Článek
„Ještě kousek dopředu,“ řekl Marek.
Na zastaveném obrazu byla terasa, roh prostřeného stolu a Milada u dveří. Koště zatím držela podél těla. Marek věděl, který okamžik chce ukázat: pravá ruka vystřelí vzhůru, obličej zkřiví vztek. Měl ho také vytištěný v deskách.
Soudkyně Lucie však nechala obraz stát.
„Než budeme pokračovat, ukažte, kde jste v tu chvíli byl vy.“
„Za tím živým plotem. Odtud jsem řídil.“
„A na přístroj jste viděl?“
„Ano. Jenom na ni pořádně ne.“
Milada se otočila směrem k němu. „Ale slyšel jsi mě dobře.“
„Nechte ho odpovědět,“ řekla Lucie. „Pane žalobce, tvrdíte, že vám žalovaná srazila dron. Viděl jste samotný dotyk koštěte s přístrojem?“
Marek se podíval na obrazovku. Chtěl, aby záznam běžel dál. Vysvětlovat to nad stojící terasou bylo obtížnější.
„Viděl jsem, jak se napřahuje. Pak to spadlo.“
„Takže kontakt jste neviděl.“
„Bylo to rychlé.“
Lucie si udělala poznámku. Celý soubor předložil už se žalobou; teď ho soud prováděl jako důkaz. Marek proti jeho přehrání nic neměl. Jen čekal, že se zdrží hlavně u sousedčina koštěte.
Nad stolem
Dron koupil na jaře. Natáčel opravu střechy, zahradu i nový zahradní domek. V září začal stavět pergolu a slíbil sousedům několik společných záběrů shora, až ji dokončí. Práce se protáhly. Oslavu nakonec naplánoval na první listopadovou sobotu; pozvánky roznesl ještě před jednáním.
K pádu došlo během zářijového zkušebního letu. Než dron přiletěl k Miladině terase, měl Marek natočenou vlastní střechu i zahrady vedle.
„Nad nimi jsem se jen otáčel,“ řekl.
„Viselo nám to nad obědem. Vnučka se ptala, jestli nás někdo natáčí. Volala jsem na něj přes plot a on mi ukázal palec.“
Marek si to gesto pamatoval. Znamenalo, že ji slyší a odletí.
„Chtěl jsem jí dát vědět, že o ní vím.“
„To mě tedy uklidnilo,“ řekla Milada. „Pán o mně ví, zatímco mi kouká do talíře.“
Lucie ji nechala domluvit.
„Co jste udělal potom?“ obrátila se k Markovi.
„Začal jsem couvat zpátky k sobě. Nechtěl jsem letět přes stůl.“
„A při tom couvání dron spadl?“
„Když po něm máchla.“
Milada zavrtěla hlavou. Popsala, jak nejdřív mávala utěrkou, potom došla ke dveřím pro koště. Marek čekal, že tuhle část zamlčí. Místo toho ji řekla skoro vzdorovitě.
„Křičela jsem, že jestli neodletí, sundám mu to.“
„A pokusila jste se o to?“
„Máchla jsem. To nepopírám. Ale ono už to padalo. Vrazilo to nahoře do markýzy.“
„Teď už do markýzy,“ utrousil Marek.
Lucie na něj zvedla oči.
„Proto se díváme na záznam. Vaše poznámka nám pořadí událostí nezpřesní.“
Marek sáhl do desek a vytáhl fotografii. Na snímku vypadalo koště jako oštěp. Milada měla pravou ruku nad hlavou, levou přitisknutou k boku.
„Tohle přece není odhánění.“
„Máchnutí žalovaná přiznala,“ řekla Lucie. „Zjišťujeme, zda způsobilo škodu, kterou po ní požadujete.“
Snímek nechal ležet před sebou. Doma ho ukazoval manželce i sousedovi z druhé strany. Oba se ptali, co si Milada vlastně myslí. Nikdo se nezeptal, kde byl v okamžiku pořízení fotografie dron.
Z celého souboru si před soudem pouštěl hlavně poslední okamžiky. Posunul přehrávání tam, kde se objevila její zdvižená ruka, a nechal obraz doběhnout k dlažbě. Když chtěl vidět, jak letěl, vybral si začátek se střechami. Úsek mezi tím znal, ale nezastavoval se u něj.
Ještě před máchnutím
Lucie nechala pokračovat od místa, kde koště spočívalo u Miladina boku.
Terasa se vzdalovala, do horního okraje obrazu vstoupilo rameno markýzy. Marek poznal vlastní couvání. Při prvním přehrání to proběhlo příliš rychle: konstrukce se přiblížila, obraz prudce škubl a začal se převracet. Milada pod ním teprve zvedala ruku.
„Znovu,“ řekl.
Tentokrát sledovali úsek pomaleji. Těsně před trhnutím bylo rameno markýzy u samého okraje záběru. Pak se plátno zachvělo, dlažba se naklonila a rychle přiblížila. Milada ještě stála s koštětem dole. Teprve během toho pohybu jím máchla vzhůru. Část koštěte vzápětí zmizela mimo obraz; celý prostor kolem přístroje kamera neukazovala.
„Tady už padá,“ řekla Milada. „A já ještě nic nedělám.“
Marek se předklonil. Za plotem viděl dron proti obloze. Rameno markýzy z jeho místa splývalo s domem. Pamatoval si, jak stáhl ovládání k sobě, aby sousedce rychle vyhověl. Na obrazovce teď viděl, jak málo místa si při tom nechal.
Lucie nechala záznam zastavit před zvednutím koštěte.
„Co si pamatujete z toho okamžiku vy?“
„Že se mi najednou přestal držet rovně.“
„Víte z vlastní vzpomínky, proč?“
„Tehdy jsem si myslel, že ho trefila.“
„A podle toho, co vidíte nyní?“
Marek chvíli hleděl na nakloněnou terasu.
„Zavadil jsem při couvání o rameno.“
Milada se pohnula na židli. „To jsem ti říkala hned u plotu.“
„A taky jsi říkala, že mi rozbiješ i druhý.“
„Protože jsi mi přinesl účtenku, jako bych ti to měla hned zaplatit!“
Marek se pro účtenku tenkrát opravdu vrátil domů. Pořizovací doklad měl v krabici od dronu. Přinesl ho k plotu ještě s ovladačem pověšeným na krku. Byl rozčilený, v ruce papír s cenou a za zády přístroj s ulomeným ramenem.
„Výhrůžky jste si vyslechl,“ řekla Lucie. „Zatím ale nemáme doloženo, že koště způsobilo pád. Máte k tomu další důkaz?“
Marek zavrtěl hlavou.
Záznam ještě jednou doběhl do konce. Neprokázal, zda se koště při máchnutí dotklo některé části dronu mimo záběr. Ukázal však, že přístroj narazil a začal nekontrolovaně klesat už předtím. Marek neměl nic dalšího, čím by doložil, že právě Miladino jednání způsobilo škodu, kterou po ní žádal.
V závěrečném vyjádření ještě řekl, že by necouval tak prudce, kdyby na něj nekřičela. Slyšel vlastní hlas a přál si, aby ta věta zněla pevněji.
„Bránila vám odletět jiným směrem?“ zeptala se Lucie.
Musel odpovědět, že ne.
Žalobu na zaplacení osmadvaceti tisíc korun zamítla. V odůvodnění oddělila sousedčiny výhrůžky a máchnutí od doloženého průběhu pádu. Záznam zachytil náraz při Markově manévru dřív, než se koště zvedlo. Nebylo prokázáno, že požadovanou škodu způsobila Milada.
Marek uklidil fotografii do desek. Vybavila se mu kuchyň, kde po nehodě položil dron na utěrku. Z prasklého ramene visely drátky. Tehdy se na ně nechtěl ani podívat; pustil si raději záznam a vybral z něj sousedčin nejzuřivější obličej.
Na chodbě ji došel u automatu na kávu.
„To s tím druhým dronem jsi přehnala,“ řekl.
Milada počkala, až do kelímku doteče voda.
„Jo. Vyhrožovat jsem ti neměla.“
Přikývl. Z té krátké odpovědi se mu trochu ulevilo.
„V sobotu tu pergolu otevíráme. Přijďte s Jirkou. Bude se grilovat.“
„Nepřijdeme, Marku.“
„Já už nad vaším stolem létat nebudu.“
„Dobře.“ Vzala kelímek do obou rukou. „Ale v sobotu chceme obědvat doma.“
Chtěl jí říct, že oslava začíná až odpoledne. Pak se zarazil. Milada přece věděla, v kolik je zval. Pozvánku měla doma už dva týdny.
