Článek
Na život po rozvodu jsem si zvykla rychleji, než moje okolí čekalo. Bylo mi sedmačtyřicet, dcera bydlela v Olomouci a já poprvé nemusela při plánování volného večera zjišťovat, kdo bude mít hlad a jestli se někomu chce ven. S Markem jsem se seznámila přes známou, Davida jsem potkala o několik měsíců později na narozeninách kolegyně. Oba byli nezadaní. Když jsem pochopila, že nechci přestat vídat ani jednoho, řekla jsem jim to. Připadala jsem si přitom poctivější než lidé, kteří slibují věrnost a pak tajně mažou zprávy.
Marek se nejdřív vyptával. Zajímalo ho, jestli je David někdo nový, kvůli komu se s ním chystám skončit, nebo jestli už to takhle chci nechat. Řekla jsem, že nevím, co bude za rok, ale teď mi na nich záleží obou. Nechtěla jsem společnou domácnost ani každodenní volání. Marek si vzal několik dní na rozmyšlenou a potom přišel s večeří. David reagoval stručněji. Zeptal se, jestli totéž platí i pro něj, a já řekla, že samozřejmě. Bylo snadné to vyslovit, protože v té době o žádné jiné ženě nemluvil.
S každým jsem měla jiný vztah. Marek se ptal, jak dopadla nepříjemná schůzka v práci, a dokázal mi zavolat jen proto, že cestou viděl něco, co by mě pobavilo. David se uměl rozhodnout během minuty, vybrat restauraci, koupit lístky a přimět mě, abych přestala večer prosedět nad pracovním e-mailem. U Marka jsem občas přespala, David většinou chodil ke mně. Intimita s oběma byla přirozenou součástí našich setkání. Nepředstavovala jsem si je vedle sebe a neporovnávala je nahlas. Každému jsem poskytovala jinou část svého týdne a byla jsem spokojená, že o tom rozhoduji sama.
Zpočátku jsem úzkostlivě hlídala, aby se nepotkali ve dveřích. Ne proto, že bych něco tajila, ale nechtěla jsem vysvětlovat, komu patří zapomenutá mikina nebo proč jsou v koupelně dva různé sprchové gely. Když se mě kamarádka zeptala, jestli na sebe nežárlí, odpověděla jsem, že jsou dospělí. Přitom jsem byla ráda, že se každý ptá hlavně na mě. O druhém věděli základní věci, jméno a práci. Všechno ostatní jsem dávkovala podle toho, na co jsem měla náladu odpovídat.
Potkali se až při mém stěhování. Majitelka prodávala byt, ve kterém jsem byla v nájmu, a já našla jiný o dvě ulice dál. Marek se nabídl, že mi pomůže s krabicemi. David měl velké auto a vzal si na sobotu volno. Mohla jsem jejich pomoc rozdělit, ale připadalo mi zbytečné dělat kolem toho okolky. Předem jsem oběma řekla, kdo tam bude. V sobotu ráno si podali ruce na chodníku, David otevřel kufr a Marek se zeptal, co vezmou první. Čekala jsem alespoň krátké rozpaky. Oni místo toho začali řešit, jestli se komoda vejde nastojato.
Během odpoledne zjistili, že oba jezdí na kole, znají stejný servis a už několikrát projeli tutéž trasu na Vysočině. Seděla jsem na krabici s nádobím a poslouchala, jak se domlouvají na nějakém prudkém kopci, který jeden z nich zvládl a druhý objel. Objednala jsem pizzu a musela je dvakrát zavolat, než přišli od auta. Tenkrát mě to ještě těšilo. Ušetřili mi spoustu práce a chovali se k sobě slušně. Když si večer vyměnili čísla kvůli odkazu na cyklotrasu, neviděla jsem v tom nic, co by se mě mělo dotýkat.
Asi za dva týdny Marek při večeři zmínil, že byl s Davidem venku. Zeptala jsem se, jestli myslí na kole. Přikývl a začal vyprávět, kde je zastihl déšť. Znělo to, jako by se znali dlouho. Chtěla jsem vědět, kdo komu napsal první. Marek si nebyl jistý, prý se bavili o počasí a pak se prostě domluvili. Přestala jsem se ptát, abych nevypadala podivně. Později mi David poslal fotografii zabahněných kol opřených o zeď hospody. Připsal, že Marek našel dobrou cestu. Odepsala jsem, že jsem ráda, že si rozumějí.
Ve skutečnosti mi vadilo, že o jejich odpoledni slyším až dodatečně. Začala jsem přemýšlet, co všechno o mně mohou probírat. Když jsem se Davida zeptala přímo, odpověděl, že hlavně to, kam si mohou opřít kola, aby jim je někdo nevzal. Pak zvážněl a řekl, že naše soukromí s Markem nerozebírá. Marek mi později odpověděl podobně. Neměla jsem žádný konkrétní důvod jim nevěřit. Přesto mě rozčilovalo, že si o něčem mohou zavolat, aniž bych věděla o čem. Dřív šly všechny informace mezi nimi přese mě.
Postupně přibylo několik dalších jízd a jedna společná návštěva hospody. Nikdo kvůli tomu nezrušil domluvený večer se mnou, ale několikrát jsem narazila na to, že už mají obsazený čas, který jsem považovala za volný. Jednou jsem chtěla, aby David přišel v neděli odpoledne. Řekl, že může až večer, protože dopoledne jedou s Markem delší trasu. Odpověděla jsem, že to tedy necháme být. Když se zeptal, proč by večer nestačil, vymluvila jsem se na pondělní práci. Pak jsem celé odpoledne strávila doma a večer odmítla jeho nabídku, že přinese něco k jídlu.
O plánovaném víkendu na Vysočině mi řekl Marek v neděli. Chtěli odjet následující pátek po práci a vrátit se za dva dny. Měli zamluvené dva pokoje v penzionu a chtěli projet trasy, na které jim jednodenní výlety nestačily. Nejdřív jsem se zeptala, jestli jedou ještě s někým. Když odpověděl, že sami dva, poznamenala jsem, že už jim ke štěstí chybí jen společný účet. Marek se nezasmál. Řekl, že mi o tom chtěl povědět, ale jestli z toho mám dělat nepříjemnost, nemusíme to rozebírat. Zeptala jsem se, jestli je vůbec napadlo mě pozvat. Odpověděl, že bychom na kolech měli každý úplně jiný program.
Na kole jsem skoro nejezdila a podobné výlety mě nikdy nelákaly. Věděla jsem, že bych se po prvním kopci chtěla vrátit. Přesto mě jeho odpověď urazila. Představovala jsem si je večer u stolu, jak si objednávají další pivo a ani jeden nemusí hlídat čas kvůli mně. Potom jsem si začala vybavovat, kolikrát jsem sama odmítla společný víkend, protože jsem potřebovala uklidit, navštívit dceru nebo prostě být doma. Teď jsem měla oba celé dva dny ztratit ve stejnou chvíli a nešlo o žádnou jinou ženu, které bych mohla něco vytknout.
V pondělí večer jsem našla hotel u Třeboně. Nabízel poslední volný pokoj pro dva za cenu, kvůli které jsem měla pocit, že musím rezervovat hned. Zaplatila jsem pobyt a teprve potom napsala Markovi. Poslala jsem mu odkaz a navrhla, abychom si konečně udělali víkend jen pro sebe. Přesně v termínu jejich kol. Nechtěla jsem ho přemlouvat rovnou proti Davidovi, tak jsem napsala, že s ním to snad půjde přehodit. Marek odpověděl, že už je domluvený a že ho taková nabídka těší, ale potřeboval by ji dostat dřív.
Místo abych to nechala být, zavolala jsem mu. Připomněla jsem, že jsme spolu dlouho nikam nejeli a pořád se jen střídáme mezi večeří a snídaní. Řekl, že on mi víkendy nabízel. To byla pravda, ale nechtěla jsem se vracet k tomu, proč jsem tehdy nemohla. Nakonec slíbil, že se na termín ještě podívá, a výslovně dodal, ať s jeho účastí nepočítám jako s hotovou věcí. Zavěsila jsem spokojenější. Neřekl ano, ale alespoň už neřešil jen počasí na Vysočině.
Davidovi jsem nabídku poslala druhý den. Bylo mi jasné, že nemůžu do jednoho pokoje odvézt oba. Doufala jsem, že jeden z nich rychle souhlasí, druhému vysvětlím, že pobyt nevyšel, a jejich společná cesta se rozpadne sama. Pokud by byli ochotní oba, vybrala bych si. Dokonce jsem si představovala, jaké by to bylo mít takovou volbu. David napsal, že ho to překvapuje, protože jsem ještě minulý měsíc odmítala prodloužený víkend. Odpověděla jsem, že mi došlo, že spolu potřebujeme být i jinak než u mě doma. Nenapsala jsem mu, že stejnými slovy už přesvědčuji Marka.
Odhalilo se to rychleji, než jsem čekala. Ve středu večer mi David zavolal a popsal, co si s Markem napsali. Marek se mu ozval, že jsem navrhla společný pobyt a že kvůli tomu nechce měnit jejich plán bez domluvy. David mu poslal odkaz na stejný hotel a zeptal se, jestli mluví o tomhle. Mě se neptal, jestli jsem na jejich termín zapomněla. Chtěl vědět, kolik pokojů jsem objednala a kdo přesně v nich měl spát. Řekla jsem, že jsem si chtěla ověřit, kdo by mohl jet. David mi připomněl, že o jejich programu vím už několik dní. Chvíli jsem tvrdila, že z obyčejné nabídky dělají něco, co v ní nebylo.
Potom přišla otázka, na kterou jsem neměla připravenou odpověď: co bych řekla druhému, kdyby první souhlasil. Vymlouvala jsem se na to, že se přece pořád mění plány. David mě nechal domluvit a pak řekl, že o žádný takový pobyt nestojí. Nechtěl si dokazovat, jestli si ho vyberu místo Marka, a už vůbec nechtěl Markovi vysvětlovat, proč s ním nejede. Zeptala jsem se, jestli mu na jednom výletu záleží víc než na mně. Odpověděl, že z toho tuhle otázku dělám já. Na kola pojede. Jestli se chceme vidět jindy, můžeme se domluvit, ale ne takhle.
Marek za mnou přišel následující den. Nechtěla jsem o tom mluvit po telefonu, protože jsem pořád doufala, že vedle sebe budeme méně tvrdí. Připravila jsem kávu a zeptala se, jestli nechce zůstat na večeři. Řekl, že přišel kvůli tomu hotelu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že od jejich seznámení mám oba vztahy pořád před očima, i když jsem zrovna jen s jedním z nich. Marek se zeptal, jak si tedy myslím, že se cítil on na začátku. Odpověděla jsem, že přece věděl, do čeho jde. Přikývl a řekl, že právě takovou odpověď čekal.
Nechtěl pokračovat v našich schůzkách. Ne kvůli tomu, že chodím i s Davidem, to jsme podle něj vyřešili dávno. Vadilo mu, že jsem jim poslala stejnou nabídku a čekala, který z nich kvůli mně shodí vlastní domluvu. Řekla jsem, že mi na něm záleží, a natáhla se přes stůl pro jeho ruku. Neodtáhl ji hned. Chvíli ji nechal v mé a já už se nadechovala k návrhu, že tedy pojedeme o týden později. Pak se zeptal, jestli bych s ním chtěla odjet i v případě, že by žádný společný cyklovíkend neplánovali. Nedokázala jsem odpovědět dost rychle. Marek ruku stáhl a kávu nedopil.
Do hotelu jsem zavolala ještě ten večer. Pokoj byl zaplacený a při zrušení bych o cenu pobytu přišla. Mohla jsem vzít kamarádku, ale nechtěla jsem jí vysvětlovat, proč jsem najednou tak ochotná strávit s ní celý víkend. Nejdřív jsem si tedy řekla, že zůstanu doma. Později jsem přesto vytáhla malý kufr a v pátek po práci odjela. David mi předtím napsal, jestli můžeme příští týden na večeři. Odpověděla jsem, že se ozvu po návratu. Nepřipsala jsem, že nakonec jedu do toho hotelu sama. Nechtěla jsem dostat zprávu, ve které by mi přál, ať si to užiju.
Na recepci měli připravené dvě karty. Řekla jsem, že druhý host nepřijede, a jednu jim nechala. Pokoj vypadal stejně jako na fotografiích, kvůli kterým jsem pobyt koupila. Všechno bylo čisté, za oknem se stmívalo a já si neměla na co stěžovat. V sobotu jsem se prošla po městě, zašla do obchodu, kde jsem nic nepotřebovala, a na chvíli si sedla u rybníka. Telefon jsem měla u sebe, ale Markovi jsem nenapsala. Davidovi jsem odpověděla až večer, že na tu večeři příští týden přijdu. Zeptala jsem se jen na den, na jeho víkend už ne.
V neděli ráno jsem na snídani požádala, jestli mi mohou druhou zaplacenou porci zabalit na cestu. Servírka se zeptala, co si druhý host přeje. Musela jsem znovu říct, že jsem sama. Vybrala jsem obložený rohlík a ovoce a balíček položila na protější židli, než jsem dojedla. Když jsem pak odcházela, servírka mě zavolala zpátky, že ho tam nechávám. Vrátila jsem se pro něj. Nechtěla jsem jim ho nechat, když už jsem ho zaplatila.
