Slovensko hledá oporu v Rusku – strategická volba, nebo zrada?

Slovenský premiér Robert Fico se v posledních měsících několikrát osobně setkal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Naposledy to bylo 2. září 2025 v Pekingu, na okraj oslav 80. výročí konce druhé světové války. Nebyla to náhoda – obě strany schůzku připravovaly dlouhodobě a Putin i Fico ji využili k posílení obrazu své politiky.

Fico zároveň o několik dní později zamířil do Užhorodu, kde poprvé jednal s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. To ukazuje, že slovenský premiér se snaží neotřele balancovat mezi dvěma světy – na jedné straně s Moskvou, na druhé s Kyjevem a Evropskou unií.

Co Ficovi tyto schůzky přinášejí? Jak je vnímá Rusko, jak reaguje EU a jak na ně pohlížejí čeští politici včetně prezidenta Pavla?

Hlavní důvod je prostý: energie. Slovensko je tradičně a dlouhodobě závislé na ruském plynu a ropě. Do konce roku 2024 fungoval tranzit přes Ukrajinu, ten však skončil. Bratislava proto hledá způsoby, jak si zajistit dodávky i do budoucna.

Fico v prosinci 2024 navštívil Moskvu a jednal s Putinem přímo o plynu. Ruská strana slíbila, že dodávky zajistí jinými cestami, například přes plynovod TurkStream nebo přes státy západní Evropy. V lednu 2025 Fico potvrdil, že Putin mu zaručil, že Slovensko bez plynu nezůstane.

Druhým důvodem je politika normalizace. Fico dlouhodobě říká, že chce „normalizovat vztahy s Ruskem“ a vystupovat pragmaticky. Tvrdí, že nechce, aby Slovensko doplácelo na válku sankcemi nebo nedostatkem energií. Snaží se působit jako státník, který hájí slovenské zájmy, i když to znamená jít proti proudu EU.

Kreml Ficovy návštěvy vítá. Putin opakovaně ocenil slovenského premiéra jako „nezávislého partnera“, který se neřídí slepě pokyny Bruselu. Ruská média prezentují Fica jako příklad evropského politika, který se nebojí otevřeného dialogu s Moskvou.

Pro Rusko mají schůzky dvojí význam. Jednak praktický – udržují v chodu obchodní spolupráci s klíčovým odběratelem plynu a ropy. A jednak symbolický – ukazují, že ani uvnitř EU není jednota absolutní. Slovensko se tak stává příkladem, že lze vést vlastní politiku navzdory tlaku EU.

V Bruselu panuje obava, že podobné bilaterální kontakty narušují jednotu EU. Unie se od začátku války na Ukrajině snaží omezit závislost na ruských energiích a plánuje do roku 2027 dovoz plynu z Ruska úplně ukončit. Fico tento plán odmítl jako „zcela nepřijatelný“ a upozornil, že Slovensko má smlouvy s Gazpromem až do roku 2034.

Z pohledu EU jde o problém hned ze tří důvodů. Za prvé, oslabuje to společnou politiku sankcí. Za druhé, komplikuje to snahu o diverzifikaci energetických zdrojů. A za třetí, vysílá to nejednoznačný signál směrem k Ukrajině – solidarita ano, ale jen do té míry, která neohrozí domácí pohodlí.

V Česku Ficovy kroky vyvolaly silné reakce.

Robert Fico se vydal cestou, kterou prezentuje jako pragmatickou. Chce zajistit levné energie a stabilitu pro Slovensko, i kdyby to znamenalo jít proti většině EU. Pro Moskvu je to vítaný signál, že uvnitř Unie existují trhliny.

Pro EU a pro Česko je to naopak varování, že jeden členský stát může svou politikou oslabit společný přístup. Reakce jsou proto kritické – ať už z Bruselu, z Prahy nebo ze slovenských ulic, kde se konají demonstrace proti Ficově politice.

Výsledek je tedy dvojí. Doma může Fico své kroky prodávat jako obranu zájmů Slovenska. V zahraničí ale posiluje obraz, že Evropa není jednotná. A právě to je moment, který si Rusko dobře uvědomuje a využívá.

S korekturou článku mi pomáhalo ChatGPT.