Článek
Dítě jsem chtěla dávno předtím, než se ke mně Ondřej znovu začal vracet. Tohle si potřebuji ujasnit, protože jinak vypadám jako ženská, která si objednala rodinu jen proto, aby dostala chlapa. Bylo mi sedmatřicet, pracovala jsem v zásobování malé pardubické firmy a druhý pokoj v bytě jsem pronajímala Karolíně. Někdy jsme večer jedly společně, někdy jsem ji dva dny nepotkala. Nebylo mi špatně. Jen mě unavovalo pořád vysvětlovat, že samotě se nemusí říkat svoboda při každé příležitosti. S Ondřejem jsme kdysi chodili a rozešli se bez velkého výstupu; „chtěl jsem tě vidět“ se později v jeho zprávách objevovalo častěji než jakékoli vysvětlení. Teď už půl roku žil s Tomášem a naše obnovené schůzky před ním neskrýval. Věděla jsem to přímo od obou. Jednou jsme všichni tři seděli v kavárně a já se tvářila strašně zkušeně, když jsme probírali, co komu vyhovuje. Mně vyhovovalo Ondřejovo tělo vedle mého a nevyhovovala mi chvíle, kdy se oblékal. Tuhle část jsem tehdy vynechala. Když se pak u mě jednou večer zeptal, jestli ještě chci dítě, neodpověděla jsem hned. Sundával mi z rukávu cenovku, kterou jsem na nové halence přehlédla. „Já bych s tebou chtěl být táta,“ řekl. Takhle obyčejně, s tím papírkem mezi prsty. „Ne jen někdo, kdo se občas přijde podívat.“ Přikývla jsem a přitáhla ho k sobě. Nezeptala jsem se, kam bude chodit spát.
Kdo se kam vrátí
Další ráno jsem mu udělala vejce, i když obvykle snídal až cestou do práce. Seděl u stolu v ponožkách, které si u mě konečně mohl nechat, a prohlížel si se mnou inzeráty na byty. Můj pronájem měl dvě ložnice, jeho byt s Tomášem měl navíc malou pracovnu. „Nejdřív musíme vědět, kde bychom byli,“ řekla jsem a posunula před něj notebook. „A co od toho každý čeká,“ doplnil. Domluvili jsme se, že zatím nic neuspěcháme a nejdřív probereme práci, peníze, bydlení a čas. Jenže já už při nákupu přestala brát nejlevnější kávu, protože Ondřej měl rád jinou, a pod jeho hrnek jsem koupila druhou stejnou podložku. Drobná trapnost, jistě. Člověk přece smí mít dvě stejné podložky. V úterý jsem mu poslala byt se třemi pokoji a on napsal, že se na něj můžeme zajít podívat. Šli jsme tam po práci, venku už byla tma a makléř rozsvěcel postupně všechny místnosti. Ondřej zkoušel otevřít okno, já si prohlížela kuchyň. Makléř se zeptal, kolik nás bude. „Zatím bydlím se spolubydlící,“ odpověděla jsem. Ondřej k tomu nic nepřidal. Později u výtahu řekl, že je ten byt na mě drahý. Na mě. Slyšela jsem to, nejsem hluchá. Jen jsem si to přeložila jako opatrnost člověka, který nechce plánovat moc dopředu. Následující sobotu jsme prošli ještě jeden byt. Ondřej tam poznamenal, že by se mu v malém pokoji dobře pracovalo, kdyby u mě zůstával s dítětem. Já se chytla slov zůstával u mě a zbytek nechala být. Ani jeden byt jsem nakonec nevzala. Zato jsem doma Karolíně oznámila, že budeme potřebovat její pokoj. Už nějakou dobu zvažovala bydlení s kamarádkou; moje jistota ji přiměla, aby jí ještě ten večer zavolala. Nabídla jsem pomoc se stěhováním a tvářila se, že už máme všechno promyšlené. Nebyla jsem ani těhotná. Ve čtvrtek nás Tomáš pozval na večeři k nim. Přinesla jsem koláč. Ondřej mě políbil ve dveřích a Tomáš od sporáku požádal, ať nakrájí chleba. Nic hraného, žádné okázalé vlastnictví. Právě to mě rozčilovalo. Já kvůli téhle večeři změnila halenku třikrát a oni řešili, kdo ráno zapomněl koupit toaletní papír. Po jídle Tomáš otevřel v telefonu jejich společný kalendář. „Můžeme si zkusit říct, jak by to někdy mohlo vypadat? Třeba podle toho, jak pracujeme teď. Ne že tím něco rozhodneme.“ Přikývla jsem. Měla jsem přece radost, že to bere vážně. Tomáš posouval prstem jednotlivé týdny. Ondřej mu přes rameno připomněl služební cestu a já začala vysvětlovat, že si někdy můžu vzít práci domů. Pak Tomáš řekl: „Já bývám v pátek doma. Až by bylo dítě větší a trávilo čas i tady, mohl bych vám někdy pomoct. Ondřej by nemusel všechno stíhat sám.“ Podívala jsem se na Ondřeje. Přikývl, jako by právě řešili obyčejný odvoz z nádraží. „A kde budu já?“ zeptala jsem se. Tomáš zvedl oči od telefonu. „To záleží, co budeš chtít dělat.“ „Myslím večer. Kde budu bydlet já?“ Ondřej si odsunul talíř. „Dano, ty přece budeš bydlet u sebe.“ Tomáš položil telefon na stůl, ale nezamkl ho. Pořád přede mnou svítily jejich společné plány. „Takže já zůstanu doma a ty se budeš s dítětem vracet sem?“ „To jsme ještě neřešili,“ řekl Ondřej. „Proto se o tom bavíme. Jak bys to chtěla ty?“ „Já myslela, že až budeme mít dítě, budeš víc u mě.“ „Víc ano. Podle toho, co bude potřeba. Ale nebudu se od Tomáše stěhovat k tobě.“ Konečně to vyslovil celé. Žádné až, časem, uvidíme. „Tak proč se mnou chodíš vybírat bydlení?“ vyjela jsem. „Protože tam má žít i moje dítě. A protože jsi mě požádala.“ Nechtěla jsem se na Tomáše dívat, ale on mi to neusnadnil odchodem do kuchyně. „Počítáš s tím, že se rozejdeme?“ zeptal se. „Ne všechno je o tobě,“ odpověděla jsem příliš rychle. „To právě zjišťuju.“ Ondřej si promnul obličej. „Řekl jsem ti, že s tebou chci vychovávat dítě. Ne že chci přestat žít s Tomášem.“ Mohla jsem se ho zeptat, proč jsme tohle neřekli už nad těmi vejci. Místo toho jsem prohlásila, že jsme se asi jen špatně pochopili. Asi. Jako by mi šlo o poličku v předsíni. Tomáš sklidil talíře a já si ještě nechala přidat omáčku. Dokázala jsem tam sedět a bavit se o pracovní době, zatímco jsem si představovala ráno, kdy Ondřej odveze naše dítě k sobě a já zůstanu doma. Nešlo jen o dítě. Chtěla jsem s ním chodit večer nakupovat a mít právo ho vzbudit, když mi něco bude. Tomáš už tohle všechno měl a já čekala, že mu to kvůli vlastnímu těhotenství vezmu. Za dva dny Ondřej přišel ke mně. Objednala jsem jídlo, pustila hudbu a o večeři u nich se nezmínila. Neptal se hned, což jsem využila. Skončili jsme spolu jako předtím a já si ráno při čištění zubů namlouvala, že se některé věci prostě musejí nechat vyvinout. Pak si přes dveře koupelny ověřoval s Tomášem, kdo vyzvedne balík. Já měla v puse pěnu a začala brečet tak hloupě, že jsem se málem zakuckala. Když se zeptal, co se děje, řekla jsem, že mi zaskočilo. Ještě další dva dny jsem mu posílala odkazy na nábytek. U jednoho se zeptal, jestli se mi opravdu líbí, nebo jestli jen nechci přestat plánovat. Napsala jsem, že líbí. Potom jsem si tu fotografii otevřela a zjistila, že jsem si ani nevšimla barvy. Ve středu večer jsem ho pozvala, abychom to dořešili. Přišel s pečivem, protože si myslel, že jsem zase nestihla večeři. Ta pozornost mě naštvala; byla přesně taková, kvůli jaké jsem se do toho pustila. „Takhle dítě nechci,“ řekla jsem dřív, než si sundal bundu. Položil sáček na linku. „Dobře. Co tedy potřebuješ jinak?“ „Abychom byli rodina.“ „To slovo si musíš rozbalit trochu víc.“ Nelíbilo se mi, jak klidně to řekl. „Chci, abys žil se mnou. Se mnou a s dítětem. Ne abych ti ho vozila na návštěvy.“ Ondřej chvíli mlčel. Pak si sedl. „Takže dítě se mnou chceš, když odejdu od Tomáše.“ Slyšet to od něj bylo horší než pomyslet si to sama. Přesto jsem přikývla. „Nechci být jenom ta matka.“ „A já nechci slíbit dítě a doufat, že potom změním názor na vlastní život.“ Namítla jsem, že něco podobného právě sliboval on. Tentokrát sklopil oči. „Měl jsem se tě víc ptát,“ řekl. „Líbilo se mi, jakou máš radost.“ A mně se líbilo, že vůbec poprvé nemluvíme jen o příštím čtvrtku. Oba jsme měli důvod nechat některé věty nedokončené. „Tak ten plán zastavíme,“ řekla jsem. Ondřej souhlasil. Čekala jsem, že mě obejme. Když vstal, sáhla jsem po něm sama. Neodtáhl se hned, ale ani mě nepolíbil. „Dano, já už sem nebudu chodit takhle.“ Cítila jsem jeho bundu pod dlaní. „Dítě jsme zrušili, ne nás.“ „Ty jsi mi právě řekla, co ode mě chceš. Nemůžu se tvářit, že to nevím.“ Mohla jsem mu oznámit, že jsem si to rozmyslela, že po něm nic nechci. Věděla jsem dokonce, jakým hlasem bych to řekla, aby se ještě na chvíli posadil. Jenže by ráno znovu někomu potvrzoval vyzvednutí balíku. Pustila jsem mu rukáv a sáček s pečivem mu podala k odchodu. Nechtěla jsem od něj ani rohlík, když si nemůžu nechat zbytek. Odešel s ním.
Pokoj po Karolíně
V sobotu jsem vstala brzy, protože Karolína měla objednanou dodávku. Kávu jsem odměřila do malého hrnku; z té Ondřejovy mi zbývalo skoro celé balení a nechutnala mi ani předtím. V kuchyni Karolína balila talíře, které jsem celou dobu považovala za svoje. Ukázala mi modrou značku na spodní straně. Dostala je od mámy. Přikývla jsem a šla hledat noviny na zabalení. Den předtím jsem jí řekla, že s pokojem nakonec nespěchám. Mohla by u mě zůstat za stejných podmínek. Jenže už měla podepsaný nový nájem a těšila se na bydlení s kamarádkou. „Já už se stěhuju ráda,“ řekla. Ne jako výčitku. Nemusela se kvůli mně tvářit nešťastně a já přesto chtěla, aby aspoň chvíli váhala. Odnesly jsme spolu její matraci. Na schodišti jsem musela couvat a ona mi říkala, kolik zbývá schodů, protože jsem přes ni neviděla. Venku bylo mokro a na chodníku se nám svezl povlak z jednoho rohu. Rozčílila jsem se kvůli tomu víc, než bylo potřeba. Po poledni si přijela pro poslední tašku a zeptala se, jestli už mám někoho místo ní. Řekla jsem, že zatím ne. Když odjela, sedla jsem si v prázdném pokoji na zem a spočítala, o kolik víc zaplatím příští měsíc. Potom jsem otevřela inzerát, přes který jsem ji kdysi našla. Text jsem měla uložený. Stačilo změnit datum a přidat nové fotografie. U věty o společném užívání kuchyně jsem se zarazila. Vybavila jsem si Ondřeje u stolu a měla jsem chuť celý inzerát zavřít. Místo toho jsem do podmínek připsala, že hledám někoho nejméně na rok. Ještě než jsem ho zveřejnila, musela jsem jít pokoj znovu vyfotit. Na starém snímku stál v rohu Karolínin stůl.
