Článek
„Ve čtvrtek zase?“ zeptal se.
Dana si do kalendáře připsala zkoušku. Premiéra byla za tři týdny a druhé dějství dosud hráli mezi stolem z výčepu a židlemi obecního sálu.
„Teď už dvakrát týdně. Říkala jsem ti to.“
„A tu sobotu taky?“
Sobotu přidali dnes. Dana ještě ani nesundala kabát. V kapse měla obsazení s vlastním jménem nahoře a chtěla mu ho ukázat. Místo toho vysvětlovala, že generálka nemůže být večer, protože sál potřebují hasiči.
K ochotníkům ji před čtyřmi lety přivedla kolegyně. Dana nejdřív napovídala, pak dvakrát přenesla přes scénu podnos. Viktor jí tehdy vyrobil dřevěnou bedýnku na rekvizity. Když letos odřekla představitelka hlavní role, režisér Kamil zavolal Daně do účtárny. Celé odpoledne potom špatně počítala sloupce.
Hrála ženu, která se po letech setká s dávným milencem. Jeho představitel Aleš byl rozvedený truhlář z vedlejší vesnice. Při zkouškách jí podával ruku, když sestupovala z vratkého stupínku. Nikdy nepustil dřív, než stála pevně. Dana se na ten okamžik těšila. Trochu ji to zahanbovalo. Současně se jí líbilo být ženou, na kterou někdo čeká uprostřed osvětleného jeviště.
O polibku řekla Viktorovi sama. Seděli v autě před obchodem a ona si opakovala poslední větu druhého dějství.
„Vy se tam budete líbat?“
„Postavy. Krátce. Pak zhasnou.“
„Tak se obejměte. Vyjde to nastejno.“
Večer se při čištění zubů zeptal, kolikrát to musejí nacvičovat. Řekla mu, že polibek zatím naznačují; s Kamilem se dohodli, že skutečný zkusí až v kostýmech při generálce.
„Takže to bez něj zatím taky jde,“ odpověděl.
Příští týden ji vyzvedl před sálem. Aleš jí právě pomáhal vtěsnat stojan na kostýmy do šatny. Dana zamávala, ale Viktor zůstal v autě. Cestou domů oznámil, že na premiéru nejspíš nepůjde.
„Nechci sedět s lidmi a koukat, jak se moje žena líbá s jiným.“
„Mohl bys vidět taky zbytek hry.“
„Takže já jsem teď ten omezený?“
To slovo nepoužila. Přesto se další půlhodinu přeli právě o ně. Od té doby doma scénář otevírala až v posteli, když Viktor usnul. Na otázku, jak bylo na zkoušce, odpovídala jedním slovem.
V sobotu při generálce měla zelené šaty z půjčovny. Pod světly v nich bylo horko. Aleš vyslovil svou repliku, přistoupil k ní a Dana se zastavila s obličejem kousek od jeho.
„Teď už s polibkem,“ ozval se Kamil ze třetí řady.
Dana si otřela dlaně do šatů. Aleš se na ni tázavě podíval. Přikývla, ale při druhém pokusu obrátila hlavu stranou. Někdo v zákulisí posunul židli. Kamil vstal.
„Dano, bez toho ta scéna nebude fungovat. Divák musí věřit, že po sobě touží.“
Vadilo jí, že to říká přede všemi. Ještě víc jí vadilo, jak rychle znovu přikývla, jen aby nezdržovala. Aleš čekal s rukama podél těla a vypadal stejně rozpačitě jako ona.
„Dejme si deset minut,“ řekla.
V šatně vzala telefon. Měla chuť napsat Viktorovi, že žádný polibek nebude. Už slyšela jeho spokojené: Vidíš. Položila mobil zpátky do kabelky.
Aleše našla u otevřeného okna.
„Zkusil bys se mnou něco jiného?“
Vrátili se na scénu. Dana ho při poslední větě chytila za rukáv. Přiblížila se, ale těsně před polibkem zůstala stát. Aleš zvedl ruku k jejím vlasům. Dana se obrátila ke dveřím, jimiž měla v příštím obraze odejít. Rukáv mu pořád nepustila.
„A tady tma,“ řekla do sálu.
Kamil chvíli mlčel. Pak zavolal na osvětlovače, ať to vezmou znovu i se světlem. Napotřetí zkrátil pauzu. Inspicientka si přepsala poznámku a pokračovalo se dál. Dana si až při převlékání všimla, že přestala svírat čelisti.
Doma Viktorovi popsala změnu. Usmál se.
„Takže jsem měl pravdu.“
„Není tam objetí. Končíme před polibkem.“
„Hlavně že to šlo, když se chtělo.“
Dana položila složené šaty přes opěradlo.
„Vadilo mi, jak na mě Kamil tlačil. Chtěla jsem si najít něco, co zahraju. Nevyřizovala jsem mu tvůj zákaz.“
Viktor se zamračil. „Já ti nic nezakázal.“
„Lístek máš pořád na lednici. Budu ráda, když přijdeš.“
V pátek před představením ho tam ještě viděla. Viktor řekl, že si na večer domluvil šipky. Dana už ho nepřesvědčovala. V šatně se jí při zapínání šatů třásly prsty a kolegyně jí musela pomoci s posledním knoflíkem.
Druhé dějství skončilo tmou přesně ve chvíli, kdy držela Aleše za rukáv. Než se rozsvítilo k přestavbě, nikdo z publika ani nezakašlal.
Při děkovačce zahlédla prázdné místo vedle své sestry. Znovu ji zabolelo, že tam Viktor není. Pak ji kolegyně vytáhla o krok dopředu a potlesk zesílil. Dana se uklonila.
Po představení jí sestra přinesla do šatny kytici a začala napodobovat Kamilovo nervózní pobíhání za oponou. Dana se rozesmála. Sáhla po telefonu, aby Viktorovi napsala, jak to dopadlo. Než ho odemkla, ozvalo se ze dveří, že se jde vedle do hospody slavit. Vrátila ho do kabelky a požádala sestru, ať jí podrží květiny, než se převlékne.
