Článek
Příčina smrti
Umřít můžeme kdykoliv. Nezdá se to, ale smrt má vždy příčinu. Smrt není náhoda, je to proces, chemicko-fyzikální řetězec, který vede k nevratnému konci vědomí. Když tělo přestane fungovat a buňky se již nereplikují, vědomí se vytrácí – navždy. Co zůstává, jsou jen chemické reakce a fyzikální zákony.
Stanovit přesný okamžik, kdy život končí a smrt začíná, je prakticky nemožné. Smrt je proces, ne jednorázový moment. Umřít může stařec i malé dítě. U starce říkáme: „zemřel stářím“ – připadá nám to přirozené. U dítěte se marně ptáme: „Proč? Když stařec umřel na ,,stáří“ tak dítě přeci neumřelo na ,,mládí“. Jak to mohlo přijít tak brzy?“ Není to přirozené jen v lidské představě; v realitě příroda nezná pojem „mládí“. Lidé zkrátka umírají od narození.
A filosof? Na co umírá filosof? Ne na nemoc, ne na stáří – umírá ve své vlastní přemíře vědomí. Ve světech otázek, které nikdy nepřestanou, a odpovědí, které nikdy nepřicházejí. Smrt filosofova vědomí není dramatická ani bolestivá; je tichá, vytrvalá a absolutní.
Na co umírá člověk?
Nejen na nemoc, ne jen na stáří – člověk umírá na sám sebe. Umírá na svou vlastní neschopnost porozumět. Umírá na lži, které si vypráví, aby pohodlněji přežil. Umírá na hloupost, která se maskuje moudrostí.
Lidstvo umírá, když zapomíná na pravdu. Umírá, když touha po moci převáží nad láskou, když zákony a smlouvy nahradí odpovědnost a svědomí. Umírá, když přestává poslouchat přírodu, když ničí svět, který je jediným světem, který zná.
Umírá na nedostatek pozornosti – k sobě, k druhým, k času, který mu byl dán. Umírá na přehlížení vlastního stínu, který je vždy blíž než cokoliv venku.
Lidstvo umírá každý den, v tichu, v drobných rozhodnutích, ve špatných slovech, v promarněných okamžicích. A přesto – stále se drží naděje, jako by samotný smrtící řetězec byl jen učebnicí k přežití.
Člověk umírá proto, že je smrtelný, ale lidstvo umírá proto, že zapomíná, kým skutečně je
