Článek
Když Eva slyší, že Daniel za tři týdny odjíždí, přestane si hlídat, jak dlouho se na něj dívá. Sedí naproti sobě na narozeninách společné známé, mezi nimi miska oliv a cizí telefon na nabíječce. Ještě před chvílí přemýšlí, kdy bude slušné odejít. Teď si sundá kabát, který už má položený na klíně.
Danielovi je sedmačtyřicet, jí o čtyři roky méně. Oba jsou rozvedení, oba bydlí sami. On má od prosince pracovat v technickém týmu v Kodani. Byt už pronajal kolegovi, zbývá mu předat několik zakázek a sbalit věci. Když o odjezdu mluví, nestěžuje si ani nenaznačuje, že by ho někdo mohl zadržet.
„Takže tě tady nikdo nestihne omrzet,“ poznamená Eva.
„To bych nepodceňoval. Tři týdny jsou docela dlouhá doba.“
Rozesměje ji. Později stojí spolu před domem a čekají, až jí přijede objednané auto. Eva ho políbí první. Ne rychle, aby to šlo druhý den vydávat za omyl. Daniel jí přidrží kabát, který jí sklouzává z ramene, a potom se zeptá, jestli jí může zítra napsat. Přikývne ještě dřív, než otázku dokončí.
S koncem se počítá
Po rozvodu si Eva zvykla na schůzky, při kterých se opatrně zjišťuje, co kdo hledá. Muži mluvili o cestování, ona o práci, a oba čekali, kdo první připustí, že nechce trávit večery sám. S Danielem tuhle část přeskočí. Jeho kufry už někde stojí. Nemusí vysvětlovat, proč nechce další společnou domácnost.
Při druhé schůzce mu rovnou řekne, že vztah na dálku pěstovat nebude. Žádné večerní kontroly přes obrazovku, žádné odpočítávání do příští návštěvy. Daniel odloží sklenici a odpoví, že po ní nic takového nežádá. Potom se zeptá, jestli chce jít ještě ven, nebo zůstat u něj.
Zůstane. Ráno si chce objednat taxi, ale Daniel se nabídne, že nejdřív dojde do pekárny. Když se vrátí, sedí v jeho kuchyni, bosá, v jeho tričku. Překvapí ji vlastní spokojenost. Ještě jí nikdo nenabízí zásuvku ani se neptá, jestli by příští Vánoce mohli strávit společně.
Během několika dnů si začnou psát i z práce. Eva mu posílá zprávy, nad kterými by se před měsícem červenala, kdyby jí je někdo přečetl nahlas. Daniel se někdy objeví před její kanceláří a ona kvůli němu poprvé po letech přestane odpovídat na pracovní telefon už v šest.
Jednou ve středu nepřijde na pravidelné cvičení. Kamarádce napíše, že má lepší program. Dostane nazpátek tři vykřičníky a otázku, jestli se zamilovala. Eva odpoví fotografií dvou skleniček a slovy: Neblázni, za chvíli odlétá. Telefon pak obrátí displejem dolů, aby se jí Daniel nezeptal, čemu se směje.
O svém manželství mu vypráví jednoho večera u sebe. Ne celý příběh, jen jak se s bývalým mužem postupně naučili domlouvat úplně všechno kromě toho, jestli se ještě chtějí dotýkat. Daniel ji poslouchá a neříká, že on by se k ní takhle nikdy nechoval. To jí vyhovuje. Nechce od něj záruku.
„A ty?“ zeptá se ho. „Taky jsi doma předstíral únavu?“
„Někdy. A někdy jsem byl opravdu unavený. To se pak těžko poznává.“
Přitiskne se k němu a dál se nevyptává. Líbí se jí, že spolu mohou mluvit bez předstírání, ale ještě víc se jí líbí, že na žádnou z odpovědí nebude muset za půl roku navazovat.
Volná sobota
Zpráva o odkladu přijde v pondělí, deset dnů před plánovaným odletem. Daniel jí zavolá cestou z práce. Projekt se posouvá, nový nástup má být až v lednu. Eva stojí v samoobsluze s košíkem v ruce a nechá ženu za sebou protáhnout se k chladicímu boxu.
„Takže ještě měsíc navíc,“ řekne.
„Přibližně. Budu muset vyřešit bydlení. Ale tenhle víkend mám konečně volný. Nechceš někam vyrazit? Klidně jen na výlet a pak u tebe uvaříme.“
Eva se podívá do košíku, jako by v něm mohla najít důvod, proč nemůže. V sobotu nic nemá. Ani v neděli. Přesto řekne, že se musí podívat, co slíbila sestře. Daniel odpoví, ať se ozve. Jeho hlas se nezmění, a právě to ji podráždí. Pro něj je to obyčejná otázka.
Večer si otevře jejich zprávy. Ještě ráno mu psala, že by ho ráda viděla i bez těch jeho věčně zapnutých pracovních košil. Teď jí představa společného nákupu na večeři připadá příliš důvěrná. Vidí ho u svého sporáku, slyší otázku, kde má cedník, a najednou se jí nechce domů nikoho pouštět.
Napíše mu, že o víkendu pomáhá sestře. Sestra o ničem neví a Eva jí ani nevolá. Sobotu stráví nákupem bot a úklidem koupelny. Několikrát si představí, že Danielovi pošle fotografii nových kotníkových bot a pozve ho na večer. Pokaždé telefon zase položí.
V neděli jí Daniel pošle odkaz na malý penzion za Prahou. Jen jako možnost na příště, bez rezervace. Eva odpoví, že teď nedokáže nic plánovat. Pak dlouho sleduje, jestli se objeví další zpráva. Když nepřijde, cítí se odstrčená a zároveň se jí uleví.
Nic jsi nesliboval
Ve čtvrtek se mají sejít u ní. Eva si cestou z práce koupí víno, doma se převlékne a chvíli se na sebe dívá do zrcadla. Tohle zná. Večer, zavřené dveře, ráno každý jinam. Potom Daniel napíše, jestli má přinést něco k jídlu i na snídani, a ona mu zavolá, že ji bolí hlava.
Tentokrát se nezeptá, jestli něco nepotřebuje. Chvíli mlčí a pak řekne: „Dobře. Jen mi prosím zítra řekni, jestli se ještě chceš vidět.“
Eva má chuť mu vyčíst, jak neochotně reaguje na obyčejnou bolest hlavy. Neudělá to, protože víno už stojí otevřené na lince a ji nic nebolí. Nalije si sklenici, sedne si na kraj postele a poprvé ji napadne, že mu vlastně lže mnohem víc teď, když má zůstat, než když spolu počítali zbývající večery.
Druhý den se sejdou v kavárně blízko jeho práce. Daniel má vedle židle batoh, ve kterém dřív nosil věci na přespání. Eva se na něj snaží nedívat. Objedná si kávu a začne vysvětlovat, že je poslední dobou přetížená. Daniel ji nechá domluvit.
„Nechceš se mnou strávit sobotu, ale ve čtvrtek večer bych se ti hodil?“ zeptá se.
„To říkáš dost ošklivě.“
„Zkouším se konečně zeptat na něco, na co mi odpovíš.“
Eva cítí, jak se jí zahřívá obličej. Nikdy mu přece neslibovala běžný vztah. Hned na začátku odmítla vztah na dálku a měla za to, že tím řekla všechno. Teď mu to připomene. Daniel se zamračí. Řekne, že navrhl výlet, nikoli společnou hypotéku. A že pozvat ji na snídani mu po nocích, které spolu strávili, nepřipadalo jako zásadní drzost.
„Bylo to jiné, když jsi měl odjet,“ řekne nakonec.
„Pro mě to bylo příjemné i tehdy.“
„Víš, jak to myslím. Změnily se podmínky.“
Daniel se opře o židli. „Neodjíždím kvůli tobě, Evo. A neslíbil jsem ti, že včas zmizím, aby ses nemusela cítit nepříjemně.“
Chce namítnout, že z ní dělá chladnou vypočítavou ženskou. Místo toho vidí, jak palcem uhlazuje papírový obal od cukru. Vybaví se jí, kolikrát mu sama napsala, aby ještě přišel, i když bylo pozdě a ráno musel vstávat. Tehdy jí jeho ochota připadala jako důkaz, že oba chtějí totéž.
„Nechci zase někomu vysvětlovat celý svůj život,“ řekne tišeji.
„Tak se se mnou rozejdi. Ale nedělej ze mě někoho, kdo tě nachytal na víkend.“
Poslední večeře
Ven vyjdou každý na jinou stranu. Eva ho ještě zavolá jménem a navrhne večeři. Jednu poslední, bez pokračování a bez dalších plánů. Nechce, aby skončili hádkou u nedopité kávy. Daniel chvíli stojí u přechodu, potom přikývne. Dohodnou se na úterý.
Restauraci vybere ona. Místo, o kterém spolu mluvili, když ještě měl odletět podle původního plánu. Zamluví stůl a koupí si nové punčochy. Při těch přípravách se jí vrátí lehkost prvních dnů. Zase přesně ví, co přijde potom. Žádná sobotní rána, žádné postupné zjišťování, co na sobě navzájem nesnesou.
V pondělí má chuť Danielovi napsat, jestli by po večeři nechtěl přespat. Zprávu ale neodešle. Připadá jí to příliš okaté i na ni. Místo toho mu pošle potvrzení rezervace a smajlík, který vzápětí lituje. Odpoví jen, že děkuje.
V úterý odpoledne už má šaty připravené přes opěradlo židle, když jí zavolá. Řekne, že na večeři nepřijde. Není nemocný a nic mimořádného se nestalo. Prostě si uvědomil, že se mu nechce sedět naproti ní a hlídat, aby jim poslední večer vyšel hezky.
„Mohls mi to říct dřív,“ odpoví Eva.
„Mohl. Došlo mi to až dneska.“
Chvíli čeká, jestli nabídne jiný den. Potom si uvědomí, jak nesmyslně na tu nabídku čeká. Sama chtěla, aby žádný další den nebyl. Přesto se jí stáhne hrdlo a musí se ho zeptat, jestli je to tedy všechno.
„Pro mě ano,“ řekne Daniel.
Po hovoru zůstane stát u židle. Šaty si nakonec oblékne a do restaurace jde. Nechce celý večer sedět doma a dívat se na ně. Obsluze řekne, že bude jen pro jednu, a objedná si jídlo, které si vybrala už odpoledne. Víno odmítne, pak si přece jen nechá přinést sklenku.
U vedlejšího stolu se pár dohaduje, jestli cestou domů ještě stihnou nákup. Muž čte z telefonu, co jim chybí, žena mu připomíná prací gel. Eva si přesune kabelku na prázdnou židli proti sobě. Má chuť Danielovi napsat, že sobotu mohla mít volnou. Jenže sobotu s ním pořád strávit nechce. Chce, aby teď přišel.
