Článek
S Romanem jsem se seznámila v září na narozeninách kolegyně. Bylo mi devětatřicet, jemu o čtyři roky víc, oba jsme žili sami. Líbilo se mi, že se nesnažil působit nezúčastněně. Když mě chtěl vidět, řekl to. Po druhé schůzce mi napsal, že se při rozhovoru nedokázal soustředit, protože jsem si pořád sahala na vlasy. Při další jsem si je schválně rozpustila.
Nehráli jsme si na kamarády. Jednou jsme zůstali před mým domem tak dlouho, až zhaslo světlo nad vchodem. Měl dlaň na mém pase a já ho držela za rozepnutou bundu. Voněl studeným vzduchem a něčím dřevitým. Když jsem řekla, že dnes půjde domů, opřel si čelo o moje. „Tohle mi příště nedělej,“ zašeptal. Tehdy jsem v tom slyšela jen přání.
Dohoda, kterou jsem chtěla i já
O vzájemném testování před první společnou nocí jsem začala mluvit já. Seděli jsme u něj v kuchyni a jeho ruka mi odpočívala na koleni. Nebylo snadné přerušit to otázkou na vyšetření, ale nechtěla jsem ji nechat až na chvíli, kdy už se mi nebude chtít mluvit. Roman chvíli mlčel a potom přikývl. „Dobře. Oba, ať v tom nejsi sama.“ Za tu odpověď jsem ho políbila.
Každý jsme si zařídili vlastní termín. Nechtěla jsem od něj potvrzení poslušnosti a sama jsem to nevnímala jako zkoušku, kterou musí složit. Chtěla jsem ho a těšilo mě, že se dokážeme domluvit i na něčem méně svůdném než na místě příští večeře. Posílali jsme si během čekání zprávy, po kterých jsem v práci obracela telefon displejem dolů.
Když jsme si řekli výsledky, navrhla jsem páteční večer u mě. „Tak konečně,“ odpověděl. Připsal, že přiveze snídani a v sobotu nikam nespěchá. Na snídani jsem se usmála. Pak mi oznámil, že zamluvil stůl v restauraci u mého domu, zrušil svůj sobotní program a přijede rovnou s taškou. Na nic z toho se nezeptal, ale já zatím neměla chuť kazit si očekávání.
Páteční večer měl hotový plán
V pátek jsem měla náročný den v práci. Roman mi ještě odpoledne poslal zprávu, že doufá, že nepřijdu úplně vyřízená. Odpověděla jsem, že žádný výkon neslibuju. „Ale trochu se snažit můžeš,“ napsal se smějícím se obličejem. Dívala jsem se na tu větu déle, než si zasloužil jeho údajný vtip. Přesto jsem se doma převlékla a použila parfém, který u mě ještě necítil.
V restauraci se postavil, když jsem přišla, a políbil mě těsně vedle úst. Zůstala jsem u něj o okamžik déle. Chtěla jsem, aby už bylo po večeři. Jenže on číšníkovi rovnou řekl, že si dáme víno, a mně vysvětlil, že druhou sklenku dopijeme nahoře. „Ty už víš i to, kdy budu mít žízeň?“ zeptala jsem se. Zasmál se a přitáhl si mou židli blíž.
Během jídla mluvil o tom, jak dlouho na dnešek čekal. Věděla jsem to; čekala jsem taky. Vadilo mi ale, že už se mnou skoro nemluví, spíš mi líčí večer, který pro nás připravil. Když jsem zmínila únavu, pohladil mě po ruce. „Neboj, však si lehneš.“ Ještě ráno by mě ta věta rozesmála. Teď jsem si ruku stáhla, abych dosáhla na vodu, a nechala ji u sklenice.
Účtenka mezi námi
Před domem mě políbil a na chvíli jsem se přestala zlobit. Přitiskla jsem se k němu, cítila jeho dech u tváře a sama mu zasunula prsty pod límec. Pak sáhl po tašce opřené u zdi. Ten samozřejmý pohyb mě vrátil k večeři. „Romane, já chci dneska zpomalit,“ řekla jsem. „Pojďme se ještě projít. Bez toho, že už víme, kde skončíme.“
Odstoupil tak prudce, až jsem pustila jeho kabát. „Děláš si srandu? Vždyť jsi ten pátek navrhla ty.“ Přisvědčila jsem. Navrhla jsem ho a těšila se. Zkusila jsem vysvětlit, co mi vadilo, ale skočil mi do řeči, že kdybych o něj opravdu stála, neřeším každé slovo. „Stojím o tebe. Jen se mi nelíbí, jak se mnou dneska mluvíš.“
Vytáhl telefon, chvíli v něm hledal a ukázal mi účtenku za vyšetření. „Tohle jsem podstoupil kvůli nám. Udělám, co chceš, a ty zase změníš podmínky.“ Najednou jsem stála u vlastního vchodu jako někdo, kdo si objednal službu a odmítá ji převzít. „Kolik tě to stálo?“ zeptala jsem se. „Když už jsme u vyúčtování.“
Částku mi přečetl. Poslala jsem mu polovinu; účet jsme si už dřív vyměnili kvůli lístkům do kina. Oba jsme mlčeli, než mu přišlo upozornění. Pak řekl, že z něj dělám ubožáka. Platbu mi hned vrátil. „Nejde mi o peníze. Dlužíš mi aspoň vysvětlení.“ Rozhovor o tom, proč váhám, se ztratil. Teď chtěl slyšet důvod, který uzná za dostatečný.
Domů jsem šla bez něj
Peníze jsem poslala z trucu. Viděla jsem, jak ho to ponížilo, a nechtěla jsem předstírat, že jsem jen klidně hájila svoje rozhodnutí. „Ta platba byla hnusná,“ řekla jsem. „Za to se omlouvám. Ale nechtěla jsem ti slíbit noc výměnou za vyšetření.“ Odpověděl, že z něj dělám někoho, kdo si musí sex kupovat, a že bych přece měla vědět, jak to myslel.
Stál tak blízko, že bych ho mohla znovu chytit za kabát. Část mě to chtěla udělat, odvést ho nahoru a vrátit nás k chvíli před tou taškou. Místo toho jsem odemkla vchod. „Dneska půjdeš domů,“ řekla jsem. „A vysvětlení už jsi dostal.“ Nevstoupil za mnou. Přes sklo dveří jsem ho ještě viděla, jak si přehazuje popruh přes rameno.
Druhý den napsal, že ho mrzí ta účtenka, ale i já bych prý měla uznat, že jsem ho celý týden dráždila. Odepsala jsem, že to uznávám. Nebyla to hra a moje chuť nebyla vymyšlená. Pak jsem dlouho nevěděla, co přidat. Nabídnout další pátek by bylo snadné. Jenže už jsem si představovala, jak se blíží večer a já kontroluju, jestli náhodou zase neměním podmínky.
Od té doby uplynul týden. Roman mi chybí, hlavně večer, a jeho zprávu jsem si několikrát otevřela. Včera navrhl, že bychom to mohli konečně přestat rozebírat a sejít se u mě. Napsala jsem, že u mě ne. Zprávu si přečetl skoro okamžitě. Čekala jsem, jestli nabídne jiné místo. Zatím neodpověděl.






