Článek
S Tomem jsem se vídala čtyři měsíce. Neznala jsem jeho příjmení ani zaměstnání. Zpočátku mi právě tohle vyhovovalo nejvíc. Dnes mě zlobí, že se na naši dohodu může odvolávat, přestože jsem ji navrhla já.
Poznali jsme se v baru po koncertě. Když se zeptal, co dělám, odbyla jsem ho, že pohovory už mám za sebou dost. Po rozvodu jsem nechtěla dalšího muže, který bude hodnotit moje směny, přátele a rozhodnutí. Řekla jsem mu, ať mi říká Lia. On si vybral Toma. Oba jsme tvrdili, že jsme nezadaní. Domluvili jsme si žádné hledání na sítích, žádné návštěvy v práci a možnost přestat, až nás to omrzí. Znělo mi to dospěle, hlavně když mi přisunul sklenici a přestal se vyptávat.
Dlouho jsem nechtěla vědět víc
Scházeli jsme se na večeřích a občas zůstali přes noc v hotelu. Každý si vyřídil vlastní pokoj, navštěvovali jsme se až nahoře. Vyšlo to dráž, ale nemusela jsem mu ukazovat rezervaci se svým jménem. Věděla jsem, že nerad vstává brzy, nesnáší olivy a před usnutím si musí otevřít okno. Když mi jednou nabídl, že mě doprovodí domů, zastavila jsem ho u tramvaje. „To už bys věděl moc,“ řekla jsem. Usmál se a políbil mě na rozloučenou. Tehdy mi připadalo příjemné, že respektuje, kam ho pustím.
Až poslední týdny jsem začala chtít sobotní oběd, při kterém nebudeme sledovat čas. Neřekla jsem mu to přímo. Ptala jsem se, jestli nemá na víkend něco lepšího, a když řekl, že jede pryč, čekala jsem vysvětlení. Jednou se mě zeptal, zda chci naši dohodu změnit. Odpověděla jsem, že snad zvládnu pár dní bez něj. Jenže jsem potom celý večer kontrolovala telefon. Přiznat, že mi už nestačí být Lia na jednu noc, mi připadalo horší než čekat, až ho napadne nabídnout něco sám.
Na jmenovce měl jiné jméno
Minulý týden mě vedoucí poslala na veletrh vybavení interiérů. Pracuji v prodejně nábytku a měli jsme vybrat nové dodavatele. U stánku se svítidly stál Tom v košili, kterou jsem mu jednou pomáhala zapnout. Na jmenovce měl Petr Havel. Smál se s kolegyní a ukazoval jí něco v katalogu. Najednou jsem nesnesla, že ona může vyslovit jeho skutečné jméno a já mám projít kolem. Mohl mi přece někdy říct aspoň tohle! Přistoupila jsem k němu, položila mu ruku na rameno a krátce ho políbila.
Ztuhl. Kolegyně se usmála, a tak jsem dodala, že jsem jeho přítelkyně. Chtěla jsem ho donutit, aby to buď potvrdil, nebo přede všemi popřel. Představil mě jen jako Liu a požádal, ať na něj počkám stranou. Když přišel, řekl, že takhle jsme se nedomluvili. Vyjela jsem na něj, jestli snad někde schovává manželku. „Ne. Ale kolegům nevykládám, s kým spím. Ty snad ano?“ Byla jsem ráda, že to vedoucí neslyší. Přesto jsem mu vytkla, že ze mě právě udělal nějakou známost, za kterou se stydí. Odpověděl, že ještě minulý týden nesměl ani vědět, kde bydlím.
Moje skutečné jméno už nechtěl
Večer mi napsal, že je opravdu svobodný, ale znovu se sejít nechce. Nabídla jsem mu, že si promluvíme normálně, bez přezdívek. Poslala jsem celé jméno, adresu a vysvětlení, že mě ten stánek zaskočil. Čekala jsem, že mi pošle aspoň něco podobného. Nic nepřišlo. Kamarádka mi řekla, že jsem ho neměla líbat před lidmi. To se jí snadno říká, když ji její partner bere na oslavy a nemusí se jí dovolovat zeptat, kam jede na víkend! Připomněla mi, že já jsem Tomovi nedovolila ani společnou fotku na výletě. Nechtěla jsem, aby ji někde ukázal.
Jeho příjmení mi teď stačí k tomu, abych si mohla dohledat spoustu věcí. Neudělala jsem to. Ne proto, že bych najednou byla tak ohleduplná, ale bojím se, že najdu úplně obyčejný život, do kterého mě mohl pustit, kdybych si řekla jinak. Na veletrh jsem měla jet ještě druhý den. Poslala jsem místo sebe kolegu a vzala za něj sobotní směnu. Petrovi už psát nebudu. Svoje jméno jsem mu dala a ví, kde mě najít. Pořád mě ale uráží, že právě ve chvíli, kdy jsem přestala chtít být anonymní, on přestal chtít mě.
