Článek
Tomáš si o peníze řekl koncem srpna u mě v kuchyni. Seděl s rukama kolem hrnku stejně jako v patnácti, když tátovi rozbil motorku a potřeboval, abych šla do obýváku první.
„Péťo, potřebuju tři sta tisíc. Chceme s Janou začít znova.“
Vysvětlil mi to celkem rozumně. Párová terapeutka, na kterou se čeká a která něco stojí. Splacení kreditky, kvůli které se doma půl roku hádají. A pár dní někde u moře, kde prý nebudou muset mluvit o penězích.
Jana je moje kamarádka od gymplu. Seznámila jsem je na svých třicátých narozeninách a ještě dlouho jsem si to připisovala jako zásluhu. Mají dvě holky, osm a dvanáct let. Jsem kmotra té starší.
Dlouho jsem nepřemýšlela. Peníze jsem měla stranou na střechu chalupy. Druhý den jsem mu je poslala přes aplikaci a do poznámky napsala „nový start“.
Jana mi večer volala a brečela do telefonu, že tohle jim nikdy nezapomene. Že konečně splatí tu kartu a začnou znovu mluvit o něčem jiném než o dluzích.
Musím přiznat, že se mi to líbilo. Poprvé v životě jsem byla ta, kdo rodinu drží pohromadě. Ne máma ani Tomáš, kterému se odjakživa všechno odpouštělo. Já.
Jana mi v září psala, že byli u terapeutky už třikrát. „Tomáš tam skoro nemluví, ale chodí. To je u něj zázrak.“
Poslala jsem jí srdíčko.
Na jeho ponku ležely klíče od bytu, o kterém Jana neví
První říjnovou sobotu, když hlásili ranní mrazy, jsem k němu jela přezout pneumatiky. Jeho garáž má lepší zvedák než servis, kam bych se dostala až za tři týdny, a Tomáš mi to vždycky udělá zadarmo. Tentokrát odběhl k telefonu a já hledala klíč na šrouby.
Pod hadrem na ponku ležela vytištěná nájemní smlouva. Garsoniéra v Libni, nájem čtrnáct a půl tisíce, kauce i půl roku nájmu zaplacené dopředu. Datum odpovídalo týdnu, kdy jsem mu poslala peníze. Vedle ležely dvoje nové klíče na jednom kroužku.
Nechtěla jsem to číst. Přečetla jsem to dvakrát.
Když se vrátil, držela jsem papír v ruce. Nic nevysvětloval. To je na něm vlastně nejhorší: nikdy nezapírá. Prostě počká, až si to člověk přebere sám.
„Neodcházím,“ řekl. „Jenom chci mít kam utéct, když to doma nevydržím.“
„Za moje peníze.“
„Za půjčený peníze. Kreditka je splacená, terapie zaplacená. Tohle je zbytek.“
„A kde je zbytek zbytku?“
„Leží. Rezerva.“
„A až rezerva dojde, z čeho budeš platit nájem?“
„Do té doby už budu vědět, jestli ho potřebuju.“
Podívala jsem se na klíče.
„Proč dvoje?“
Pokrčil rameny a otřel si ruce do hadru. „Klíče se dávají po dvou, Péťo.“
„Je v tom ženská?“
Dlouho se na mě díval. Pak se skoro usmál.
„Ptáš se jako ségra, nebo jako Janina kamarádka?“
„Jako ta, co to platí.“
„Tak jako ta, co to platí, víš dost.“
Nejvíc mě nezasáhla samotná odpověď, ale ten tón. Jako by se mě to netýkalo, protože je to jeho byt a jeho manželství. Jenže byla to moje střecha a moje kamarádka.
Pneumatiky jsme dodělali mlčky. Utahoval šrouby tak pečlivě, až mě to rozčilovalo.
Dala jsem mu termín do Vánoc a sama ho odpočítávám
Dvě noci jsem skoro nespala. V pondělí mi zavolala Jana, jestli s ní zase v prosinci budu péct cukroví. Dvacet minut jsme probíraly linecké a vanilkové rohlíčky. Pak se zasmála, že Tomáš je poslední dobou nějak klidnější a ve čtvrtek večer chodí s kolegou na squash.
„Asi mu ta terapie fakt pomáhá,“ řekla.
Řekla jsem, že asi jo.
V neděli po obědě u mámy jsem si Tomáše odchytila na parkovišti. Jana zůstala uvnitř a s holkama myla mámě nádobí. Viděla jsem ji oknem, jak se něčemu směje.
„Chci splátkový kalendář. Deset tisíc měsíčně, vždycky patnáctého.“
„Z rezervy?“ ušklíbl se. „Budeš splácet sama sobě, gratuluju.“
„A ještě jedna věc. Do Vánoc jí to řekneš sám. Byt, kam šly peníze, všechno.“
„Nebo co?“
„Nebo jí to řeknu já.“
Opřel se o auto. „Ty jsi fakt účetní vlastní rodiny. Splátky, termíny, podmínky. Máma bude mít radost, že konečně někdo vede knihu.“
„Někdo ji vést musí, když ty jenom vybíráš.“
„Víš, co je na tom vtipný?“ Kývl hlavou k oknu. „Kdybys jí to chtěla říct, stojíš deset metrů od ní. Ty nechceš, abych byl poctivej. Ty chceš, abych byl ve tvý tabulce.“
Chtěla jsem mu odseknout něco chytrého. Nic mě nenapadlo.
První splátka přišla patnáctého října ráno v sedm nula dva. Poznámka žádná.
Jana mi minulý týden poslala fotku adventního věnce, který letos koupila už v listopadu. Chce prý „Vánoce bez stresu, jen ve čtyřech“. Napsala, že Tomáš slíbil, že stromek tentokrát ozdobí s holkama on.
Do Štědrého dne zbývá šest týdnů a pár dní.
Říkám si, že mlčím, protože je to můj brácha a Jana to musí slyšet od něj, ne ode mě.
Jenže když jí to řekne, nejspíš se rozvedou. Rezerva padne na právníka a stěhování, splátky skončí a střechu na chalupě budu látat ještě pět let.
Když to neřekne, budu to muset udělat já.
Nebo taky ne.
Patnáctého listopadu mi znovu pípne aplikace. Už teď vím, že moje první myšlenka nebude patřit Janě ani holkám, ale střeše.
Nevím, jestli jsem věrná sestra, nebo jen spokojená věřitelka.
Vím jen, že v poznámce k té první platbě pořád stojí „nový start“.
Jen jsem nenapsala, čí.
