Článek
Soudkyně Lucie přejela prstem podél čáry v plánku. Před jednáním jsem si ji několikrát obtáhl očima: od skleníku až k zadnímu rohu zahrady. Doufal jsem, že se budeme držet právě jí.
„Kdo určil místo, kudy vedlo původní pletivo?“ zeptala se.
„Tak už jsem to převzal po tátovi,“ řekl Radek. Seděl u vedlejšího stolu v košili, kterou jsem na něm ještě neviděl. „Sloupky byly shnilé. Vyměnil jsem je za nové. A najednou jsem zloděj.“
„To slovo tu zatím nezaznělo,“ řekla Lucie. „Ptala jsem se, kdo určil místo.“
Radek ukázal na mě. „To by mohl vědět Pavel. Chodil k nám přes dvacet let na kafe.“
Pod stolem jsem si narovnal nohavici. Do žaloby jsem napsal všechno potřebné: že jsem vlastníkem parcely, že nový plot zasahuje na můj pozemek, že žádám jeho odstranění z označeného pruhu. O kafi ani o starých sloupcích se tam nepsalo. Za skleníkem mi chybělo necelého půl metru. Podél skoro celé zahrady to dělalo pruh, kam jsem chtěl dát rybíz. Radek tam měl fazole a tvrdil, že je tam pěstoval už jeho otec. To byla pravda. Jen z ní vyvozoval něco, co pravda nebylo.
„Místo je zaměřené,“ řekl jsem. „Podklady máte.“
„Máme také dvě rozdílná tvrzení o tom, jak plot vznikl. K tomu se dostaneme.“
Radek se opřel a vydechl nosem. Znal jsem ten zvuk. Dělal ho, když se mu na sekačce potřetí zacpal výhoz.
„Předtím mu to nevadilo. Táta mu zaléval rajčata, když byl pryč. Já letos taky. Jenže pak jsem odmítl, aby mi k novému plotu přidělal sud, a nechal si přivést geodeta.“
„Protože jste začal betonovat,“ namítl jsem.
„Protože dřevo v zemi nevydrží věčně.“
„Pánové,“ přerušila nás Lucie, „sud dnes nikam přidělávat nebudeme. Pane žalobce, kdy jste proti umístění nového plotu poprvé vystoupil?“
Měl jsem připravené zprávy z telefonu. Radkovi jsem napsal ještě před betonováním dalších patek, že je plot na mém a musí se to zaměřit. Odpověděl, že nebude kvůli mým nápadům nechávat rozkopanou zahradu. Když jsem to četl nahlas, konečně jsem se přestal zabývat vlastními koleny.
„A původní pletivo?“ zeptala se Lucie.
„To tam bylo provizorně.“
„Od koho víte, že provizorně?“
„Prostě to nebyla hranice.“
Podívala se na mě přes horní okraj listu. „To je závěr. Zajímá mě, co se stalo.“
Řekl jsem, že Radkův otec potřeboval za skleníkem víc místa. Měl nemocnou kyčel a mezi záhonem a plotem obtížně projížděl s kolečkem. Býval jsem tam často. Když mi nešel nastartovat kultivátor, přišel s nářadím dřív, než jsem o pomoc požádal. Jenže tohle jsem soudkyni nevyprávěl. Zmínil jsem kyčel a kolečko a skončil.
„A tak se plot posunul?“
„Ano.“
„Kdo ho posunul?“
Radek se ke mně otočil. Najednou mi vadilo, že mezi našimi stoly není větší mezera. „Já,“ řekl jsem. „S panem Vondrou. Ale půda zůstala moje.“
„Tak proč jsi mi na zahradě tvrdil, že s tím nemáš nic společného?“ vyhrkl Radek.
„Myslel jsem nový plot.“
„Já se ptal na starý! Stál jsi u kompostu a řekl jsi, že nevíš, proč je nakřivo.“
Lucie ho zarazila zdviženou rukou a vrátila se ke mně. „Tvrdil jste sousedovi, že nevíte, jak se původní pletivo dostalo na to místo?“
„Nechtěl jsem se s ním hádat.“
„A podařilo se vám to?“
Neodpověděl jsem. Radek odstrčil židli, ale nevstal. V létě jsme spolu ještě seděli před jeho chatkou. Vyprávěl mi, co všechno po otci našel v dílně, a já mu radil, ať nevyhazuje starou brusku. Mohl jsem mu to tehdy říct. Když začal měnit plot, nejdřív jsem opravdu předpokládal, že o dohodě ví. Jenže při první hádce jsem ho obvinil, že mi s otcem zabrali kus zahrady. Potom už jsem nechtěl přiznat, že jsem jim k tomu sám zatloukal sloupky. Nechal jsem ho rozčilovat se nad mou lží a opakoval, že půda je moje.
Podklady k zaměření jsme oba znali už před jednáním. Geodetka, která je zpracovala, nyní ukazovala v plánku jednotlivé body a vysvětlovala, z čeho vycházela. Nový plot stál ve stejné trase jako poslední staré pletivo, ale uvnitř mé parcely. Nešlo o několik centimetrů kolem jednoho sloupku. Pruh se táhl od skleníku až k zadnímu rohu zahrady.
„Takže táta měl celou dobu plot špatně,“ řekl Radek.
„Zaměření ukazuje jeho polohu vůči hranici pozemků,“ odpověděla geodetka. „Důvod jeho umístění z něj nezjistím.“
Radek nad plánkem dlouho stál. Pak ukázal na bod u zadního rohu a nechal si vysvětlení zopakovat. Čekal jsem, že začne zpochybňovat přístroj nebo měření. Jen si přejel palcem po bradě a vrátil se na místo.
Pan Vondra přišel v bundě s mastným okrajem rukávu. Znal obě zahrady, pomáhal nám s těžšími pracemi. Jeho výslech byl navržený předem; přesto jsem při pohledu na něj cítil nevděčnou naději, že si nebude pamatovat každou větu. Pamatoval si i to, jak jsme staré sloupky při přesouvání obraceli zdravějším koncem do země, aby ještě nějakou dobu vydržely.
Pletivo jsme přesouvali před čtyřmi lety. Vondra držel sloupek a já zatloukal. Radkův otec seděl na převrácené bedně, nadával na kyčel a ukazoval, kolik místa potřebuje.
„Pavel mu říkal, že mu ten kus nechá na ježdění,“ vypověděl Vondra. „Ale že pozemek nedává. Až to nebude potřeba, vrátí se pletivo zpátky. Kvůli tomu jsme taky ty původní díry nezasypávali pořádně, jen přikryli.“
„Byl u toho syn?“ zeptala se Lucie.
„Nebyl. Tenkrát sem moc nejezdil.“
Radek sklopil oči. Otec mu zemřel minulý podzim. Zahradu pak převzal se vším, co na ní stálo, včetně mé staré hadice napojené na jejich čerpadlo.
„Proč jste mu tu dohodu neřekl, když začal opravovat oplocení?“ obrátila se Lucie na mě.
„Myslel jsem, že to od táty ví.“
„A když bylo zřejmé, že neví?“
Přejel jsem rukou po desce stolu. „Měl jsem mu to říct. Jenže jsem už tvrdil něco jiného.“
„Že jsme ti to zabrali,“ ozval se Radek. „My. I táta. Přitom jsi mu to sám odměřil.“
„Na používání!“
„To už teď chápu. Ale tys mě nechal, ať se s tebou hádám o něco, o čem jsi věděl víc než já.“
Lucie počkala, až se oba odmlčíme. „Pane žalovaný, rozporujete ještě po vysvětlení geodetky, že označený pruh náleží k žalobcově parcele?“
Radek zavrtěl hlavou. Potom řekl, že ne. Žádnou koupi ani dar netvrdil. Myslel si, že starý plot vede po hranici, a o dohodě s otcem nevěděl.
„Ale ty betonové patky jsem tam nedal naschvál,“ dodal.
Chtěl jsem namítnout, že po mé zprávě v práci pokračoval. Lucie se k ní vrátila sama. Radek uznal, že zaměření nevyčkal. Věřil tehdy víc sloupkům, které znal od otce, než mému upozornění.
Když jsme si měli naposledy říct, na čem trváme, požádal jsem o odstranění plotu z mého pruhu. Znělo to mnohem méně vítězně než doma, kde jsem si tu větu několikrát zkoušel. Radek už jen řekl, že rozumí plánku, ale nechce, aby se o jeho otci mluvilo jako o člověku, který kradl půdu.
Lucie žalobě vyhověla. Radek měl odstranit oplocení z části mé parcely přesně označené v podkladech. Stručně vysvětlila, že poloha plotu byla doložena a původní svolení k užívání pruhu neznamenalo převod pozemku. Vondrova výpověď také objasnila, proč tam staré pletivo stálo. Neměl jsem pocit, že slyším něco nového. Jen to konečně zaznělo tak, aby se to nedalo přeslechnout.
Na chodbě jsem Radka došel. „O tvém tátovi jsem to tak nemyslel.“
Zastavil se u okna. „Tak jsi to neměl tak říkat.“
Za dva týdny odstranil plot i patky. Hlínu za skleníkem urovnal hráběmi a novou trasu si nechal předem vyznačit. Díval jsem se na to ze své zahrady. Když skončil, přinesl stočenou hadici. Na jednom místě byla omotaná modrou páskou, kterou tam kdysi dal jeho otec.
„Tahle je tvoje,“ řekl. „Tu moji odbočku jsem odpojil. A v neděli si zařiď zalévání, já už k tobě chodit nebudu.“
„Jedeme jen na tři dny.“
Pokrčil rameny a odešel uklidit hrábě.
Hadici jsem dotáhl ke svému kohoutku. Nedosáhla ke skleníku; celá léta jsem ji připojoval z druhé strany. Sedl jsem si na bobek a zkusil povolit starou spojku. Držela pevně. Za novým plotem Radek ještě něco rovnal v záhonu, ale tentokrát jsem na něj nezavolal.
