Článek
„Chci, abys byla moje žena, ne pořád Dvořákova,“ řekl jí jednou večer. Leželi vedle sebe a Lenka ještě cítila na rameni jeho ruku. Nechtělo se jí začínat spor. Odpověděla, že s bývalým mužem má společného už jen to jméno.
Viktor se zeptal, proč na něm tedy tak lpí. Bylo jí sedmačtyřicet a kadeřnictví vedla skoro dvacet let. Když zákaznice doporučovaly salon, posílaly známé k Dvořákové. Jenže takové vysvětlení znělo v posteli mnohem chladněji než jeho přání mít s ní něco společného.
S Viktorem byla třetí rok. Fotil rodinné oslavy a portréty, uměl ji rozesmát i po dni, kdy měla ruce unavené od fénu. Občas ji vyfotil v kuchyni bez přípravy a ona se na těch snímcích sama sobě líbila. Po manželství, ve kterém slýchala hlavně to, co je potřeba zaplatit, jí jeho pozornost připadala skoro nestoudně příjemná.
„Tak budu Marková,“ řekla nakonec.
Viktor se k ní přitiskl a políbil ji. Ráno jí poslal návrh nového nápisu: Studio Lenka Marková. Chvíli si ho prohlížela, než odpověděla, že by místo zlatých písmen raději černá. O změně jména už se znovu nebavili.
Objednala průhlednou desku s nápisem, která se měla připevnit zevnitř do výlohy. Stála přes osm tisíc. Staré označení nechá sundat po svatbě, do té doby zákaznicím všechno vysvětlí. Kolegyně jí řekla, že mohla nechat na skle jen Studio Lenka a měla by pokoj navždy.
Lenka se zasmála. Nechtěla mít pokoj. Chtěla být s Viktorem a líbilo se jí, že mu na něčem tolik záleží. Když večer přinesl víno a připili si na budoucí paní Markovou, připadala si chtěná. Jen ji zamrzelo, že nové označení platí sama, přestože ho mění na jeho přání.
Svatbu plánovali malou, oběd pro šestnáct lidí. Na pozvánku chtěli dát společnou fotografii a vedle ní své dětské snímky. Viktor přinesl od matky krabici alb. Lenka v ní našla školní portrét chlapce s vážným výrazem a pečlivě učesanými vlasy. Na rubu bylo napsáno Viktor Novotný.
„Ty jsi byl Novotný?“ zeptala se.
Viktor od počítače přikývl. Při první svatbě přijal příjmení manželky. Byla to prý její podmínka a jemu na tom tehdy nezáleželo. Později pod tím jménem začal fotit a po rozvodu se už nechtěl vracet zpátky. Lenka položila snímek mezi dva návrhy pozvánky.
„Takže Marek je jméno po tvojí bývalé ženě.“
„No a?“
Chvíli čekala, jestli se sám zarazí. Viktor ale posouval fotografii na obrazovce a vysvětloval, že musí oříznout kus pozadí. Když mu připomněla jejich rozhovor o Dvořákovi, otočil se k ní s výrazem, který znala od zákaznic, když jim oznámila zdražení.
„Pod tím jménem mám web, všechny zakázky, lidi mě tak znají.“
Lenka přikývla. „To je zajímavé. Mně to v posteli neuznali.“ Viktor se zamračil. Řekl, že nemusí všechno shazovat a že její bývalý je na rozdíl od jeho bývalé ženy pořád někde poblíž. Lenčin exmanžel bydlel na druhém konci města. Naposledy si psali kvůli starému pojištění, které bylo potřeba dohledat.
Začala vysvětlovat, jak málo se vídají. Teprve když už mluvila o té jediné zprávě, zarazila se. Viktor nechtěl vědět, co si píšou. Potřeboval důvod, proč jeho jméno znamená práci a její bývalého muže.
Navrhla, aby se tedy oba vrátili k rodným příjmením. Ona bude zase Králová a on Novotný. Aspoň by začínali stejně. Viktor zavřel notebook a zeptal se, jestli chápe, kolik by ho to stálo času. Lenka mu ukázala potvrzení své zaplacené objednávky.
„Tak si nech Dvořákovou, když je to pro tebe tak důležité.“
Řekl to unaveně, jako by právě ustoupil rozmaru. Lenka čekala, že se ještě vrátí k tomu, proč jí změnu vůbec navrhoval. Místo toho se zeptal, zda už potvrdila počet porcí v restauraci. Potvrdila. Svatbu rušit nechtěla a zároveň jí vadilo, že s tím může tak bezpečně počítat.
Druhý den napsala pracovnici, se kterou připravovali obřad, že si své příjmení ponechá, a domluvila úpravu připravených údajů. Potom zavolala výrobci nápisu. Deska už byla hotová. Muž nabídl, že jí pošle fotografii, třeba si změnu ještě rozmyslí. Lenka řekla, že ne, a požádala o doručení do salonu.
Doma Viktorovi oznámila, že desku převezme, ale do výlohy ji dávat nebude. Přes stůl jí posunul peníze na polovinu ceny. Vzala si je. Když čekal, že tím rozhovor skončí, zeptala se, jestli mu pořád vadí, že zůstane Dvořáková. Řekl, že už to přece vyřešili.
Zabalený nápis pak několik dnů stál v salonu za dveřmi. Kolegyně se ptala, kdy přijedou montéři. Lenka jí řekla, že nepřijedou. Napadlo ji, jak by na stejnou otázku odpovídal Viktor. Přála si, aby aspoň jednou musel vysvětlovat on, proč je na desce jiné jméno, než bude používat jeho žena.
V noci ji objal jako obvykle. Lenka se k němu otočila, ale když ji políbil, vybavil se jí zlatý návrh v telefonu. Odstrčila ho jen trochu. Viktor ruku stáhl a obrátil se na záda. Tentokrát za ním nesáhla, přestože dlouho nemohla usnout a jeho blízkost jí chyběla.
Ve svatební ráno si oblékla tmavomodré šaty. Viktor jí zapnul řetízek a řekl, že je krásná. Věřila mu. Nechtěla odejít od muže, který se jí pořád líbil. Jen ji zlobilo, jak samozřejmě od ní čekal něco, co by sám neudělal.
Zabalenou desku přivezla na oběd sama. Nechala ji vedle stolku na dary a před začátkem jídla stáhla ochranný papír. Kolegyně ze salonu se zeptala, jestli je to ten nový nápis. Lenka odpověděla, že ano, ale používat se nebude. Viktor stál vedle ní se sklenicí v ruce.
„To jsi sem opravdu musela vozit?“ zeptal se potichu.
Nemusela. Věděla to už ve chvíli, kdy desku nakládala do auta. Mohla ji nechat ve skladu a celé odpoledne by možná proběhlo hezky. Místo odpovědi otřela z průhledné plochy otisk palce. Viktor odešel přivítat poslední hosty a kolegyně začala hledat místo pro kabelku.
Když se usazovali, Viktor vytáhl Lence židli, ale pak se otočil k bratrovi a začal s ním probírat cestu autem. Lenka vedle něj čekala, až domluví. Chtěla se ho zeptat, jestli si aspoň může odložit kabelku na jeho stranu lavice. Nakonec ji zasunula pod vlastní židli.
Její sestra vstala se sklenicí a připila na Markovy. Lenka ji přerušila: „Na Dvořákovou a Marka.“ Sestra se opravila a několik hostů se zasmálo, jako by šlo o připravený vtip. Viktor pozvedl sklenici, ale na Lenku se nepodíval.
Připila si také. Potom se k němu naklonila a zeptala se, jestli se na ni hodlá zlobit celý oběd. „A ty mi to hodláš celý oběd připomínat?“ odpověděl. Lenka se narovnala. Číšník mezi ně položil mísu a ona mu musela uhnout. Na další otázku si oba počkali, až zase odejde.
