Článek
V sobotu jí přinesl z pekárny ještě teplou vánočku. Pamatoval si, že má ráda tu s mandlemi. Položil ji na stůl, pustil rádio a začal hledat velký nůž.
„Poslední dobou je nám nějak dobře, viď?“ řekl.
Blanka držela hrnek oběma rukama. Před třemi měsíci by se ho zeptala, co tím myslí. Teď věděla: večer se na nic neptala, v posteli se ho nedotýkala a ráno nebyla zamlklá. Naučila se usnout dřív, než přišel z koupelny.
„Je tu klid,“ odpověděla.
Ondřej přikývl, jako by řekli totéž.
Byli spolu sedmnáct let. Znali své velikosti bot, protivné kolegy i způsob, jakým ten druhý lže do telefonu, že už vyráží. Ondřej jí v zimě čistil skla auta. Blanka mu schovávala poslední kousek koláče. Když se vracela pozdě z práce, nechával v předsíni rozsvíceno.
Právě kvůli těm věcem si dlouho připadala nevděčná. Když si sedl vedle ní na pohovku, chtěla, aby ji občas políbil jinak než na přivítanou. Aby jeho ruka chvíli zůstala na jejím rameni. Aby nemusela pokaždé poznávat, jestli její přiblížení vítá, nebo jen čeká, kdy bude moci vstát.
Někdy ji k sobě přitáhl a ona pak několik dní žila z lehkosti toho večera. Jindy jí jemně sundal dlaň ze svého stehna.
„Dneska ne, Blanko. Jsem úplně vyřízený.“
Nechtěla ho přemlouvat. Jenže po několika takových večerech začala sledovat, kolikrát zívne a jestli si bere do postele knihu. Když nešel spát ani po půlnoci, styděla se za úlevu: dnes už se rozhodovat nemusela.
Jednou v červnu mu položila hlavu na rameno. Ondřej ztuhl a ona se hned narovnala.
„Já od tebe teď nic nechci,“ řekla rychle.
Podíval se na ni s takovou úlevou, až si přála, aby se raději díval dál na televizi. Od té doby si sedala na druhý konec pohovky. Ondřej jí podával misku s třešněmi a mezi nimi zůstával celý volný polštář.
Zpočátku čekala, jestli si všimne. Později začala prohlížet nabídky malých bytů v jejich pardubické čtvrti. U některých se smála ceně, jiné zavírala kvůli tmavým kuchyním. Jeden světlý pokoj nad květinářstvím si uložila.
Oznámila mu to v neděli po obědě. Ondřej rozložil na stole mapu jižních Čech. V práci se prý bavili o tom, co budou dělat v důchodu, a napadlo ho pronajmout si jednou na celé září chalupu.
„Nemusíme pořád čekat na víkendy,“ říkal. „Mohli bychom být konečně spolu.“
„Já si hledám byt.“
Nejdřív přestal ukazovat prstem po mapě. Potom ji uhladil, přestože na ní nebyl jediný záhyb.
„Kvůli někomu?“
„Ne.“
„Tak proč jsi mi nic neřekla?“
Blanka otevřela ústa, ale zarazila se. Mohla vyjmenovat večery, kdy se ptala, jestli mu ještě připadá přitažlivá. Pokaždé to skončilo jeho ujištěním, že ano, a jejím slibem, že už na něj nebude tlačit. Nikdy neřekla, že takhle žít nechce.
„Říkala jsem, co mi chybí. Neřekla jsem, že přemýšlím o odchodu.“
Ondřej vstal a odnesl talíře. Z kuchyně navrhl víkend v hotelu, kam jezdili na začátku. Blanka cítila známou naději. Stačilo by objednat pokoj a zase by čekala, zda se tentokrát něco změní.
„A chtěl bys tam jet?“ zeptala se.
„Samozřejmě. Jestli nás to má zachránit.“
„Ale kdyby nebylo potřeba nic zachraňovat?“
Dlouho bylo slyšet jen vodu. Pak ji vypnul.
„Mně to takhle stačilo,“ řekl ode dveří. „Ty poslední měsíce. Měl jsem tě vedle sebe a neměl jsem pocit, že tě zase zklamu.“
Posadil se naproti ní. Přiznal, že když ho večer pohladila, často už myslel na to, kam se bál, že to má vést. I když Blanka nic dalšího neudělala. Zkoušel si přát totéž co ona, ale čím víc se snažil, tím míň se těšil na večer.
„Já tě mám rád,“ řekl. „Jen tak často nechci. A někdy vůbec.“
Tentokrát po něm nechtěla ujištění, že se to zlepší. Seděli u nedopitých sklenic a ona nepřipravovala další otázku. Ondřej přesto vypadal vyděšeně.
„Takže tohle nejde spravit?“
„Nevím, jestli je co spravovat. Ale já už nechci čekat, až budeš chtít něco jiného.“
O tři týdny později se vracela z prohlídky bytu nad květinářstvím. Byl menší než na fotografiích, ale knihovna se tam vejde. Ondřej doma loupal brambory. Zeptal se, jak to dopadlo.
„Od prvního si ho pronajmu.“
Položil škrabku. Blanka čekala, jestli se znovu zeptá na hotel. Místo toho chtěl vědět, zda už má domluvené stěhování. Musela si sednout, než mu odpověděla.
Když balila, přinesl jí krabice z práce. Jednu s naprasklým dnem odložil stranou a přelepil ji dvakrát.
Poslední ráno snídali před příjezdem stěhováků. Ondřej ukrojil vánočku a položil před ni krajíc s největším počtem mandlí. Blanka mu posunula máslo blíž k ruce. Na okamžik ji napadlo, že by ještě mohla zůstat.
„V novém bytě nemáš konvici,“ řekl.
„Vezmu si tu malou z horní police.“
Přikývl. Jedli pomalu a Blanka už nemusela vymýšlet, jak se ho večer dotkne. Bylo jí z toho smutno. Poprvé ji však ten smutek nenutil znovu zkusit totéž.
