Článek
S Evou jsme se poznaly na autorském čtení v knihovně, kde pracuji. Pozvala mě na víno a při druhém setkání mě políbila. O manželovi mluvila od začátku. Řekla, že o jejím zájmu ví a rád by mě poznal. Bylo mi třiačtyřicet a poprvé jsem takové pozvání neodmítla ze strachu, jak bude vypadat.
Martin uvařil večeři a nic neuspěchal. Přitahoval mě jinak než Eva, přímočařeji, a já si užívala, že nemusím vybírat. Několik týdnů jsme se scházeli jen na večeře. Když jsem u nich poprvé zůstala přes noc, ráno se mě oba ptali, zda se chci vrátit. Chtěla jsem.
Postupně nám připadly pátky. Někdy jsem přespala, jindy odjela poslední tramvají domů. Martin mě vyprovázel k zastávce. Při loučení mě uměl zdržet tak, že jsem další spoj nechala ujet. Nechtěla jsem se stěhovat ani vysvětlovat svůj život příbuzným. Jejich manželství mi poskytovalo pohodlný důvod držet si vlastní prostor.
Dohodli jsme se, že před sebou nebudeme nic tajit a změny plánů si řekneme předem. O schůzkách ve dvou jsme výslovně nemluvili. Když Martin odjel pracovně, Eva mě jednou pozvala na film. Nic se tehdy nestalo, ale já byla zklamaná, když mě po závěrečných titulcích vyprovodila ke dveřím.
Na jejich společné víkendy jsem si zvykla. Stačilo, aby Eva napsala, že chtějí být tentokrát sami, a pátek odpadl. Občas mě to mrzelo, ale připomínala jsem si, kolikrát mi takové volno vyhovovalo. Mohla jsem přijít k hotové večeři a potom nechat všechny běžné starosti jim.
Víkend měl jiné podmínky
V květnu jsme u jejich stolu otevřeli kalendáře. Počítala jsem s týdnem na jižní Moravě, o kterém jsme už mluvili, a v knihovně jsem měla schválenou dovolenou. Martin mi oznámil, že si nakonec zajedou k moři. Navrhl, abychom místo toho všichni tři strávili některý víkend na chalupě.
Zamrzelo mě, jak rychle Eva přikývla. Vzápětí jsem jí připomněla náš nápad jet v červnu na výstavu do Brna. Mohly bychom tam zůstat dvě noci, když mají oba manželé letní týden pro sebe. Martin položil telefon na stůl a řekl, že s takovým výletem rozhodně nepočítal.
Nešlo mu o termín. Vadilo mu, že bychom s Evou odjely jako pár. Namítla jsem, že spolu přece chodíme také. Odpověděl, že chodím s nimi a že to není totéž. Eva začala uklízet talíře, přestože jsme nedojedli. Poprosila jsem ji, aby si sedla a řekla, co chce ona.
Eva chtěla jet. Zároveň tvrdila, že Martinovi nemáme nic vnucovat. Připomněl večer u filmu jako důkaz, že nám setkávání nezakazuje. Řekla jsem, že ke mně tehdy byla opatrnější než k návštěvě z práce. Eva zrudla. Věděla jsem, že jsem ji zasáhla schválně, aby už nemohla odpovědět neurčitě.
Ten večer jsem přiznala, že na některé pátky se poslední dobou těším hlavně kvůli ní. Martin se zeptal, co tam tedy dělá on. Nechtěla jsem popřít, že mě pořád přitahuje. Vadilo mi ale, že bez něj nemůžu plánovat ani večer s Evou. Představa, že budu chodit jen s ní, mě začínala lákat víc, než jsem byla ochotná říct.
Po návratu jsme už nevečeřeli
S Evou jsme nakonec odjely. Martinovi to oznámila předem, jeho nesouhlas se nezměnil. V Brně jsme výstavu prošly dvakrát a večer dlouho seděly na zahrádce restaurace. Eva několikrát zkontrolovala telefon. Já ji pokaždé zkusila znovu vtáhnout do hovoru a druhý den jí navrhla další výlet.
Po návratu mě pozvala na kávu bez Martina. Řekla, že náš vztah ukončí, protože nechce přijít o manželství. Připomněla jsem jí, jak nám spolu bylo. Odpověděla, že právě proto to nemůže nechat pokračovat. Když jsem namítla, že má tedy Martin poslední slovo, řekla, že tentokrát mluví ona.
O dva dny později mi zavolal Martin. Nabídl, že bychom se mohli občas vidět sami. Nejprve jsem si myslela, že to s Evou probrali. Pak řekl, že ji teď není potřeba zatěžovat dalšími podrobnostmi. Zeptala jsem se, jestli jeho obava o jejich manželství platila jen na víkend, kterého se nemohl účastnit.
Začal vysvětlovat, že náš vztah byl jiný a mohl by zůstat jednoduchý. Odmítla jsem. Nebylo mi najednou všechno jasné ani lehko. Ještě nedávno bych o večer s ním stála. Jen jsem se nedokázala těšit na představu, že se budu Evě vyhýbat a přitom doufat, zda se o mně doma někdy zmíní.
Letní dovolenou jsem si nechala. Žádné ubytování jsme ještě nezaplatili, takže jsem neměla co rušit. Kolegyně se ptala, zda bych jí jeden den nevzala službu. Odmítla jsem s tím, že mám jiné plány. V pondělí jsem pak seděla doma ještě v poledne u snídaně. Telefon jsem nechala vypnutý. Kdyby zavolala znovu, musela bych jí podruhé tvrdit, že nemůžu.
