Článek
Kateřině jsem to řekl v červenci v kuchyni, když Bára odjela na tábor. Čtyři měsíce s kolegyní z projektu, která mezitím odešla do jiné firmy. Žádné velké drama ani kufr na chodbě. Kateřina mě vyslechla, dopila čaj a šla spát do obýváku. Druhý den ráno mi přes stůl podala papír s pravidly.
Sdílená poloha. Hesla k telefonu, mailu i bankovnictví. Společný přehled účtů. A žádné večerní schůzky, ani s kolegy, ani s kamarády, ani „jen na jedno“ po fotbale.
„Jestli se ti to nelíbí, dveře znáš,“ řekla.
Přišlo mi to spravedlivé.
Připadal jsem si jako člověk, který naboural cizí auto, a majitel mu místo policie nabídne, ať škodu splatí. Podepsal jsem bez jediné námitky a ještě jsem jí za to byl vděčný.
Říkal jsem si, že je mi jednačtyřicet, že jsem to podělal já a že to prostě vydržím. Půl roku, rok. Kolik bude potřeba.
První týdny to bylo skoro snadné. Z práce jsem jezdil rovnou domů, telefon nechával na stole displejem nahoru a kolegům tvrdil, že doma malujeme. Kateřina se mě večer ptala, proč jsem v jednu stál dvacet minut u Billy. Řekl jsem, že u pokladny byla fronta. Pokývala hlavou. Bylo to ponižující, ale měl jsem pocit, že to někam vede.
V srpnu se z obýváku vrátila do ložnice. Ke mně ne. Spali jsme vedle sebe jako dva cizí lidé v kupé nočního vlaku a od července jsme se ani jednou nedotkli.
Nevedlo to nikam.
Moje provinění měla data, časy a máminy citáty
V říjnu mi napsala máma, ať to s Katkou nehrotím. Ženské se prý nakonec uklidní a táta jí taky jednou „něco provedl“, a stejně spolu vydrželi čtyřicet let. Odepsal jsem jí, ať to nechá být, a zprávu jsem nesmazal. Mazat zprávy jsem se za ty měsíce odnaučil.
O dva dny později jsme stáli u kuchyňské linky a Kateřina krájela cibuli.
„Tvoje máma si myslí, že se uklidním,“ řekla, aniž by zvedla oči.
Nevěděl jsem, co na to říct. Že čte moje zprávy, jsem věděl. Jenom mě nenapadlo, že to platí i pro mámu, která píše s překlepy a posílá obrázky koček s nápisem „Dobré ráno“.
Ten večer jsem udělal věc, na kterou nejsem pyšný. Když byla ve sprše, vzal jsem její telefon. Kód jsem znal, je to Bářino datum narození. V poznámkách byla jedna nadepsaná jen „J“.
Seznam. S daty.
„4. 8. – doma 18:42 místo 18:15, prý zácpa na Jižní spojce (ověřit).“ „19. 8. – řekl ‚to už jsme probírali‘, potřetí.“ „2. 9. – smazaná konverzace s neznámým číslem.“ Byla to reklama na zimní pneumatiky. „11. 10. – matka: ‚ženské se uklidní‘.“
Položek bylo čtyřicet sedm. Moje máma měla vlastní řádek.
Nevěra tam nebyla ani jednou. Jen pozdní příchody, opakované věty a tón hlasu. Jako by ta hlavní věc už nestála ani za zápis.
Stál jsem v ložnici s jejím mobilem v ruce a poprvé za tři měsíce jsem se necítil jen provinile. Cítil jsem vztek. A hned nato stud, protože jsem právě udělal přesně to co ona, jen bez jejího svolení. Telefon jsem vrátil na nabíječku tak, jak ležel. To jsem se naučil právě od ní.
Teď mám půl roku na to zjistit, proč vlastně zůstávám
V sobotu spala Bára u kamarádky. Udělal jsem rizoto, otevřel víno a počkal, až Kateřina dojí. Nechtěl jsem křičet. Chtěl jsem, aby to znělo dospěle.
„Vím o tom seznamu,“ řekl jsem. „Četl jsem ho.“
Ani nezčervenala. „Takže už mi taky lezeš do telefonu. Gratuluju. Učíš se rychle.“
„Kačko, já nechci trest bez konce. Řekni mi, kdy to skončí.“
Odložila vidličku a chvíli se na mě dívala, jako by zvažovala, jestli si odpověď vůbec zasloužím.
„Až mi přestane být jedno, jestli se večer vrátíš domů,“ řekla. „Zatím mi to jedno je. Proto koukám na tu mapu. Abych aspoň něco cítila.“
Byla to ta nejhorší věta, jakou mi kdy řekla. Horší než všechno, co v červenci neřekla.
Nakonec jsme sepsali dohodu. Na obyčejný papír, propiskou, kterou Bára nosí do školy. Na dalších šest měsíců, do konce dubna. Poloha zůstává, máminy zprávy číst nebude. Seznam si nechá, jen do něj přestane psát věci, které jsem neudělal. Poslední bod napsala sama: právo odejít mají oba. Bez vysvětlování.
„Pro oba,“ zopakovala a podtrhla to. „Ať si nemyslíš, že tu sedíš jenom ty.“
Podepsal jsem. Ona taky. Papír visí na lednici pod magnetem z Chorvatska, mezi rozvrhem kroužků a pozvánkou na třídní schůzky. Bára si ho zatím nevšimla, nebo dělá, že ne.
Od podpisu se mnou sdílí polohu i Kateřina. Nikdo ji o to nežádal. Minulý čtvrtek strávila dvě hodiny v ulici na Vinohradech, kde nikoho neznáme. Nezeptal jsem se. Na to v dohodě bod nemáme.
Nevím, jestli tam byla kvůli sobě, nebo kvůli mně. Jestli si tam něco bere, nebo mi jen ukazuje, jaké to je dívat se do mobilu a nemít právo na otázku.
Od té doby se ptám sám sebe na věc, kterou jsem si dřív zakazoval. Kdyby mi zítra řekla, ať jdu, ulevilo by se mi?
Byl bych smutný, nebo konečně volný?
Zůstávám kvůli ní, kvůli Báře, kvůli hypotéce na dalších dvacet let? Nebo jen proto, že kdybych odešel, přiznal bych, že jsem přesně ten chlap, za kterého mě máma tiše omlouvá?
Ze studu se dá vydržet dlouho. Z lásky asi taky.
Zvenku obojí vypadá úplně stejně. Zevnitř to zatím nerozeznám ani já.
