Článek
S Davidem jsem měla poměr před devíti lety. Už tehdy jsem byla vdaná za Pavla, se kterým žiji dodnes. David pracoval v reklamní agentuře, já upravovala texty na volné noze. Po našem rozchodu jsme se potkali jen dvakrát na pracovních akcích a oba se chovali přiměřeně tomu, kolik lidí stálo kolem.
Když mi poslal rukopis svého prvního románu, napsal, že potřebuje někoho, kdo mu nebude všechno chválit. Domluvili jsme si odměnu a termín. Pavel věděl, že Davida znám z dřívější práce. Když jsem mu řekla o zakázce, doporučil mi, ať si tentokrát nenechám zaplatit až několik měsíců po odevzdání.
Hrdinka se jmenovala jinak, měla jiné zaměstnání a dvě děti, které já nemám. Přesto jsem ji poznala. Nosila v kabelce náhradní punčocháče, do kávy si sypala cukr ještě před ochutnáním a na schůzky chodila s předstihem. David si pamatoval drobnosti, kterých si podle mě nikdy nevšímal.
Pak jsem došla k poslednímu setkání milenců. Žena zavolala manželovi a slíbila, že cestou koupí chleba. Přesně to jsem udělala, když jsem Davidovi řekla, že zůstanu s Pavlem. Hned jsem mu napsala, ať scénu změní. Pavel tehdy nevěděl, odkud volám. Bála jsem se, že mu ta prosba připomene konkrétní večer.
David odpověděl, že jde o román a postava nejsem celá já. To mě rozčílilo jinak, než jsem čekala. V prostředních kapitolách měla žena jen čekat, přicházet a zase odcházet. Vyptávala jsem se, proč spolu nikdy nemluví o ničem jiném. Údajně chtěl příběh zkrátit. Já v tom viděla, jak málo mu ze mě zůstalo.
Nad opravami jsme zůstali dlouho
Sešli jsme se u něj doma nad vytištěným textem. Věděla jsem, že žije sám. Mohla jsem navrhnout kavárnu, ale chtěla jsem mu vysvětlit připomínky bez cizích uší. Na začátku jsem trvala na tom, abychom pracovali. Potom mi připomněl jeden náš výlet, který v knize vůbec nepoužil.
Začala jsem ho opravovat. Nepřijeli jsme večer, ale dopoledne, a déšť nám tehdy nevadil. David se smál a doplňoval, co si pamatoval on. Přestala jsem zapisovat poznámky. Bylo mi příjemné být zase někým, s kým má společnou minulost, místo ženy, která mu v dokumentu vyznačuje opakovaná slova.
Pavel mi zavolal, jestli přijdu na večeři. Řekla jsem, že se práce protáhne. David čekal, až telefon odložím, a potom mě políbil. Neodjela jsem. Domů jsem se vrátila ráno s vysvětlením, že jsme otevřeli víno a přespala jsem na pohovce. Pavel se zlobil, že jsem mu to nenapsala večer.
Další den jsem Davidovi poslala připomínku k jedné kapitole a připsala, kdy se zase uvidíme. Odpověděl jen k textu. Když jsem se zeptala podruhé, navrhl pracovní schůzku na hodinu. Vzala jsem ji, ale přišla jsem v šatech, které mi při našem společném večeru pochválil. Na stole už měl připravené opravené stránky.
Řekl, že s obnovením poměru nepočítá. Náš večer prý chtěl, jen z něj nechce dělat další vztah. Připomněla jsem mu, jak se ke mně choval. Nepopřel to. Potom nabídl, že poslední scénu přepíše, jestli mi tak vadí. „Já se tě teď neptám na rukopis,“ řekla jsem. David stránky odsunul, ale odpověď nezměnil.
Poděkování jsem škrtla
Doma jsem několik dní práci neotevřela. Nakonec jsem mu napsala, že redakci dokončím a další setkání nejsou potřeba. Nechtěla jsem zakázku opustit jen proto, že mě odmítl. Zároveň mě pořád zajímalo, jak jejich poslední setkání nakonec napíše. Otevřela jsem soubor nejdřív na závěrečné kapitole.
Telefonát kvůli chlebu odstranil. Nově se milenci rozešli v restauraci a žena odešla dřív, než muž stačil něco říct. Připsala jsem, že takové zakončení je příliš snadné. David se zeptal, co tedy navrhuji. Seděla jsem nad tou otázkou déle než nad kteroukoli jinou připomínkou. Nakonec jsem upravila jen dvě věty.
Před odevzdáním mi poslal také poděkování. Měl v něm moje jméno a větu, že jsem mu pomohla vybavit si věci, na které skoro zapomněl. Požádala jsem, aby mě vynechal. V pracovních údajích jsem jako redaktorka zůstala. Nechtěla jsem ale, aby mi Pavel nahlas přečetl právě tu osobní větu a čekal, že se usměju.
O několik měsíců později jsem přinesla domů hotový výtisk. Podala jsem ho Pavlovi jako další dokončenou zakázku. Prolistoval ho a zeptal se, zda stojí za přečtení. Řekla jsem, že ano. Odměnu jsem už měla zaplacenou a Davidův stručný děkovný e-mail vyřízený. Nebyl důvod, abych mu znovu psala.
Pavel knihu dočetl během víkendu. U snídaně poznamenal, že se mu líbil konec, protože z něj autor nedělal velkou scénu. Chtěla jsem namítnout, že ve skutečnosti to tak jednoduché nebylo. Místo toho jsem se zeptala, jestli mu nepřipadala zbytečně dlouhá prostřední část. Otevřel knihu, aby mi ukázal, co by naopak nechal. Musela jsem si přisednout a poslouchat.
