Článek
Když mi máma v září oznámila, že má profil na seznamce, nejdřív jsem se smála. Pak jsem si vybavila všechny ty články o podvodnících, kteří ženám po padesátce píšou básničky a po třech týdnech chtějí peníze na letenku.
Rodiče se rozvedli loni v březnu. Táta si mezitím našel o patnáct let mladší Moniku a nikdo z rodiny to moc neřešil. Máma byla rok a půl sama a já si na to zvykla. Asi až moc.
V polovině října jsem to už nevydržela.
„Tak si se mnou zapni sdílení polohy,“ řekla jsem jí. „Pro jistotu. Kdyby ses s někým sešla a něco se stalo.“
„Kláro, je mi padesát šest, ne šestnáct.“
„Právě proto.“
Podívala se na mě stejně jako tehdy, když jsem v pubertě tvrdila, že u Terezy jen přespím. Pak pokrčila rameny a podala mi telefon. Nepřesvědčila jsem ji. Spíš se jí nechtělo hádat.
„Ale oboustranně,“ dodala. „Když já, tak ty.“
Kývla jsem. Polohu jde přece kdykoli vypnout.
Jestli mám být upřímná, nešlo jen o podvodníky. Do té doby jsem v rodině byla jediná, kdo má tajemství. Chtěla jsem, aby to tak zůstalo.
Pár dní jsem mapu otvírala ráno a večer. Máma na úřadě, máma v Kauflandu, máma na józe. Připadala jsem si zodpovědně. Skoro jako dcera z reklamy na pojištění.
Pak přišel první pátek.
Na mapě byla každý víkend na stejné adrese
V pátek v sedm večer se mámina tečka přesunula do Říčan. V neděli odpoledne se vrátila domů. Druhý víkend totéž. Třetí víkend jsem si mapu přiblížila a dlouho koukala na střechu domu, na jehož zahradě jsem jako malá jezdila na tříkolce.
Dům Davida. Tátova nejlepšího kamaráda. Mého kmotra. Muže, se kterým táta třicet let jezdí na ryby a kterému po rozvodu volal jako prvnímu.
V neděli jsem jela k mámě na oběd. Svíčková, jako vždycky. Vydržela jsem do polévky.
„Jak bylo v Říčanech?“
Máma položila lžíci. Nezčervenala, nezačala koktat. To mě vytočilo ještě víc.
„Dobře.“
„Dobře? Mami, to je David. Tátův David. Víš, co to s tátou udělá?“
„Táta má Moniku. Jemu to dělat nic nemusí.“
„Monika není tátův nejlepší kamarád. A od kdy to vůbec trvá? Od rozvodu? Nebo už předtím?“
„Od srpna,“ řekla. „A ne, předtím ne. I když jsem na to předtím myslela, jestli tě to uklidní.“
Neuklidnilo.
„A ta seznamka?“
„Tu jsem si založila, abys měla o čem mluvit. Nikomu jsem tam nenapsala.“
„Je to můj kmotr, mami. Na každé narozeniny mi volá jako první.“
„Kmotra sis nevybírala ty, Kláro. A já si teď nenechám vybírat od tebe, s kým budu.“ Odsunula talíř. „Táta se mě za třicet let nezeptal, jak mi je. David se zeptal u první kávy. Tak promiň, že jsem nečekala, až mi to schválíš.“
„Proto jsi tak rychle souhlasila, co? Myslela sis, že se nebudu dívat.“
„Myslela jsem, že se dívat budeš,“ řekla máma klidně. „Jen jsem nečekala, že tě bude zajímat víc, s kým jsem, než jestli jsem v pořádku.“
Pak natáhla ruku přes stůl, vzala můj telefon, který ležel vedle talíře displejem dolů, a položila ho mezi nás. Displejem nahoru.
Domluvily jsme se, že nikdo nic neví
„Každý pátek od šesti máš polohu vypnutou,“ řekla. „Zapneš ji v neděli kolem čtvrté. Matějovi říkáš, že jezdíš s holkami na chatu. S jakými holkami, Kláro?“
Neřekla jsem nic.
S Matějem bydlím čtyři roky. Na chatu se nikdy nevnucoval. Moje kamarádky nesnáší a je rád, že o víkendu může mít klid u konzole.
„A když jsi u mě v září spala po Ivetině svatbě, ve dvě ráno ti na nočním stolku třikrát svítilo jméno Filip. Předpokládám, že ten Filip od vás z práce, o kterém jsi mi na jaře vykládala, že má doma ženu s malým dítětem a že je nesnesitelný.“
„Ty jsi mi četla zprávy?“
„Svítily na celý pokoj. Číst jsem nemusela nic. Stačilo, co jsi mi o něm napovídala sama.“
Telefon mezi námi zabzučel. Obě jsme se na něj podívaly. Byl to jen Matěj, jestli cestou koupím chleba.
Bylo to horší, než kdyby to byl Filip. Matěj se ptal na chleba, protože ho ani nenapadlo, že bych mohla být jinde než u mámy.
Chtěla jsem jí vysvětlit, že u mě je to jiné. Že Filip se stejně rozvádí, že je to složité. Nahlas by to znělo přesně jako to, co máma slyšela od kamarádek už stokrát.
„A co teď?“ zeptala jsem se nakonec. „Řekneš to Matějovi?“
„Ne. A ty to neřekneš tátovi.“
„To je vydírání.“
„To je dohoda,“ opravila mě. „Vydírání by bylo, kdybych za to něco chtěla.“
Vstala, odnesla talíře od polévky a přinesla svíčkovou. Jedly jsme mlčky. U kávy se zasmála tím krátkým smíchem nosem, který mám po ní.
„Víš, že je to nejpodivnější dohoda mého života? Slibuju vlastní dceři, že si budeme navzájem krýt lži.“
„Můžeme to sdílení zrušit,“ navrhla jsem.
„Proč? Já před tebou nic neschovávám. To ty si ho vypínáš.“
Nechala ho zapnuté. Každý pátek večer vidím její tečku v Říčanech, klidnou a nepohnutou až do neděle.
Moje mizí v šest. A máma přesně ví, kdy a proč.
S Filipem jsem neskončila. Bylo by to moc jednoduché a pořád si nejsem jistá, že to chci.
Za tři týdny má táta šedesátiny. Bude tam David. Bude tam Matěj. Máma mi už poslala odkaz na dárek, na který se skládáme.
Odpověděla jsem palcem nahoru.
V pátek v šest jsem polohu vypnula jako vždycky. Za deset minut mi od mámy přišla jediná zpráva.
„Pozdravuj holky.“
Smajlíka nepřidala.
