Článek
S Karlem jsme spolu šestadvacet let. Nikdy by mě nenapadlo, že budu ve dvaapadesáti stát v cizím paneláku před dveřmi o patnáct let mladšího muže, se snubním prstenem v kapse kabátu a srdcem až v krku. Celý život jsem si myslela, že tohle dělají jiné ženy, ty, kterým doma něco chybí. Jenže mně nechybělo něco. Chyběl mi manžel, přestože každou noc ležel půl metru ode mě.
Infarkt mi vzal manžela i z postele
Karla to chytlo v březnu v práci, uprostřed porady. Kolega mi volal ze sanitky a já celou cestu do nemocnice počítala, kolik let jsme spolu ještě chtěli mít. Přežil, za což budu do smrti vděčná. Domů se ale vrátil zhubnutý a tichý. Lehal si na úplný kraj postele a peřinu srolovanou mezi námi měl jako zeď.
Poprvé jsem ho pohladila asi měsíc po návratu. Nic víc, jen dlaň mezi lopatkami a nos v jeho krku, kde voněl pořád stejně. Ztuhl a řekl: „Lékař řekl opatrně, Hani.“ Za týden jsem to zkusila znovu a slyšela stejnou větu. Naposledy jsem se zeptala, jestli opatrně znamená vůbec. Neodpověděl a zhasl lampičku.
Milovala jsem ho a pořád jsem po něm toužila. Čím dál víc jsem ale toužila i sama po sobě, po té ženské, kterou někdo chce. Měla jsem pocit, že moje tělo usnulo a nikoho nezajímá, jestli se ještě probudí. Po nocích jsem ležela s otevřenýma očima, poslouchala Karlův dech a připadala si jako kus nábytku, na který si všichni zvykli.
Začala jsem cvičit, abych se nezbláznila
V září jsem si koupila permanentku do fitka kousek od kanceláře a přihlásila se na večerní kardio lekce. Lekce vedl Ondřej, sedmatřicetiletý chlap s rozesmátýma očima a tričkem, které se mu po deseti minutách lepilo k zádům. Na první hodině mi říkal „paní Hano“, na třetí mi už tykal a já mu to nijak nerozmlouvala.
Když mi opravoval postoj, položil mi ruku na bok a nechal ji tam o vteřinu déle, než bylo potřeba. Cítila jsem ji ještě v autě cestou domů. Přistihla jsem se, že si v pondělí holím nohy kvůli úterní lekci a kupuju si legíny, na které bych si dřív netroufla. Karel jen zvedl oči od mobilu: „To je dobře, že se hýbeš.“ Víc ho to nezajímalo.
Nešlo mi o něj, šlo mi o to, jak se na mě díval
V polovině října mě Ondřej po lekci pozval na kávu. Venku pršelo, já měla mokré vlasy a tváře mi ještě hořely. Smála jsem se jeho vtipům víc, než si zasloužily. Když se zeptal, proč se tvářím, jako by mě doma nikdo neviděl, řekla jsem: „Vidí. Jenom se mě nedotkne.“ Palcem mi setřel pěnu z horního rtu a řekl, že bydlí dvě ulice odsud.
Nebudu předstírat, že jsem byla zmatená. Věděla jsem přesně, kam jdu. Ondřeje jsem přitom nemilovala, ani jsem po něm nijak zvlášť netoužila. Toužila jsem po tom, jak se na mě díval. Jako na ženu, kvůli které stojí za to riskovat. Zaplatila jsem za oba a šla s ním.
U jeho dveří jsem se otočila
Na schodech šel přede mnou. Ve druhém patře jsem si stáhla prsten a strčila ho do kapsy. Odemkl, podržel dveře a druhou rukou mě vzal za kříž. Na krku jsem ucítila jeho dech a kolena se mi podlomila. „Pojď dál,“ zašeptal. Jeho rty byly kousek od mých. Stačilo se nadechnout a udělat jediný krok.
Nezastavilo mě svědomí. Zastavilo mě, že jsem si v té chvíli představovala Karla, jak se o tom dozví. Chtěla jsem, aby věděl, že mě chce někdo jiný. „Ne,“ řekla jsem. „Nejsem tu kvůli tobě.“ Ondřej se opřel o zárubeň a ušklíbl se: „To mi došlo. Tak mu to běž říct. Mně to vysvětlovat nemusíš.“ Do auta jsem sedala s roztřesenýma rukama.
Řekla jsem mu všechno a on šel spát na gauč
Karel seděl v kuchyni nad čajem. Nesundala jsem si ani kabát. „Byla jsem s trenérem na kávě a pak až u dveří jeho bytu. Chtěla jsem s ním spát.“ Neřekla jsem to jen proto, že jsem chtěla být upřímná. Chtěla jsem ho tím zasáhnout. Dlouho se na mě díval a pak řekl: „Doufám, že aspoň to kafe stálo za to.“ Po chvíli dodal: „A prsten máš kde?“
Vytáhla jsem prsten z kapsy a položila ho na stůl mezi nás. Nedotkl se ho. Vzal si deku a šel spát do obýváku. Druhou noc taky. Prsten celou dobu ležel na kuchyňském stole a ani jeden z nás ho nechtěl vrátit na místo jako první. Bylo to horší ticho než to, které nás dusilo předtím, protože tohle jsem způsobila já.
Třetí noc stál ve dveřích ložnice
Třetí noc se ve dveřích ložnice objevil Karel. „Víš, co jsem si myslel na tom koberci v zasedačce?“ zeptal se. „Že umřu a poslední, co jsem ti řekl, bylo, ať koupíš chleba. Nebojím se o srdce, Hani. Bojím se, že ve mně už nic nezbylo. Že se o to pokusím, nepůjde to a ty se budeš tvářit, že to nevadí.“
„Mně chybí, jak jsi mě kdysi chytil už v předsíni a do ložnice jsme ani nedošli,“ řekla jsem. „Chybí mi, že po mně někdo jde.“ „A myslíš, že mně ne?“ vyjel. „Ležím vedle tebe, chci tě a zároveň se bojím, že tě u toho vyděsím k smrti. Nebo sebe.“ Vstala jsem, došla k němu a políbila ho. Poprvé od března mi oplatil polibek tak, jak to kdysi uměl.
Dokonalé to, co přišlo potom, nebylo. Za týden jsme spolu seděli v čekárně u jeho kardioložky. „Co jí řekneš?“ zeptala jsem se. „Že se chci zase milovat se svou ženou a nechci u toho umřít,“ odsekl, rudý až po uši. Uvnitř se zeptal sám, já ho jen držela za ruku. Co nám odpověděla, si nechám pro sebe.
Permanentku jsem zrušila. Prsten nosím zase já, Karel mi ho mlčky podal ráno po té třetí noci. Na Ondřeje se nikdy nezeptal. Jednou v noci, když jsme leželi ve tmě a peřina už nebyla mezi námi, se zeptal jen na jedno: jestli jsem u těch dveří myslela na něj, nebo na to, že mě konečně někdo chce. Neodpověděla jsem. Odpověď mu pořád dlužím a bojím se, že ji dávno zná.
