Článek
Marie byla šest let vdova. S manželem vychovala dvě děti a pracovala v účtárně. Po jeho smrti zůstala ve svém bytě. Dcera Jana ji pravidelně navštěvovala a Marie často hlídala její děti. Syn bydlel dál, ale volali si. Osamělá si připadala hlavně večer, kdy byt utichl.
O dalšího partnera zpočátku nestála. Nechtěla se znovu přizpůsobovat tomu, kdy se obědvá a co má být v lednici. S manželem měli dobrý vztah, ale péče o domácnost vždycky připadala především jí. Když po několika letech zjistila, že jí vlastní režim vyhovuje, trochu se za to styděla. Nahlas o tom doma nemluvila.
„Manžel mi chyběl. To, že jsem si někdy užívala klid, na tom nic neměnilo. Jen jsem poprvé v životě mohla přijít domů a nic nechystat. Dát si k večeři jogurt, pustit film a neřešit, jestli si někdo představoval něco jiného.“
Nejdřív jí vadilo, že je mladší
Zdeňka poznala při organizování výletu s místním spolkem. Bylo mu sedmapadesát, byl rozvedený a žil ve svém bytě na druhém konci města. Marie ho nejprve brala jako člověka, se kterým se dobře povídá. Když ji po několika setkáních pozval samotnou na kávu, napadlo ji, jestli si od toho neslibuje víc. Právě ta možnost ji znejistila a zároveň potěšila.
Věkový rozdíl řešila spíš ona než Zdeněk. Na první schůzku přišla v halence, kterou půl hodiny žehlila, a cestou litovala, že souhlasila. Nakonec spolu seděli skoro dvě hodiny. Zdeněk se jí další den ozval a Marie zjistila, že na zprávu čekala.
Koupila si parfém, který jí dřív připadal zbytečně drahý. Před schůzkami si upravovala vlasy a jednou při nákupu vybrala prádlo, o kterém by s dcerou určitě nežertovala jako o praktickém vánočním dárku. Zdeněk ji občas navštívil doma. Když odcházel, Marie měla ještě chvíli chuť sedět v kuchyni a na nic nespěchat.
„Připadala jsem si směšně, že se těším jako holka. Ale příjemně směšně. Nechtěla jsem se vdávat ani vybírat společnou sedačku. Těšila jsem se, že přijde člověk, který mě chce vidět a nemusí ode mě nic vyřídit.“
Dcera čekala, že vztah začne vypadat jinak
Janě o něm řekla po třech měsících. Zdeněk potom přišel na společnou večeři. Přinesl víno a s Janiným mužem si povídal o opravách domů. Jana druhý den řekla, že působí sympaticky. Potom se zeptala, jestli spolu uvažují o bydlení.
Marie odpověděla, že zatím vůbec ne. Dcera to vzala jako přirozenou opatrnost. Když však uběhlo dalších několik měsíců, začala se vyptávat znovu. Zajímalo ji, proč Zdeněk u matky nikdy nezůstává přes noc a proč jezdí na delší dovolené zvlášť. Marie vysvětlila, že si to tak domluvili. Zdeněk ráno brzy vstává do práce a ona zatím nikoho nastěhovat nechce.
Jana se zeptala, zda je tedy skutečně rozvedený. Marie jí řekla, že ano, a připomněla návštěvy v jeho bytě. Dcera jí věřila. Stejně však měla pochybnosti, jestli Zdeněk nepřichází jen tehdy, když se mu to hodí.
„Jana pořád říkala, že si zasloužím někoho, kdo se mnou bude. Já se s ním přitom vídala někdy dvakrát týdně a byla spokojená. Nevěděla jsem, jak jí vysvětlit, že mi nevadí, když večer odjede. Že mi dokonce vyhovuje ráno vstát ve vlastním prázdném bytě.“
Na obědě čekal ještě jeden host
Jednou v neděli pozvala Jana matku na oběd. Marie počítala s dcerou, jejím mužem a vnoučaty. U stolu však seděl také Janin kolega z práce, pětašedesátiletý Viktor. Marie ho znala od vidění. Jana jí kdysi vyprávěla, že po smrti ženy zůstal sám ve velkém bytě. Tentokrát dceru překvapivě zajímalo, co mají s matkou společného.
Viktor byl příjemný a pozorný. Zeptal se na výlety, nabídl jí poslední kousek koláče a vyprávěl o chalupě. Jana několikrát poznamenala, že by se tam Marii líbilo. Když Viktor mluvil o tom, jak nerad vaří jen pro sebe, dcera dodala, že maminka umí výbornou svíčkovou. Marie se usmála, ale začalo jí být nepříjemně. Připadala si, jako by se o ní u stolu rozhodovalo bez ní.
„Bylo mi ho líto, protože bylo vidět, že je taky trochu nervózní. Neudělal nic špatného. Jen jsem najednou seděla na schůzce, o které mi nikdo neřekl, a poslouchala, jak bychom se k sobě hodili. Jana přitom moc dobře věděla, že už někoho mám.“
Když odešel, zeptala se dcery, proč ho pozvala. Jana neskrývala, že chtěla, aby se poznali lépe. Viktor je prý hodný člověk, má vyřešenou minulost a hledá skutečnou partnerku. Marie se zeptala, co podle ní hledá Zdeněk. Dcera odpověděla, že to právě neví. S Viktorem by matka alespoň mohla plánovat budoucnost.
Marie jí řekla, že o podobné seznamování nestojí. Jana se urazila. Připomněla, že se jen snaží, aby máma nebyla sama, až jí jednou přestane sloužit zdraví. Potom pronesla větu, která Marii zůstala v hlavě. V jejím věku by prý mělo být důležitější, jestli je na muže spolehnutí, než zda mezi nimi ještě něco jiskří.
Nechtěla slíbit péči výměnou za jistotu
Marie se dcery zeptala, proč by se ty věci měly vylučovat. Jana odpověděla, že Zdeněk u ní ani nepřespává. Matka poprvé přiznala, že částečně proto, že si to sama přeje. Když se s ním začala scházet, řekla mu, že nechce společnou domácnost. Zdeněk souhlasil. Nebyl to velký příslib do konce života, ale byla to dohoda, která jí zatím vyhovovala.
Jana chvíli mlčela. Pak se zeptala, jestli matce opravdu stačí takový vztah. Marie cítila, že dcera čeká odpověď, která by ji uklidnila. Mohla říct, že třeba časem změní názor. Jenže to nevěděla. Chtěla Zdeňka dál vídat, těšila se na jeho blízkost a současně si nechtěla znovu zvykat na cizí boty v předsíni každé ráno.
„Viktor si možná představoval úplně jiné soužití, než jaké jsem z toho oběda pochopila. To nemůžu vědět. Ale Jana mě mu tam doporučovala hlavně jako někoho, kdo dobře vaří a má rád chalupu. Já si přitom poslední měsíce užívala, že se mě muž ptá, kam bych chtěla jít, místo toho, co bude k večeři.“
Rozhovor skončil chladně. Jana řekla, že až matka bude jednou něco potřebovat, stejně zavolá především jí. Marie si uvědomila, že to může být pravda. Dcera jí po otcově smrti hodně pomohla a měla vlastní rodinu i zaměstnání. Její obava nebyla jen nevyžádaný názor na matčin soukromý život. Přesto ji zabolelo, že by si měla vybrat partnera také proto, aby Jana měla méně starostí.
O budoucnosti si musela promluvit i se Zdeňkem
O několik dní později zavolala Viktorovi. Poděkovala za příjemný oběd a řekla, že už má vztah, který nechce měnit. Viktor odpověděl, že mu Jana tvrdila, že máma sice někoho vídá, ale není to nic vážného. Marii to zamrzelo. Viktor však její vysvětlení přijal a oba se rozloučili bez dalších rozpaků.
Se Zdeňkem potom otevřela otázku, které se dosud vyhýbali. Zeptala se, jak on jejich vztah vnímá a co by dělal, kdyby onemocněla. Zdeněk řekl, že by jí samozřejmě pomohl. Zároveň připustil, že o dlouhodobé péči ani společném bydlení nepřemýšlel. Marie byla ráda za upřímnost, i když se jí neposlouchala tak dobře jako jeho komplimenty.
Neměla najednou všechny jistoty, které jí dcera nabízela v podobě Viktora. Ani nevěděla, zda by je s jiným mužem skutečně získala. S Janou se nakonec dokázaly bavit o praktických věcech: kdo má náhradní klíče, koho mohou v případě potřeby zavolat a že matka nebude automaticky očekávat její každodenní pomoc. Volba partnera ale podle Marie měla zůstat na ní.
Jana se Zdeňka dál občas ptá, ale už matce nikoho nezve na oběd bez vysvětlení. Marie se s ním schází stejně jako dřív. Někdy spolu odjedou na víkend, jindy se vidí jen na večeři. Parfém zatím nedošel a vlastní klíč mu dosud nedala.
„Možná jednou zjistím, že jsem chtěla víc. Třeba se rozejdeme. Jen nechci už dnes zahodit něco, na co se těším, kvůli představě, jak má v mém věku vypadat pořádný vztah. Když mi Zdeněk večer napíše, že na mě myslí, mám z toho radost. Tu bych si s Viktorem nemohla domluvit, i kdybychom měli všechno ostatní vyřešené.“
