Článek
Libor otočil displej platebního terminálu k sobě a zeptal se Soni, jestli mu polovinu pošle, nebo příště zaplatí ona. Číšník stál vedle jejich stolu a Soňa měla právě napito. Přikývla tak rychle, až se zakuckala. Libor jí přisunul vodu, zaplatil a pokračoval ve vyprávění o novém bytě. Jako by se u stolu nic nestalo.
Byla to jejich první večeře od chvíle, kdy měl rozvod za sebou. Soňa si na ni vzala šaty, které před ním dosud nosila jen v hotelu, a manželovi řekla, že jde s kolegyněmi. Těšila se, že tentokrát nebude Libor kontrolovat čas. Místo toho teď v duchu počítala, kolik stálo její jídlo a zda si měla objednat levnější víno.
Když překážel prsten
Soně bylo osmačtyřicet, Liborovi jednapadesát. Poznali se před dvěma lety na jazykovém kurzu. Soňa byla vdaná, Libor ženatý. Po večerních lekcích chodili na kávu, později si začali domlouvat i jiné večery. Libor platil hotely, protože je rezervoval cestou z práce. Soňa občas přinesla víno nebo něco k jídlu. Nikdy se o tom nemuseli bavit.
Vadilo jí, když odcházel domů dřív než ona. Tvrdila, že jeho manželství existuje už jen proto, že se bojí nepohodlí. „Ty nechceš přijít o vyžehlené košile,“ říkávala. Libor odpovídal, že to není tak jednoduché. O jejím vlastním manželství mluvili méně. Když se zeptal, co bude dělat ona, řekla, ať nejdřív vyřeší sebe a neschovává se za ni.
Na jaře se skutečně odstěhoval. Nejdřív bydlel v pronajatém pokoji, kam Soňu nezval, a dál se scházeli v hotelu. Rozvod dokončili v říjnu. Z jejich rozhovorů Soňa věděla, že se s bývalou ženou domluvili i na penězích. Podrobnosti neposlouchala příliš pozorně. Zajímalo ji hlavně, kdy si najde byt, ve kterém už nebudou muset odcházet kolem recepce každý zvlášť.
Libor jí posílal fotografie prázdných místností. Vybrala s ním přes telefon barvu závěsů a odmítla konferenční stolek, který jí připadal ošklivý. Když se ptal, jestli by se jí tam líbilo, odpověděla, že samozřejmě. Představovala si přitom hlavně zatažené závěsy a večer, který jim nikdo nepřeruší.
Polovina večeře
Před restaurací Libor vytáhl klíče od auta. Soňa se zeptala, jestli má finanční potíže. Zarazil se a řekl, že ne. Má teď nájem a vybavuje byt, takže si výdajů všímá víc než dřív. Přišlo mu přirozené, aby se střídali. Zeptal se, zda je šest stovek za její část večeře problém. Soňa vydělávala slušně a oba to věděli.
„O peníze nejde,“ řekla. „Jen jsem nevěděla, že jsi z nás udělal účetnictví.“ Libor se opřel o auto. „To byla normální otázka. Nemusel jsem tě kvůli ní zvát na poradu.“ Soňa se krátce zasmála, ale nepřisunula se k němu. Ještě odpoledne se těšila, jak ho na ulici políbí bez jeho obvyklého rozhlížení.
Nabídl, že o tom promluví příští večer u něj. Poprvé měl mít všechno vybalené. Soňa souhlasila a doma mu poslala peníze. Do zprávy pro příjemce napsala „večeře“, pak to smazala a nechala pole prázdné. Nechtěla mu dát příležitost, aby si její podráždění vyložil jako hádku o částku, kterou běžně utratila za návštěvu kadeřnice.
Manžel Viktor si zrovna připravoval oběd do práce. Zeptal se, jaké to bylo s kolegyněmi. Soňa odpověděla, že drahé, a hned se zastyděla. Viktor ukázal na zbytek jídla v hrnci, kdyby měla ještě hlad. Odmítla a šla si pověsit šaty. Ještě než je uložila do skříně, zkontrolovala před zrcadlem, jestli jí opravdu tak sluší, jak si myslela při odchodu.
Místo pro její věci
Druhý den se sešli před supermarketem. Libor potřeboval nakoupit na večeři a Soňa vzala vozík. Vybral těstoviny, zeleninu a sýr, ona přidala olivy a víno. U pokladny nabídla kartu dřív, než stihl promluvit. Čekala, že ocení, jak snadno se domluvili. Místo toho jen poděkoval a vzal těžší tašku.
Byt voněl novým nábytkem. V předsíni stál úzký bílý botník a v kuchyni visely závěsy, které vybrala. Libor jí otevřel skříň v ložnici. Jedna polovina byla prázdná. „Nemusíš si všechno vozit sem a tam,“ řekl. Soňa přejela rukou po polici a pochválila, že má konečně dost úložného prostoru.
Na kuchyňskou linku pak položil náhradní klíč. Soňa ho vzala mezi prsty. Představila si, jak přijde dřív než on, objedná jídlo a počká na něj. To se jí líbilo. Libor zatím vysvětloval, že na druhý pracovní stůl je místo u okna. Věděl, že dva dny v týdnu pracuje z domova. Soňa klíč pomalu položila zpátky.
„Já se sem nestěhuju,“ řekla. Libor zůstal stát u otevřené lednice. „Teď hned ne. To po tobě nikdo nechce.“ Soňa si všimla, že koupil i jogurty, které jídala k snídani. V hotelu je jednou marně hledala v nabídce a on si to zapamatoval. Teď jí připadaly jako další věc, na kterou bude muset odpovědět.
Co znamenalo konečně
U večeře se Libor zeptal, jestli Viktor už něco ví. Soňa zavrtěla hlavou. Chtěla nejdřív vidět, jak bude fungovat jejich nový režim. Libor odložil lžíci, kterou nabíral omáčku. „Jaký režim? Že já budu doma čekat, až se ti povede odejít?“ Odpověděla, že předtím přece čekala ona. „A já jsem si myslel, že právě tohle už nechceme.“
Soňa mu připomněla, že mu nikdy neslíbila rozvod. Byla to pravda, kterou dokázala vyslovit velmi jistě. Méně ochotně si vybavovala své věty o tom, jak by jim spolu bylo dobře, kdyby nebyl zbabělý. Libor se zeptal, co tedy znamenalo, když mu psala, ať už to konečně udělá. Odpověděla, že chtěla, aby měli víc času.
„Takže moje žena překážela. Tvůj muž nám nevadí.“ Soňa začala vysvětlovat, že Viktor jí nic špatného neudělal. Libor se podíval k prázdné polovině skříně, viditelné otevřenými dveřmi. Nemusela se ptát, co ho na té odpovědi zarazilo. Jeho bývalou ženu neznala. V jejich hovorech jí celé dva roky stačilo, že se kvůli ní musí dívat na hodiny.
Nabídla, že bude platit polovinu všeho, co spolu snědí a vypijí. Klidně i víc, než si u něj rozpočet srovná. Libor řekl, že o sponzora nestojí. Soňa se zeptala, zda tedy chce skončit. Doufala, že ho taková možnost vyděsí. Místo odpovědi vstal a začal uklízet talíře. Ona zůstala sedět, dokud ji nepožádal, aby mu podala i svůj.
Návštěva bez klíče
Ten večer odjela domů. Klíč nechala na lince, přestože ji Libor při oblékání přitahoval stejně jako předtím. Ani on se od ní ve dveřích neodtáhl. Při polibku měla chuť odložit kabelku a zůstat. Jenže za sebou měla rozhovor, po kterém by takové rozhodnutí musela vysvětlovat. Sešla ze schodů a Libor za ní nešel.
Za několik dní mu sama zavolala. Chtěla přijít v úterý. Řekl, že už něco má, a navrhl čtvrtek. Soňa souhlasila, ačkoli si kvůli tomu musela vymyslet nový důvod večerní nepřítomnosti. Libor už se neptal, kdy promluví s Viktorem. Té otázky se bála, ale její zmizení jí také nebylo příjemné.
Ve čtvrtek přinesla nákup. Libor ji pustil dovnitř a v kuchyni začal vybalovat tašku. Jogurty, které pro ni koupil minule, tam ještě stály. Soňa k nim přidala nové. Libor řekl, ať si je vezme domů, že on je nejí. Natáhla se pro starší balení. Chtěla namítnout, že by u něj někdy mohla zůstat do rána. Na žádný takový den ale neměla plán a dnes se zase musela vrátit k Viktorovi. Vyndala tedy z lednice i ta nová.
