Článek
Na účtence za šaty bylo osmnáct tisíc. Položila jsem ji vedle potvrzení z restaurace a uhladila oba papíry, aby se nepřekrývaly.
„Takhle ona řeší všechno,“ řekl David. „Srovná účtenky a někdo jí to má zaplatit.“
Soudkyně Lucie zvedla oči.
„Zatím je pouze položila na stůl. Vy dostanete prostor.“
Ruce jsem stáhla do klína. Přesně takhle jsem si slíbila nesedět: s rameny přitaženými k uším, připravená vysvětlovat, že nejsem chamtivá.
Chtěla jsem třicet tisíc. Dvanáct jako jeho polovinu nevrácené zálohy za hostinu, osmnáct za šaty.
David chtěl, abych nedostala nic.
„Rozešla se se mnou sedm týdnů před svatbou. Restauraci jsem nerušil. Šaty jsem jí neroztrhal. Je dospělá, tak ať nese následky.“
Říkal to klidně. O to hůř se mi poslouchal.
„Zrušila jste svatbu vy?“ obrátila se ke mně Lucie.
„Ano.“
„A přesto požadujete tyto částky. Vysvětlete každou zvlášť.“
Začala jsem šaty. Bylo snazší mluvit o něčem, co viselo doma v obalu, než o zprávě, kterou mi David napsal před zaplacením zálohy.
Šaty jsme vybírali spolu na stránkách salonu. Ty dražší se mu líbily víc. Poslal mi jejich fotografii a napsal, že v těchhle si mě chce vzít.
„Ale objednala jste si je vy,“ řekla Lucie.
„Na naši svatbu.“
„Domluvili jste se, že vám jejich cenu uhradí?“
„Říkal, ať na sobě nešetřím.“
David si odfrkl.
„To přece není objednávka na můj účet.“
Chtěla jsem mu připomenout, kolikrát rozhodl něco za nás oba, ale Lucie už se ptala na zálohu. Vrátila jsem účtenku pod potvrzení restaurace.
Třicet tisíc jsem poslala v únoru ze svého účtu. David tehdy doplácel opravu auta. Nabídla jsem, že rezervaci vyřídím, jen jsem chtěla mít jasno, co se stane, kdybychom nakonec žádnou hostinu neměli.
„Ona už tehdy počítala s rozchodem,“ vložil se do toho.
„Počítala jsem s třiceti tisíci.“
Poprvé se podíval přímo na mě.
Lucie před sebou otevřela vytištěnou konverzaci, kterou jsme oba dostali před jednáním. David přinesl i telefon. Nezpochybňoval, že zprávy psal on; tvrdil, že je vykládám proti jejich smyslu.
„Jaký tedy měly smysl?“ zeptala se soudkyně.
„Že v tom jedeme spolu. Kdyby se něco stalo. Nemoc nebo tak.“
Našla jsem příslušnou stránku, ale prst se mi zastavil o řádek výš. Bylo tam jeho obyčejné oslovení, které už půl roku nepoužil.
Lucie mi dala chvilku.
Pak jsem přečetla vlastní otázku: „I kdybychom se rozešli a svatbu odvolal jeden z nás?“
David se opřel.
„To bylo takové její věčné co kdyby.“
„A vaše odpověď?“ zeptala se Lucie.
Nemusela jsem ji číst já.
„Jo. Co restaurace nevrátí, půl na půl, ať to zruší kdokoli,“ přečetl David. „Ale člověk netuší, že to ten druhý opravdu udělá.“
„Právě pro takovou možnost jste se zřejmě domlouvali,“ řekla Lucie. „Jinak by stačilo vybrat polévku.“
V síni bylo chvíli slyšet jen psaní zapisovatelky.
David pak řekl, že jsem mu před rozchodem nedala šanci. Že jsme měli zamluvený termín, rozeslané pozvánky a jeho máma už napekla zkušební cukroví.
„Řekla jsem ti třikrát, že se nechci po svatbě stěhovat k vašim.“
„Bylo by to na rok.“
„Na ten rok ses mě taky nezeptal.“
„A kvůli tomu se všechno zahodí?“
Lucie nás přerušila dřív, než jsem stačila odpovědět.
„O tom, jestli jste měla odejít, tu nerozhoduji. Potřebuji zjistit, kolik peněz zůstalo restauraci a na čem jste se dohodli.“
Přisunula si potvrzení. Restaurace po zrušení termínu vrátila šest tisíc; doklad o vrácení i výpis z mého účtu byly ve spise. Zbývajících čtyřiadvacet tisíc si ponechala. David částky potvrdil.
„A těch šest tisíc, co ti vrátili, sis nechala,“ obrátil se ke mně.
„Odečetla jsem je.“
Lucie ukázala na přehled částek.
„Žalobkyně zaplatila třicet tisíc a šest dostala zpět. Po vás požaduje polovinu zbývajících čtyřiadvaceti. Vrácenou část zálohy do nároku nezahrnula.“
David přejel palcem po hraně telefonu.
„Kdybych věděl, jak to dopadne, nic takového nenapíšu.“
Ta věta mě zabolela víc než poznámka o účtenkách. V únoru mi ta zpráva přinesla úlevu. Věřila jsem, že se umíme domluvit i na nepříjemných věcech.
„A šaty?“ zeptala jsem se ještě.
Lucie se vrátila ke zprávám o salonu. Davidovo nadšení tam bylo. Slib zaplacení ani dohoda o rozdělení jejich ceny ne.
„Já je už neobléknu,“ řekla jsem.
„To chápu. Samo o sobě to ale neznamená, že je má zaplatit žalovaný.“
Při vyhlášení rozsudku jsem stála rovně. David mi měl zaplatit dvanáct tisíc podle naší dohody o nevrácené záloze. Požadavek na cenu šatů soud zamítl. Když jsme se posadili, zasunula jsem účtenku ze salonu do desek. Potvrzení z restaurace jsem ještě nechala před sebou.
Na chodbě mě David došel u okna.
„Ty peníze pošlu,“ řekl. „Nechceš někdy zajít na večeři? Aspoň to uzavřít normálně.“
Kdysi bych začala hledat volný večer, abych nevypadala zatvrzele.
„Ne, Davide. Na večeři nechci.“
Neptal se podruhé.
Doma jsem sundala obal ze šatů. Na rameni zůstal přichycený štítek ze salonu. Vyfotila jsem je zavěšené na dveřích a rozepsala nabídku k prodeji. U ceny jsem chvíli váhala. Pak jsem zadala částku, za kterou bych je dokázala pustit z domu, a přidala rozměry.
Ještě ten večer se ozvala žena, která se chtěla přijít podívat. Ptala se, jestli se v nich dá pohodlně sedět.
Nevěděla jsem. V salonu jsem v nich celou dobu stála.
Oblékla jsem si je tedy naposledy a přitáhla si kuchyňskou židli.
