Článek
Při stěhování mi Radek řekl, že Badyho samozřejmě bere s sebou. Psa měl už před naším seznámením, ale poslední dva roky bydleli oba u mě. Přikývla jsem a balila misky do tašky. Dotklo se mě to jeho „samozřejmě“. Jako by bylo potřeba předem vyloučit, že bych mohla chtít něco, co mi nepatří.
Za čtyři dny mi zavolal z práce. Následující den měl mít delší směnu a potřeboval, aby někdo vyvenčil psa. Nabídla jsem, ať ho ráno přiveze a večer vyzvedne. Pracovala jsem většinu týdne z domova. Když souhlasil, poprvé od jeho odchodu jsem měla dobrý důvod uklidit kuchyň.
Ještě jsem věděla, co potřebuje
Bady se rozběhl k místu, kde míval pelíšek, a Radek postavil na linku sáček s krmením. Připomněl mi, kolik dostává. Odpověděla jsem, že jsem ho krmila dost dlouho, abych to věděla. Zasmál se a omluvil se. Jeho rozpaky mi udělaly radost; na chvíli potřeboval moji shovívavost, ne pouze pomoc.
Večer jsem měla hotovou zapečenou zeleninu. Nabídla jsem mu porci s tím, že jsem zase neuměla odhadnout množství pro jednoho. Najedl se, pochválil večeři a odnesl talíř ke dřezu. Když mě míjel, položil mi ruku na záda. Ten krátký dotek jsem si potom vybavovala mnohem déle než všechno, co u stolu řekl.
Hlídání se opakovalo podle jeho služeb. Někdy se zdržel dvacet minut, jindy jen připnul vodítko a odešel. Začala jsem nakupovat i věci, které jsem sama nejedla. Když zazvonil později, než slíbil, místo výčitky jsem se ptala, jestli má hlad. Nechtěla jsem mu dát další důvod, aby se u mě necítil dobře.
Rozešli jsme se po čtyřech letech. Radek říkal, že u mě pořád musí podávat zprávu, kde je a kdy přijde. Já tvrdila, že chci jen normální společný život. Při předávání psa jsem se proto pečlivě neptala na nic osobního. Doufala jsem, že si všimne, jak snadno se mnou najednou může být.
Kamarádce jsem vykládala, že mi chyběl hlavně Bady. Byla to pravda, jen ne celá. Měla jsem ráda jeho těžkou hlavu na koleni i pravidelné procházky. Přesto jsem jednou odmítla hlídání přes noc, když Radek řekl, že by psa vyzvedl až druhý den v poledne. Měla jsem volno. Jen jsem nechtěla přemýšlet, kde bude spát on.
Po několika týdnech jsem mu nabídla, ať u mě nechá náhradní vodítko, pelíšek a druhou misku. Přišlo mu to praktické. Mně připadalo důležité, že jeho věci zase zůstávají v předsíni. O nás mluvil v minulém čase, ale psa pořád přiváděl dveřmi, od kterých kdysi míval klíče.
Žena, kterou pes znal
Jednou ve čtvrtek přišla Badyho vyzvednout Jana. Představila se jako Radkova přítelkyně a řekla, že se Radek zdrží v práci. Bady k ní přiběhl a nechal se podrbat za ušima. Věděla, na kterém boku to má rád. Přidržela jsem dveře u těla a zeptala se, proč mi Radek nezavolal.
Nabídla, že mu zavolá sama. Odpověděla jsem, že cizím lidem psa nepředávám. Neřekla nic nepříjemného, jen ustoupila na chodbu a vytáhla telefon. Bady zůstal stát mezi námi. Zavolala jsem ho zpátky, přestože nikam neutíkal. Poslechl a já měla na několik vteřin pocit, že se aspoň někdo rozhodl pro mě.
Radek mi vzápětí potvrdil, že Janu poslal. Chtěla jsem, aby přijel osobně. Namítl, že o nic nejde, Jana psa zná. Odpověděla jsem, že právě o tom jsem dosud nevěděla. Po chvíli mlčení řekl, že přijede za hodinu. Jana se mezitím rozloučila a odešla. Nestihla jsem jí ani vysvětlit, jak dlouho jsem o Badyho pečovala.
Když Radek dorazil, nesl plastovou přepravku, ve které Bady jezdil autem. Myslela jsem, že si přijel promluvit. Místo toho požádal o pelíšek, krmení a ostatní věci. Další hlídání už prý mají zajištěné. Zeptala jsem se, jestli teď o jeho psovi rozhoduje Jana. Odpověděl, že o něm rozhoduje on, a požádal mě znovu o misku.
Připomněla jsem mu večeře a večery, kdy se mu nechtělo odejít. Řekl, že mu se mnou bylo dobře, ale že jsme se rozešli. Vadilo mi, jak snadno ty dvě věci vyslovil vedle sebe. Musel přece poznat, proč pokaždé vařím. Když jsem mu to řekla, odpověděl, že mě o jídlo nežádal. Nemusela jsem všechno nabízet, ale on nemusel všechno přijímat.
Cenu jsem určila až nakonec
Po jeho odchodu jsem obešla byt a hledala, jestli tu něco nenechal. Našla jsem jen míček pod křeslem. Uklidila jsem ho do zásuvky. Potom jsem otevřela kalendář a sečetla jedenáct dní hlídání. Všem jsem přiřadila dvě stě korun. Za krmení jsem nic nepřipočítala, to vozil vlastní. Chtěla jsem, aby můj dodatečný účet vypadal rozumně.
Poslala jsem mu částku dva tisíce dvě stě a číslo účtu. Napsala jsem, že když už jsme si vyjasnili, co k sobě máme, můžeme si vyrovnat i služby. Počítala jsem s tím, že zavolá a připomene naši původní dohodu. Pak bych mu mohla vysvětlit, že dohoda byla bezplatná jen proto, že jsem v něm neviděla běžného zákazníka.
Peníze přišly následující den. Přesná částka, bez zprávy a bez otázky. Nevěděla jsem, jestli ho platba uklidnila, nebo mě chtěl mít vyřízenou. Několikrát jsem otevřela převod zpátky a pokaždé ho zrušila. Vrácení peněz by vypadalo jako přiznání, že jsem účet neposílala kvůli penězům. Nechala jsem si je.
Od té doby se neozval. Míček zůstal v zásuvce a dvě stě korun za den mi dnes připadá směšně málo i nepřiměřeně moc. Když jsem z těch peněz poprvé platila nákup, vzala jsem do ruky také Radkovy oblíbené sušenky. Vrátila jsem je do regálu, ale u pokladny mě ještě napadlo, jestli jsem mu neměla napsat alespoň potvrzení, že platba dorazila.
