Článek
Dana pracovala jako účetní v menší velkoobchodní firmě v Hradci Králové. S manželem Milanem byli spolu sedmadvacet let a poslední dobou se doma nejčastěji bavili o opravě koupelny a svatbě jejich dcery Terezy. Dana měla v počítači tabulku restaurací, cen za porci a možností ubytování. Tereza ji občas žádala, aby něco nechala také na nich.
Matěje přivedla Tereza domů poprvé před necelým rokem. Pracoval stejně jako ona v Brně, přijížděli většinou jen na nedělní oběd a večer zase odjížděli. Byl slušný, pomáhal Milanovi odnášet talíře a na rozdíl od předchozího Terezina přítele dokázal odpovědět i celou větou. Dana si ho oblíbila.
Jeho rodiče bydleli u Prahy. Několikrát se mluvilo o společném setkání, ale pokaždé do toho něco přišlo. Matějova matka měla nemocného otce, Milan sloužil o víkendu a přes léto se mladí toulali po Slovinsku. Teprve po zásnubách Tereza rezervovala na sobotu stůl pro šest v restauraci nedaleko bytu svých rodičů.
„Žádné pořadače s sebou,“ řekla matce do telefonu. „Jen se najíme a seznámíme.“ Dana slíbila, že tabulku nechá doma. Přesto si před odchodem uložila do mobilu nabídku jedné restaurace s penzionem, kdyby na místo svatby přece jen přišla řeč.
Ve čtvrtek jí Karel napsal, že se do Hradce dostane příští středu. Obvykle přijížděl pracovně dvakrát za měsíc. Část odpoledne pak trávili v malém penzionu za městem. Dana odpověděla, že ve středu může do šesti. Potom zprávy vymazala.
Znali se čtyři roky. Poprvé spolu mluvili na školení dodavatelského programu, kde Karel zastupoval obchodní firmu. Prsten si nesundával a Dana se na jeho manželství příliš nevyptávala. Věděla, že má dospělého syna, který tehdy studoval v Kodani. Karel zase věděl o její dceři a o Milanově zálibě v rybaření. Na začátku jí taková znalost připadala dostatečná.
Nikdy jí neslíbil, že odejde od ženy. Dana to ani nepožadovala. Doma měla svůj pracovní stůl, zahrádku a muže, s nímž dokázala bez hádky strávit dovolenou. S Karlem nemusela řešit, kdo objedná kominíka. Před schůzkami se na sebe dívala do zrcadla jinak než před cestou do kanceláře a ten rozdíl si nechtěla nechat vzít.
V sobotu dorazili s Milanem do restaurace první. Dana požádala o výměnu místa, protože jí od dveří táhlo na záda. Milan si sedl vedle ní, položil na stůl brýle a začal studovat jídelní lístek. Tereza s Matějem přišli o pár minut později. Jeho rodiče prý ještě hledali parkování.
Když se dveře znovu otevřely, Dana právě uklízela telefon do kabelky. Nejprve zahlédla světlý kabát neznámé ženy. Karel šel za ní a nesl jí přes ruku šálu. Uviděl Danu téměř ve stejném okamžiku. Nezastavil se, jen nechal ženu projít před sebou až ke stolu.
„Tak tohle jsou naši,“ řekl Matěj. „Máma Alena a táta Karel.“
Dana vstala později než ostatní. Matějovo příjmení Novotný si s Karlem spojila už při prvním obědě. Jenže Novotných znala několik a Karel měl přece syna v Dánsku. Tehdy jí to k zapuzení nápadu stačilo. Teď jí připadalo nepochopitelné, že se nezeptala ani na jeho křestní jméno.
Podali si ruce. Karel ji oslovil příjmením a představil se celým jménem, jako by si ho měla teprve uložit do paměti. Jeho dlaň znala. Tentokrát ji pustil dřív, než stačila udělat cokoli jiného než přikývnout. Potom přisunul Aleně židli a Milan mu odsunul tu vedle ní.
Alena si sedla naproti Daně. Byla menší, než by čekala, a měla obyčejné krátké nehty bez laku. Omlouvala se za zpoždění a hned se Terezy ptala na nové místo v práci. Dana poslouchala, jak přirozeně její dceru oslovuje Terezko. Už se několikrát viděly. Jen ona se o těch návštěvách nikdy nezajímala podrobněji.
První sklenici vody vypila téměř najednou. Když číšník přinesl pečivo, podala košík Karlovi, protože seděl nejblíž. Věděla, že si vezme jen tmavý kousek. Udělal to a ona rychle obrátila pozornost k Milanovi, který vysvětloval, proč by svatba neměla být příliš daleko od Hradce.
„Já jsem stejně pořád na cestách,“ řekl Karel. „Za mě je to jedno.“ Milan se ho zeptal, v čem podniká. Rozhovor se během několika minut dostal k dopravě na dálnici a ke společnému názoru na služební auta. Dana do té doby neslyšela Karla mluvit tak dlouho s jiným mužem. Připadal jí hlučnější než v penzionu.
Při objednávání si Alena všimla, že Dana přejíždí prstem po okraji jídelního lístku. „Nemůžete se rozhodnout? Ta ryba bývá dobrá.“ Dana si ji objednala, přestože původně chtěla maso. Byla vděčná za otázku, na kterou mohla odpovědět bez přemýšlení.
Po hlavním jídle vytáhla Tereza mobil s fotografiemi statku, kde by chtěli mít obřad. Karel se naklonil přes stůl a Dana ucítila vodu po holení, kterou mu jednou sama pochválila. Posunula židli dozadu. Milan se jí zeptal, jestli je jí teď zase horko.
„Trochu,“ řekla. „Asi jsem neměla ten svetr.“ Karel se na ni nepodíval. Začal se ptát Matěje, kolik hostů plánují, a nabídl, že do penzionu zavolá. Měl známého, který tam pořádal firemní večírek. Dana si vzpomněla, kolikrát u podobného stolu seděl po schůzce s ní a telefonoval domů, že už vyjíždí.
Účet rozdělili mezi rodiče. Milan s Karlem u pokladny chvíli soupeřili o to, kdo zaplatí víno. Alena Daně pomohla do kabátu a řekla, že je ráda, že se konečně poznaly. Dana jí poděkovala. Na chodníku se domluvili, že se za dva týdny pojedou podívat na statek společně.
Domů šli pěšky. Milan byl spokojený. „Normální lidi. S tím Karlem se dá mluvit.“ Dana řekla, že ano, a zastrčila ruce hlouběji do kapes. Milan ještě poznamenal, že při večeři moc nejedla. Vymluvila se na těžký oběd, který neměla.
Karel zavolal v neděli dopoledne, když byla v obchodě. Dana nechala první hovor doznít. Při druhém odbočila s vozíkem do prázdné uličky s pracími prostředky. Chvíli čekala, jestli začne on. Slyšela v telefonu zavření dveří auta.
„Tak to jsme si mohli říct dřív,“ prohlásil nakonec.
„Co přesně? Že si mají naše děti najít někoho jiného?“ Dana mluvila tiše, ale žena vybírající aviváž se stejně otočila. Popojela s vozíkem dál. Karel řekl, že přece oba museli něco tušit. Připomněla mu syna v Kodani. Odpověděl, že už je dva roky zpátky a že mu připadalo zbytečné rozebírat to při jejich schůzkách.
Dana si vybavila středeční odpoledne, na které se ještě v pátek těšila. „Ve středu nepřijdu. A už se takhle scházet nebudeme.“ Karel chvíli mlčel. Potom řekl, ať nedělá rozhodnutí den po jednom nepříjemném překvapení.
„Seděla naproti mně tvoje žena.“
„Moje žena existovala i před sobotou.“
To mu nemohla vyvrátit. Nebyl méně ženatý, když Dana neznala Alenin hlas ani způsob, jakým odkládá příbor. „Já vím,“ odpověděla. „A můj muž taky. Jen už s vámi nechci sedět u jednoho stolu a pak za tebou jezdit do pokoje.“
Karel se pokusil mluvit o tom, že mladí jsou dospělí a jejich soukromí s rodiči nesouvisí. Dana ho nechala domluvit. Když se znovu zeptal na středu, řekla ne. Do vozíku potom přidala prací gel, který doma měli. U pokladny si toho všimla, ale nešla ho vrátit.
Následující týden se jí několikrát vybavilo, jak Karel v restauraci přisunul Aleně židli. Nevadila jí samotná zdvořilost. Vadilo jí, že si dřív jejich společný život představovala jako prázdné místo mezi schůzkami. Teď do něj patřily konkrétní věty, jejich syn i její dcera, která se u stolu smála Karlově historce.
Doma byla na Milana zbytečně ostrá. Když položil na její stůl další nabídku svatebního fotografa, řekla, že už má těch příprav dost. Překvapeně se na ni podíval. Ještě před týdnem ho žádala, aby se konečně zapojil. Omluvila se za tón, ale papír nechala ležet obrácený textem dolů.
Karel ve společné skupině šesti lidí potvrdil termín prohlídky statku. Dana si začala chystat otázky na ubytování. U každé přemýšlela, zda nebude znamenat další telefonát s ním. Nakonec si poznámky vytiskla a rozhodla se, že se na všechno zeptá provozní osobně.
Na prohlídku vyrazili každý svým autem. Mladí přijeli rovnou z Brna, Alena s Karlem od Prahy. Dana si sedla dozadu k Milanově bundě, aby mohla cestou předstírat, že pročítá nabídku. Milan chtěl vědět, jestli ji něco bolí. Řekla, že špatně spala, což byla pravda.
Provozní jim ukázala sál, zahradu i pokoje pro hosty. Tereza počítala lůžka a Matěj hledal zásuvky pro kapelu. Milan s Alenou se zajímali, kde se bude podávat snídaně. Dana zůstala na chodbě u nástěnky s požárním plánem. Na většinu otázek už odpověď dostala a do poznámek se dívala jen proto, aby nemusela za ostatními.
Karel vyšel z pokoje za ní. „Tady by nám aspoň nikdo neříkal, co tu děláme,“ řekl potichu. Dana nejprve myslela, že mluví o svatbě. Pak položil ruku na její záda, přesně tam, kde ji míval, když ji v penzionu pouštěl do dveří před sebou.
Odstoupila k nástěnce. Z vedlejšího pokoje slyšela dceru, jak volá na Matěje, ať změří místo pro dětskou postýlku hostů. „Nesahej na mě.“ Karel ruku spustil a ohlédl se. Jeho opatrnost ji rozčílila víc než ten dotek. Nezjišťoval, co s ní udělal. Zjišťoval, kdo je může vidět.
„Nemusíš na mě takhle štěkat. Jen jsem myslel, že až se to trochu usadí, bude všechno jednodušší. Nikomu nebude divné, když si zavoláme nebo spolu někam pojedeme kvůli přípravám.“ Řekl to skoro prakticky, jako před chvílí mluvil o parkování pro hosty.
Dana se na něj chvíli dívala. „Ty chceš, aby mi dcera chystala důvody, proč s tebou můžu být?“ Karel se zamračil. Prý to překrucovala. Nic takového po Tereze přece nechtěl. Z pokoje vyšla provozní a nabídla jim, že se mohou podívat také do svatebního apartmá. Dana řekla, že už viděla všechno potřebné.
Při následné kávě si sedla mezi Milana a dceru. Karel navrhl další návštěvu kvůli ochutnávce menu. Dana požádala Milana, aby na ni jel místo ní. Tereza zvedla oči od poznámek. „Ty nechceš ochutnávat? Vždyť jsi kvůli omáčce vyřadila dvě restaurace.“ Dana řekla, že jim do výběru nechce tolik mluvit.
Doma vytiskla tabulku, připsala k ní telefonní čísla a položila ji Milanovi do pracovny. Nejdřív to bral jako běžné rozdělení úkolů. Když však odmítla i domlouvání dopravy s Karlem, přestal listy rovnat. „Stalo se tam něco? Mně připadá, že se od té večeře snažíš z celé svatby vyvléct.“
Dana odpověděla, že jí vadí, jak Karel všechno bere do ruky. Milan se podivil. Podle něj se jen snažil pomoct a ona se chovala podobně od zásnub. Snesla by, kdyby jí vyčetl lenost. Tohle bylo přesné. Řekla, že s Karlem zkrátka nechce nic zařizovat sama. Milan nakonec přikývl, ale podklady převzal bez dalšího zájmu o její názor.
Večer jí zavolala Tereza. Nenadávala, jen zněla unaveně. „Jestli tě štve, že to nebude přesně podle tebe, tak mi to řekni. Ale nedělej z táty pošťáka.“ Dana měla připravené vysvětlení o práci. Místo toho řekla, že se chovala hloupě. Slíbila, že dceři pomůže se šaty a jmenovkami, pokud o to ještě stojí. Tereza řekla, že samozřejmě stojí. Veseleji už ale nemluvila.
Karlovi napsala až potom. Uvedla jen, že soukromé schůzky skončily a přípravy bude řešit ve skupině. Odpověděl otázkou, zda kvůli vlastnímu svědomí opravdu potřebuje pokazit čtyři roky, které jim oběma vyhovovaly. Dana zprávu smazala. Tentokrát ne proto, aby mohla přijít další.
Příští ochutnávku absolvoval Milan s mladými a Matějovými rodiči. Vrátil se s krabičkou koláčků a vyprávěl, jak se s Karlem dohodli na odvozu hostů. Dana poslouchala od kuchyňské linky. Sama ho tam poslala, ale když mluvil o Karlovi, měla chuť rozhovor zastavit. Vzala si koláček, aby nemusela hned odpovídat.
Za pár dní přišel do skupiny návrh zasedacího pořádku. Rodiče měli sedět u jednoho stolu. Dana už začala psát, že by raději seděla se svou sestrou, když Tereza doplnila: „Prosím vás, aspoň tohle už neměňme.“
Dana rozepsanou odpověď smazala a napsala, že za ni je to v pořádku. Milan vedle ní otevřel přílohu a pochválil, že budou mít blízko k mladým. Při přibližování plánku položil telefon mezi ně. Dana na něm uviděla svoje jméno naproti Karlovu. Telefon mu vrátila a zeptala se, v kolik mají vyzvednout objednané koláče.
