji, s obědem na stolku.“
Lucie je přerušila. „Paní žalobkyně, žádala jste bratra o úhradu výdaje, který jste sama nenesla.“
Zdena uznala, že šest tisíc do vlastních výdajů počítat neměla. Pořád ale chtěla třicet tisíc.
„Když to sečtu správně, zase se nezapočítá nic z toho předtím. Rok jsem po práci jezdila k mámě. On měl volné víkendy a já si brala dovolenou na kontroly. Myslela jsem, že aspoň teď se nebude držet každé koruny.“
„Rozumím, proč od něj čekáte víc,“ řekla Lucie. „Ale nemůžeme péči schovat do účtu restaurace. Tady jste žádala polovinu nákladů na rozloučení.“
Částka, která zůstala
Při vyhlášení rozsudku ležela Zdenina tužka přes původní součet.
Lucie uložila Radkovi zaplatit šestnáct tisíc korun. Společnou objednávku, dohodu o úhradě poloviny i Zdeninu platbu pohřební službě doložili. Ve zbývajících čtrnácti tisících požadavku nevyhověla. Souhlas s dražšími službami ani s dělením nákladů hostiny prokázán nebyl; část restauraci navíc uhradil někdo jiný.
„Přijal jste závazek a nezaplatil jej,“ řekla Radkovi při odůvodnění. „Spor o další výdaje vás té původní dohody nezbavil.“
Zdena uklidila listiny do tašky. Svůj součet nechala na stole a musela se pro něj vrátit.
Na chodbě si oblékala kabát. Pravý rukáv měla přetočený. Zatáhla tak prudce, až jí z tašky vypadly papírové kapesníky.
„Ty peníze ti pošlu,“ řekl Radek.
„To už jsi říkal.“
Zvedl kapesníky a položil je vedle ní. Potom se zeptal, proč mu nikdy neřekla, že potřebuje vystřídat u matky.
„Říkala jsem ti, že už nemůžu.“
„Myslel jsem, že myslíš to čekání, jak to dopadne.“
„Já myslela úterý. A čtvrtek. A že potřebuju taky jednou domů.“
Radek se opřel o parapet. „To jsem nepochopil.“
„Já vím.“
Zdena zamířila ke schodům. U dveří se zastavila.
„V neděli se těšila,“ řekla. „Seděla u okna na židli a nechala si ode mě česat vlasy. Kvůli tobě. Jinak už jí to bylo jedno.“
Radek zůstal stát. Zdena sestoupila o dva schody, než si všimla, že za ní nejde. Otočila se. Bratr hleděl na její ruku položenou na zábradlí a obličej měl stažený. Tentokrát na něj počkala.
