Článek
Na výpisu z účtu bylo dvanáct set korun zakroužkovaných červeně. Irena poznala rukopis pokladní. Sama jí na jaře řekla, ať platbu přiřadí k Romanovi. Teď jí ten kroužek připadal jako výčitka.
„Nikdo netvrdí, že nezaplatil,“ řekla. „Tvrdíme, že nepřišel.“
Roman seděl naproti ní v košili, ve které ho na zahrádkách nikdy neviděla. „Protože jsem zaplatil. Podle toho, co jste nám sami poslali.“
Soudkyně Lucie otevřela rozhodnutí o vyloučení. Roman žádal, aby je soud prohlásil za neplatné. Výbor ho vyloučil v srpnu pro nesplnění povinných brigád. Zářijová členská schůze jeho odvolání zamítla a současně zrušila možnost náhradního příspěvku pro další sezonu. Za spolek jednala Irena. V deskách měla docházku i seznam prací, které zbyly na ostatní.
„Dvě soboty,“ řekla. „Čistil se odvodňovací příkop a opravovala cesta. On tam chodil kolem s konví.“
„Protože jsem zaléval.“
„To jsme viděli.“
Lucie položila dlaň na usnesení. „Nejdřív si ujasníme, jak bylo možné brigádní povinnost splnit.“
Irena popsala osm hodin práce za sezonu. Každý dostal termíny e-mailem, další visely na nástěnce. Kdo nemohl v sobotu, měl se ozvat výboru a dostat jiný úkol. Roman se neozval ani jednou.
„A náhradní příspěvek?“ zeptala se Lucie.
„Ten jsme zavedli, když jsme sháněli peníze na plot. Jenže pak si pár lidí začalo myslet, že za dvanáct stovek nemusí dělat vůbec nic.“
„Byl pro letošní sezonu schválený?“
Irena přikývla. Na březnové schůzi ho sama navrhla. Čekala, že možnosti využijí dva starší členové, kteří už nemohli kopat. Přihlásilo se jich sedm. Najmout za vybranou částku někoho na všechny jejich hodiny nešlo.
Roman posunul kopii e-mailu ke své zástupkyni. „Osm hodin, nebo dvanáct set. Žádná věková hranice. Žádné potvrzení od doktora.“
„Nemysleli jsme, že toho využije zdravý chlap, který má čas každý druhý den grilovat,“ odpověděla Irena.
„Paní předsedkyně,“ přerušila ji Lucie, „ptám se na schválené podmínky. Ne na členy, pro které jste si představovala, že budou vhodné.“
Irena se podívala do stanov. Ty dávaly členské schůzi možnost určit způsob splnění brigádní povinnosti. Vedle leželo březnové usnesení a rozeslaný e-mail. V obou byly práce a peníze uvedené jako dvě možnosti. Pamatovala si, jak formulaci zkracovala, aby se vešla na stránku s termíny.
„Potom jsme rozhodli, že placení končí,“ řekla.
Lucie ji požádala o příslušné usnesení. Irena nalistovala zářijový zápis. Pro změnu hlasovala téměř celá schůze. Doufala, že ten výsledek ukáže, jak moc už byli ostatní nespokojení.
„Přečtěte prosím také, od kdy změna platí.“
Irena větu znala. Sama souhlasila s tím, že se nové pravidlo použije až příští rok, aby si lidé mohli práci naplánovat. Přesto čekala, že soud přihlédne i k tomu, jak Roman se spolkem zachází.
„Od příští sezony,“ přečetla.
„Tohle jim říkám od začátku,“ ozval se Roman.
Lucie přikývla a obrátila se k Ireně. „Proč jste tedy letos považovali jeho povinnost za nesplněnou?“
Irena chtěla říct, že nemohli dál nechat všechno na pěti lidech. Viděla před sebou Bohouše opřeného o lopatu, jak čeká, až ho přestanou bolet záda. Sama tehdy přijela domů tak unavená, že zůstala sedět v předsíni v zablácených botách.
„Protože už toho bylo dost.“
„Čeho konkrétně?“
„Jeho řečí. Na každé schůzi nás napadá. Že si tu hraju na majitelku a bez mého svolení ani neprší.“
Roman se pousmál. Irena se k němu otočila. „To ti připadá pořád vtipné?“
„Ptal jsem se taky, proč opravu plotu dostal Bohoušův synovec.“
„Protože dal nejnižší nabídku! Měl jsi ji před sebou.“
„Tu cenu jsem nezpochybňoval.“
„Řekl jsi, že si výbor přihrává kšefty.“
Lucie si nechala ukázat zápis ze schůze. Roman nepopřel poznámku o počasí ani výrok o zakázkách. Tvrdil, že chtěl vysvětlení. Na otázku, zda našel v předložených nabídkách nesrovnalost, odpověděl, že ne.
Irena se narovnala. Konečně zaznělo i tohle. Doufala, že teď bude jasné, proč s ním lidé nechtějí nic společného.
„V rozhodnutí o vyloučení je uvedené neodpracování brigád,“ řekla Lucie. „Není v něm osobní napadání výboru.“
„Souviselo to spolu.“
„Pro vás ano. Nemůžeme ale zaměnit důvod, o kterém jste rozhodli, za jiný.“
Pokladní při výslechu potvrdila, že Roman zaplatil v květnu, před oběma brigádami. Platbu vedla jako náhradní příspěvek za tuto sezonu. Nikdo jí neuložil peníze vrátit ani Romanovi oznámit, že se počítají na něco jiného. Stejně evidovala zbývajících šest plateb.
„Ty ostatní jste také vyloučili?“ zeptala se Lucie.
„Ne,“ odpověděla Irena. „Ale ti se nám aspoň nesmějí.“
Jakmile to vyslovila, přestala hledat v deskách. Roman se podíval ke své zástupkyni. Irena sledovala červený kroužek na výpisu. Jeho příspěvek pomohl zaplatit plot. Bohoušova záda tím bolet nepřestala. Obojí byla pravda a ona si přála, aby jedna mohla zrušit druhou.
Lucie rozhodla, že vyloučení je neplatné. Roman splnil letošní povinnost schváleným způsobem a spolek jeho platbu přijal. Změna měla platit až pro další sezonu. Osobní výpady, které při jednání zazněly, nemohly dodatečně nahradit důvod uvedený v napadeném rozhodnutí.
Na další poradě výboru Irena navrhla výsledek respektovat a nechat Romanovo členství dál vést v evidenci. Ostatní souhlasili. Pokladní si poznamenala, že ho znovu zahrne do rozesílání zpráv. Nikdo mu nenapsal nic osobního.
Když se vrátil mezi zahrádky, připravovali v klubovně podzimní výměnu sazenic. Irena z okna viděla, jak si venku sedl ke společnému stolu. Od branky na něj kývl Bohouš, ale zamířil dovnitř. Další dva členové přinesli přepravky zadním vchodem.
„Je venku Roman,“ řekla Irena.
Pokladní dál přerovnávala květináče. „Já vím.“
Na stole u okna zbyl jeden hrnek. Irena ho vzala do ruky, chvíli s ním stála a pak ho odnesla mezi ostatní nádobí. Za sklem seděl Roman sám.
