Hlavní obsah

Zaplatila 9 000 Kč za boty, které nikdy neviděla. Soused tvrdí, že je dal její dceři

Foto: chatgpt.com

Kurýr má v záznamu podpis souseda i čas 16:12. Marta chce po Jaroslavovi devět tisíc za zimní kozačky k dceřiným narozeninám. On tvrdí, že balík ještě to odpoledne předal. Kdo mu u jejích dveří otevřel?

Článek

Na obrazovce vedle soudcovského stolu svítil výřez z aplikace přepravní společnosti. Doručeno 16:12. Převzal: soused. Pod tím klikyhák, který mohl znamenat cokoli, ale Jaroslav Hrubeš ho poznal hned.

„To jsem já,“ řekl dřív, než se ho kdo zeptal. „Nikdy jsem netvrdil, že ne.“

Marta Dvořáková seděla o dvě židle dál s kabelkou na klíně. Chtěla po sousedovi devět tisíc korun. Tolik předem zaplatila za zimní kozačky, které kurýr ve čtvrtek odpoledne nechal u Jaroslava, protože ona byla v práci.

„Podepsal to. Tak ať mi je dá, nebo zaplatí,“ řekla.

Soudkyně Lucie si sundala brýle. „Paní Dvořáková, podpis nikdo nezpochybňuje. Pan Hrubeš tvrdí něco jiného. Pane Hrubeši?“

„Za pět minut jsem šel nahoru a zazvonil. Otevřela mi dcera. Dal jsem jí to do ruky.“

„Moje dcera v tu dobu byla na tréninku.“

„Tak mi otevřel někdo jiný, kdo u vás bydlí a vypadá jako vaše dcera.“

V síni se někdo uchechtl. Lucie zvedla oči a bylo ticho.

Barbora seděla v první řadě za matkou. Šestnáct let, mikina s kapucí, telefon obrácený displejem dolů. Když ji Lucie vyzvala, vstávala pomalu.

„Byla jsem na volejbale. Domů jsem přišla po šesté.“

„Kdy vám začíná trénink?“

„V půl páté.“

„Kde?“

„V hale u školy. Je to kousek.“

„Kousek je kolik? V minutách, ne v pocitech.“

„Deset. Možná patnáct.“

„Takže v 16:17 jste ještě klidně mohla být doma.“

Barbora pokrčila rameny. „Mohla. Ale nebyla.“

Marta jí poklepala na koleno, jako by ji chtěla uklidnit. Barbora nohu nepatrně odtáhla.

Jaroslav si mnul dlaně. „S paní Dvořákovou se zdravím dvacet let. Proč bych jí bral dámský boty?“

„Z krádeže vás nikdo neobviňuje,“ řekla Lucie. „Řešíme, jestli jste věc, kterou jste převzal, taky předal. Máte o tom něco? Zprávu, fotku?“

„Nenapadlo mě to. Byl to balík, ne kufr s penězi.“

„Za devět tisíc,“ připomněla Marta.

„To jsem nevěděl. Na krabici to nestálo.“

Lucie nechala zavolat svědka. Vešel kluk ve školní bundě a za ním matka, která mu pořád upravovala límec. Matyáš Kučera, dvanáct let, druhé patro.

„Neboj se,“ řekla mu Lucie. „Řekni jen to, co jsi opravdu viděl.“

„Šel jsem z kroužku a pan Hrubeš stál na schodech s krabicí. Zvonil u paní Dvořákové. Já šel kolem nahoru.“

„Otevřel někdo?“

„Jo. Holka s batohem. S takovým velkým, se síťkou na míč.“

„Co se stalo s krabicí?“

Matyáš zaváhal. „Myslím, že ji vzala. To už jsem byl na podestě. Ale když jsem se otočil, pan Hrubeš šel dolů a krabici neměl.“

„Poznal bys tu holku?“

Kluk se podíval do první řady a hned zase jinam. „Je to Bára. Ona ten batoh nosí pořád.“

„Matýsku, to sis musel splést den,“ řekla Marta.

„Byl to čtvrtek. Ve čtvrtek mám robotiku do čtyř,“ odpověděl tiše.

Lucie mu poděkovala. Pak se obrátila k Martě. „Máte potvrzení objednávky?“

Marta vytáhla přeložený papír. Kozačky, velikost 38, zaplaceno kartou. Lucie si ho prohlédla.

„Pro koho byly?“

„Pro Báru. K narozeninám. Vybrala si je v létě ve výloze, tak jsem je chtěla mít doma dřív, než budou pryč.“

Barbora zvedla hlavu.

„A když jste obchodu hlásila, že balík nemáte, co vám odpověděli?“

„Že je doručený a ať to řeším se sousedem.“

„Tu odpověď máte v telefonu? Ukažte mi ji.“

Marta chvíli jezdila palcem po displeji. Telefon držela daleko od očí, jako lidé, kteří mají brýle v jiné kapse. Pak se zastavila.

„Tady je. A nad ní je ještě jedna, od nich. Tu jsem neotvírala.“ Polkla. „Vrácení zboží přijato. Zásilka odevzdána do výdejního boxu ve čtvrtek v 16:41. Peníze vám vrátíme na kartu.“ Zvedla oči. „Já nic nevracela. Já ve čtvrtek dělala do šesti.“

Bylo slyšet, jak Jaroslav vydechl.

Lucie se dívala do první řady. „Barboro. Ve 16:41 jste podle toho, co jste mi před chvílí řekla, měla jedenáct minut stát v hale. Tak kde jste byla?“

Dívka si hrála se zipem mikiny. „U boxu. Je vedle haly. Na trénink jsem přišla pozdě.“

„Celé to prosím od začátku.“

„Viděla jsem, odkud ten balík je, a hned jsem věděla, co v něm bude. Tak jsem ho otevřela. Byly malý. O číslo. Mamka objednala osmatřicítky, jenže já mám od září devětatřicet.“

„Jak jste vracela zboží, které objednala matka?“

„Má ten obchod přihlášený v tabletu. Zadala jsem tam vrácení a krabici hodila do boxu. Chtěla jsem jí pak nenápadně říct, že mám větší nohu, aby objednala znova. A neměla zkažený překvapení.“

„A dál?“

„Druhej den se mamka ptala, jestli něco nepřišlo. Řekla jsem, že ne. A pak už to nešlo vzít zpátky. Mamka začala chodit za panem Hrubešem a já čekala, že peníze přijdou dřív, než to dojde až k soudu.“

Marta seděla bez hnutí. „Tys mě nechala ho žalovat.“

„Nevěděla jsem, že ho budeš žalovat. Až když přišel ten dopis.“

„To bylo před měsícem.“

Barbora mlčela.

Lucie počkala, až se Marta otočí zpátky dopředu. Pak vyhlásila rozhodnutí. Žalobu zamítla. Pan Hrubeš zásilku převzal a předal ji v bytě žalobkyně. Převzala ji její dcera, což sama potvrdila a co souhlasí s výpovědí svědka. Boty pak vrátila obchodu a zpráva, kterou žalobkyně předložila, vrácení zboží potvrzuje. O vrácení peněz se teď jedná mezi žalobkyní a obchodem a na sousedovi to nijak nezávisí. Škoda, kterou by měl pan Hrubeš nahradit, prokázána nebyla.

„Pane Hrubeši,“ dodala, „až zase budete přebírat cizí věc, pošlete aspoň zprávu. Jednu větu. Ušetřil byste si dopoledne u soudu a paní Dvořákové měsíc podezírání.“

Jaroslav přikývl. Spíš unaveně než vítězně.

Na chodbě stáli všichni tři kousek od sebe u automatu na kávu. Nikdo si nic nekupoval.

„Promiňte,“ řekla Marta Jaroslavovi. Znělo to, jako by to slovo zkoušela poprvé.

„Dvacet let je dvacet let.“ Zaváhal. „Příště vám napíšu. A vy mně taky.“

Barbora stála opodál s batohem na zádech, síťka s míčem jí visela u boku. Marta se k ní otočila, chvíli mlčela a pak se zeptala jen: „Devětatřicítky. Kdy ti noha tak vyrostla?“

„V září.“

Marta přikývla, jako by si to musela zapamatovat, a vykročila ke schodům. Barbora šla o krok za ní.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz